reklama
 

Snahou o dokonalost maskujeme vnitřní nespokojenost, říká koučka

Jak moc je pro naši společnost důležitá sebeprezentace? Proč tak moc toužíme po dokonalosti, kterou v rámci sociálních sítí vylepšujeme do absurdních detailů? Co všechno to o nás vypovídá?

Foto: iStock

Lenka Černá ve své praxi koučky zažívá všelicos. A o tom, jak lidé prožívají vlastní (ne)dokonalost, ví hodně. Které typy osobností musí mít všechno perfektní, hlavně pro oči okolí? A proč některým lidem stojí život na tom, že musí být čtyřiadvacet hodin dokonalí?

Co všechno dnes lidé chápou pod slovem dokonalost?

Lidé hodnotí dokonalost primárně z hlediska fyzického vzhledu, nesoustřeďují se tolik na vnitřní hodnoty a postoje. V každém případě určitou značku dokonalosti si vytváří každý sám v sobě, na základě našich představ o tom, jak bychom měli v ideálním případě vypadat, jak bychom se měli chovat a také kolik peněz a hmotných statků bychom měli mít. Zůstává ale otázkou, na základě jakých parametrů si obraz dokonalosti vytváříme. Patří mezi ně určitě způsob naší výchovy a tlak médií, která nám vštěpují, jak má ideál vypadat. A ten bývá často zcela nereálný.

Lenka Černá

Lenka Černá

Čtrnáct  let se věnuje osobnímu růstu, koučinku a zdravému životnímu stylu. Je majitelkou privátní kliniky PURE CLINIC v Praze. Moderuje vlastní pořad RESTART ŽIVOTA na TV Stream, jehož cílem je snižovat spotřebu antidepresiv a dalších léků pomocí praktických koučinkových rad a tipů. Specializuje se na koučink při řešení depresí, životní nerovnováhy a psychosomatických obtížích. Pomáhám lidem v oblasti partnerských vztahů, při hubnutí a změně životního stylu. Založila Školu pro Ženy, která se specializuje na pomoc ženám v důležitých životních oblastech.

Proč se klade takový důraz na fyzickou dokonalost?

Fyzický vzhled je to první, co nám o člověku může něco vypovědět. A ve zdravé míře je v pořádku, když se o svůj zevnějšek staráme. Je to přece jen jasný odraz toho, jaký k sobě máme vztah z hlediska našeho vnitřního světa. Když mám sama sebe ráda, není mi jedno, co do svého těla vkládám, a tak mi tolik nehrozí obezita. Stejně tak tomu je s oblečením, účesem nebo upraveností nehtů. Touha po fyzickém dokonalém vzhledu je však často nezdravá a nemá se zdravou sebeláskou nic společného. A proč se na to klade takový důraz? Protože je nám to vštěpováno už od útlého dětství, a to hlavně nám dívkám. Jak bychom měly ideálně vypadat, jakou bychom měly mít pleť nebo zda máme velikost šestatřicet. Je to určité mentální nastavení v naší ženské společnosti, které z nás dělá těžké otroky svého zevnějšku, a my ho často tupě následujeme. Každá lidská bytost navíc touží po všem, co je krásné a vykazuje určité prvky dokonalosti. Vše, co je harmonické, ať už v přírodě, nebo na člověku, lahodí našemu oku. A toho například mocně využívají tvůrci reklamních spotů. To obal prodává!

Já osobně vidím velký problém v ukazování standardu ženské krásy v médiích. Zde je totiž ženská krása ukazována zkresleně, avšak je prezentována jako něco, co je reálné a možné. A každá dospívající dívka uvěří tomu, že ta modelka na fotce skutečně takto vypadá, a navíc je díky tomu šťastná. Realita je však jiná. Asi nemusím ani mluvit o tom, že mnoho modelek ve skutečnosti nemá žádnou chuť do života, bere drogy a končí v poměrně nízkém věku ve stavu, který má ke zdraví hodně daleko.

Je obrovská škoda, když rodiče dítěti neukazují reálný život a nevedou své dospívající dítě k tomu, že je naprosto v pořádku, když má nějaký ten pupínek nebo nemá dokonalé nohy. Nevštěpují svým dětem, že štěstí najdou uvnitř sebe a nezajistí jim to nový mobil nebo hezká kabelka. Právě v našich rodinách to všechno začíná a dítě se učí jen to, co mu jako rodiče ukazujeme svým chováním. Když dcera pozoruje svoji matku, která pořád mluví o tom, jak je tlustá (i když má velikost třicet čtyři), dcera její mentální nastavení přijme. Když malý chlapec poslouchá svého otce, že bez drahého auta nebude takový frajer, chlapec si to bude pamatovat. A tak je to se vším.

Co všechno jsou lidé schopni udělat pro to, aby byli perfektní?

Když budu mluvit o těch, kteří po dokonalosti touží nezdravě, ti jsou ochotni udělat cokoliv. Nevadí jim chirurgické zákroky ani utrácení velkých částek za to, aby byli zase o něco dokonalejší. Je to však honba, která nemá nikdy konce - a často ji po celou dobu doprovází neustálá nespokojenost.

