Proč potřebujeme neustále tolik pozornosti?
Kolik lajků je tak akorát, abychom v klidu usnuli? A k čemu potřebujeme tolik selfíček? Co nám sociální sítě jako forma chlubení se dávají?
Pozorovali jste někdy chronickou selfíčkářku nebo selfíčkáře, jak se šteluje před svým mobilem proto, aby vyfotil sám sebe co nejatraktivněji? Že jste nevěděli, kam s očima? Připadala vám ta scénka trapná? Směšná? Nepatřičná?
Kolik času zabere ono nakrucování, samotné focení, postprodukce fotky, zveřejňování a následné dívání se do mobilu, kolik lidí náš příspěvek vidělo a co na něj říkali? Jak hodnotný je pak pocit satisfakce z toho, že jsme zajímaví, atraktivní, že se líbíme a že nás mají lidi rádi? A jakou opravdovou hodnotu mají všechny výše zmiňované domnělé kvality?
Co nám chybí a co přebývá?
Co bychom si bez sociálních sítí počali a co jiného by nás hodilo do klidu a pohody? Co jsme bez těchto vymožeností dělali před dvaceti lety? A hlavně, co nám všem tak chybí, že potřebujeme tuto formu kompenzace? Že by málo lásky a pozornosti v dětství? Možná ale, že je to naopak tak, že nám nechybí nic, ale spíš přebývá. Možná máme příliš mnoho času, nevíme, co s ním, jak ho efektivně využít. Možná jsme taky hromadně závislí, znudění a strašidelně omezení.
Experti na životy druhých
"Ve světě se vyskytuje čím dál víc expertů na životy druhých. Bohužel jejich samotné životy strádají. Atraktivita člověka je mnohdy měřena počty lajků u příspěvků. Hodnotí se umělý svět, přikládá se mu často větší míra než skutečnému životu. Jsem přesvědčena o tom, že šťastné páry nemají potřebu všechno zveřejňovat na sociálních sítích, nemají totiž chuť trávit čas zveřejňováním příspěvků a potvrzováním toho, že jejich láska je ta úžasná a pravá. Místo toho jí dávají opravdovou energii. Jsou si totiž vědomi toho, že opravdová láska nepotřebuje někoho přesvědčovat," říká psychoterapeutka pro děti a dospělé Lucie Mucalová.
Stop Facebooku a Instagramu?
Je i vědecky dokázáno, že lidé, kteří netráví čas na sociálních sítích, jsou šťastnější, nemusí se stále srovnávat a zároveň tiše kritizovat životy druhých lidí. Bohužel se stále častěji stává, že zapomínáme na to, že to hlavní v životě je žít skutečný život, skutečné vztahy a zažívat skutečné pocity. Bohužel všechny tyhle aspekty virtuální svět bere a snese všechno. Především iluzi.
Z praxe terapeutky
"Bohužel i z praxe terapeutky a koučky se mi potvrzuje, že lidé, kteří neustále zveřejňují úžasné příspěvky na sociálních sítích, jsou méně šťastní, až nešťastní. Přesvědčují vlastně sebe i druhé o tom, že to tak je. Ale bohužel mnohdy jde jen o umělé přesvědčování. Virtuální svět a čas strávený tam jim přináší uspokojení a tvoří si vzdušné zámky. Osamocení lidé tam často hledají útěchu, pocit, že nejsou zas tak sami. Pak s jinými lidmi neumí mluvit tváří v tvář, páry spolu neumí trávit společný čas, všichni klopí zraky do tabletů nebo do mobilů a utíká jim to přirozené. Pak se stane, že narůstá závislost. Jsou lidé, kteří si neumí představit deset minut bez sociální sítě," dodává Lucie Mucalová.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