Jsou pak šťastnější?

Touha po dokonalosti nás ke štěstí nepřivede. Snaha dosáhnout jí nikdy neskončí a také nikdy nenastane okamžik, kdy si daná žena řekne: "Tak a teď jsem dokonalá." Já to přirovnávám ke křečkovi, který pořád dokola běhá na tom svém kolečku. Přichází nové a nové nespokojenosti, které ženy vedou k dalším zákrokům, nákupům a rozhodnutím, které je sice na chvíli potěší, ale dlouhodobě nezpůsobí vnitřní radost a pocit štěstí. Všechny snahy o dokonalost jsou zaplácáváním vnitřní nespokojenosti, kterou je ale zapotřebí řešit terapeuticky. Podívat se do své duše a na svůj život, přiznat si, s čím jsem nespokojená. A to se pořád mnoha lidem nechce. Je přece jednodušší koupit si kabelku než se začít zabývat sebou.

Jaké typy osobností mají potřebu dosahovat fyzické dokonalosti?

Jsou to většinou lidé, kteří z nějakého důvodu nepřijali sami sebe. Nejsou uvnitř sebe sami se sebou spokojení a vnímají se jako nedostateční. Většinou zažili během dětství určitou formu nepřijetí, ať od svých rodičů, nebo od sourozenců, spolužáků, prvních lásek. Tento pocit vnitřního nepřijetí se poté snaží vykompenzovat tím, že budou vypadat dokonale. Mají v sobě zakořeněný vzorec, že když budu dokonalý, konečně budu přijatý nebo milovaný. Ale tak to v realitě nefunguje. Pocit vnitřního nepřijetí a nemilovanosti přetrvává.

Nepokulhává pak duševno?

Ano, duševno nám stále pokulhává. Jenže to je něco, co není vidět, tak proč se na to primárně orientovat? Lidé se stále spoléhají na to, že když budou navenek vypadat perfektně a díky svému majetku nebo společenskému statusu druhým ukážou, jak jsou dobří, přijde i vnitřní spokojenost. Jenže ta pramení primárně z toho, jaký názor máme my sami na sebe. A to nejen ve světlých okamžicích. Je to třeba moment, když jsme nemocní nebo máme pár kilo navíc. Zdravá sebeláska je o přijetí sebe i v té temnotě, která ale pořád není moderní.

A pak jsou tady všechna ta "selfíčka"… Co všechno nám tahle sebeprezentace dává a co bere?

Díky sociálním sítím i "selfíčkům" máme větší možnost sdílet svůj každodenní život s ostatními. A do určité míry to může být ozdravné. Mnoho lidí má díky tomu pocit, že na světě jsou lidé, kteří s daným sympatizují, mají podobné zájmy nebo oceňují jeho fotografii. I tak málo stačí k tomu, aby si člověk navýšil víru v sebe. Na druhou stranu všichni dnes vytváříme určitou virtuální realitu, která se od té skutečné liší. Je dnes možná těžší vytvářet nové a hlavně hlubší vztahy, které vyžadují mnohem více času i pozornosti, než je tomu u vztahů virtuálních. Jsme prostě línější zvednout se a jít se seznamovat, protože sociální síť nám dává mnohem větší komfort. Je to ale zdravé? A jaké budou naše vztahy za padesát let? Já osobně jsem příznivcem hlubokých vztahů, na kterých se musí pracovat. A chci tak vést i svoje děti. Učit je konfrontovat se v reálných vztazích a nebát se vstupovat do nového, i když to není tak pohodlné.

Jak souvisí dokonalost s narcismem?

Narcista je člověk, který si je svojí dokonalostí jistý a nepochybuje o ní. Je to nezdravá forma sebevědomí, která je problematická v rovině vztahů k druhým. Je obrovsky těžké žít s narcistou, protože ten většinou nepřijímá názory od svého okolí. Zde je také potřeba podotknout, že narcisté většinou utrpěli hluboké trauma ve svém dětství a jejich narcismus je pouze určitý obranný mechanismus, který je chrání od dalšího zranění.

Jak jsou na tom lidé se sebereflexí? Uvědomují si třeba, že to s touhou po dokonalosti přehání? A že to přehání třeba i s vystavováním se na sociálních sítích?

Do určité míry se na sociálních médiích prezentujeme každý tak, aby fotka nebo status působily hezky. Když ale máme zdravé sebevědomí, nejsme závislí na tom, jak nás ohodnotí druzí a jaký počet lidí nám dal like nebo srdíčko. Chceme prostě jen sdílet a nekoukáme každou hodinu do mobilu, jestli je náš příspěvek úspěšný, či nikoliv. Je tedy v pořádku prezentovat se v rámci sociálních sítí pozitivně a v hezkém světle, ale… Nezdravé je řešit, jestli je můj příspěvek díky mé dokonalosti úspěšný, či nikoliv. A občas není vůbec na škodu mobil odhodit, jít do lesa a opéct si špekáček na ohni. I když už to není tolik in.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama