reklama

Západní medicína ztrácí svůj náboj při vleklých chronických potížích, říká lékařka Štefánia Ebenová

Bývala přední chiruržkou v kardiochirurgickém týmu profesora Pirka. Kvůli své těžké nemoci odešla z IKEMu a stala se jednou z nejlepších terapeutek čínské medicíny u nás.

Foto: iStock

Málokdy se člověk potká s někým, kdo je mistrem ve svém oboru a zároveň má srdce na dlani. Doslova i v přeneseném slova smyslu. S paní doktorkou Štefánií Ebenovou jsme si povídaly o transplantacích i akupunktuře, o její cestě od západní k čínské medicíně, i o tom, jak je nepřenosně krásné a nezapomenutelné držet na dlani právě lidské srdce.

Kdy vám do života vstoupila medicína?

Můj dědeček dělal veterinu. Jako dítě jsem s ním chodívala i na operační sál. A když jsem se pak rozhodovala, co bych mohla studovat, rozhodla jsem se pro medicínu. A už když jsem si medicínu jako obor zvolila, tak jsem věděla, že chci dělat rukama, že chci dělat chirurgický obor. Tak jsem šla studovat medicínu do Hradce Králové.

Hned jste věděla, že to bude kardiochirurgie?

Člověk má na začátku takové naivní představy. Chtěla jsem být neurochirugem. Ale už zkraje studia jsem zjistila, že centrální nervstvo neregeneruje. Když se stane něco nedobrého, ta ztráta je pak nenahraditelná. Když jsem pak viděla spektrum pacientů na neurochirugii, došlo mi, že to nebude pro mě ten správný obor, takže jsem se rozhodla pro všeobecnou chirurgii. Od čtvtého ročníku na medicíně jsem chodila na chirurgii jako pomvěd. Po skončení studií jsem stála o to zůstat v Hradci, ale tehdy byla situace v nemocnicích jiná a na příjem nových lékařů byl ve fakultce stop stav. Vrátila jsem se na Slovensko, měsíc jsem pracovala na traumatologii, a mezitím jsem dělala přijímací zkoušky na postgraduál do Košic, na cévní chirurgii. Dobře to dopadlo, začala jsem tam studovat, pracovat a současně jsem se připravovala na atestaci.

Z Košic jste šla rovnou do IKEMu?

Po atestaci jsem potřebovala místo, takže jsem ho hledala. Pan profesor Pirk v IKEMu vypsal konkurz, přihlásila jsem se a od roku 2001 žiji v Praze.

Jaké byly pracovní začátky v Praze?

Začínala jsem rovnou na kardiochirurgii. Měla jsem štěstí, že jsem byla po atestaci, takže ten postup byl poměrně rychlý. Nejdřív jsem rok odebírala žíly na štěpy, neboli dělala práci mladšího sekundáře, u stolu jsem pak celkem rychle přešla z druhé asistence na tu první. Pak jsem začala sloužit služby a dělat práci staršího sekundáře. Ten má ve službách na starosti celou kliniku. Operatér je doma na telefonu a má příslužbu, to znamená, že první asistent musí zvládnout vše, co je zapotřebí. V okamžiku, kdy se plánuje transplantace srdce, tak je to právě první asistent, který jezdí odebírat srdíčko dárce. Tehdy bylo na klinice takové pravidlo, že lékař musí nejprve desetkrát odběr vidět, pak ho musí desetkrát udělat pod dohledem a teprve pak se profesně posouvá dál.

Co všechno obnáší takové odebírání srdce?

Transplantační koordinátoři mají na starost dárce a dávají kardiologům na vědomí, že budou mít pro příjemce vhodné srdíčko. Kardiolog podle krevní skupiny a váhy dárce určí optimálního příjemce z čekací listiny. Koordinátoři potom vše zorganizují tak, aby načasování všeho bylo co nejefektivnější. U srdce je velmi krátká doba studené ischémie. Musí se proto hodně pospíchat s odběrem i vlastní transplantací. Je velmi důležité srdce našít včas, aby se zabránilo možným komplikacím.

Jaká je doba studené ischémie?

Přijatelná doba je dnes asi 4 hodiny, optimální do třech hodin... Čím kratší čas, tím je to samozřejmě lepší.

Jak dlouho trvá odběr srdce?

To je rychlé. Patnáct až dvacet minut. Když přijedeme k dárci, tak už před námi musí být bříšní tým. Lékaři, kteří odebírají játra a ledviny už vše musí mít vypreparované a připravené. Až si potom vše připravíme my, podáme heparin, lék na ředění krve, protože když naložíme na aortu svorku, a všechny orgány se přestávají plnit krví, napojují se na proplachy, takzvané plégie, aby v nich nedošlo ke sražení krve. Kardioplégie, specifická pro srdíčko, kromě toho, že ho "zakonzervuje" na dobu transportu, zastaví ho také v té správné chvíli – v diastole, když je uvolněné, aby nedošlo k poškození jeho funkce efektivně přečerpávat krev. Tak zůstává až do okamžiku, než se natransplantuje příjemci.

Jaká je nejdůležitější schopnost kardiochiruga?

Rozhodnout se – rychle a správně. Důležitá je také přesnost a zkušenosti. Manuální práci se většinou naučí každý.

Čím si nejlépe udržet kondici, která musí být stoprocentní?

Nejdůležitější je dobře spát a jíst, dostatečně odpočívat, sportovat, být v osobním životě v pohodě a spokojený. Mně osobně pomáhalo čínské zdravotní cvičení čchi-kung.

Zmínila jste čchi-kung. Kdy nastal u vás ten zásadní obrat od západní medicíny k východní?

První vzpomínku na čínskou medicínu mám ještě ze studií v Hradci, kdy jsme ve čtvtém ročníku měli neurologii. Tam byl pan asistent, který měl v pracovně na stěnách mapy akupunkturních drah a něco nám také říkal o ušní akupunktuře. A já si to pamatuji jako teď, jak to tehdy pro mě bylo něco absolutně neuchopitelného a nepřijatelného. Tehdy jsem si to téma v hlavě zavřela do šuplíčku – "Nepoužitelné" a ten šuplíček jsem přibouchla a řekla jsem si: "Tak tohle ne". Proto z části dokážu i pochopit kolegy, kteří se na čínskou medicínu dívají skrz prsty.

Později, už v Praze, ještě ve starém IKEMu v Thomayerově nemocnici na B1, jsme měli tým složený i z anesteziologů a kardiologů, což jsou obory, které spolu v péči o kardiochirurgické pacienty úzce spolupracují. My ženy jsme tam byly na společném lékařském pokoji. Tam byla paní doktorka Lenka Gluvňová, která čínskou medicínu už tehdy studovala a praktikovala. Když jsem měla nějaké zdravotní problémy, Lenka vzala jehličky a napíchala mě. Byla jsem strašně překvapená, jak dobře to funguje. Postupně jsem se začala k čínské medicíně obracet častěji a i s většími problémy jako chronická anemie nebo problém s otěhotněním. Čínské medicíně jsem vděčná za mnohé.

Kdy jste začala čínskou medicínu studovat?

Poté, co jsem obhájila dizertaci, jsem měla najednou volný čas a řekla jsem si, že bych se o čínské medicíně chtěla něco dozvědět, tak jsem ji začala studovat. V prvním ročníku TCM Institutu jsem otěhotněla a studia jsem dokončila už se synem. Hned po ukončení školy jsem začala praktikovat. Nechtěla jsem se kvůli malému vrátit do nemocnice na plný úvazek, takže jsem byla v IKEMu dva dny v týdnu a svou ambulanci čínské medicíny jsem měla jeden den. Jak mi to šlo, ubrala jsem si jeden den v IKEMu a rozšiřovala ambulanci. Nakonec jsem bohužel onemocněla a musela odejít z IKEMu úplně.

Bylo to těžké životní rozhodnutí?

Bylo, na druhé straně jsem byla a pořád jsem nadšená z čínské medicíny. I v ní se můžete stále posouvat dál a dál a základní pravidla zůstavají vždy stejná. Jako u fraktálu.

Takže už pro vás asi čínská medicína není neuchopitelná?

(smích) Ne. Už vůbec. Naopak, jsem nadšená z toho, jak se v ní všechno krásně kombinuje, jak jedno doplňuje druhé...

Jak teď, po všech svých zkušenostech z obou stran, vnímáte západní medicínu?

Je úžasné, že ji máme. Jaké pokroky medicína za těch posledních stopadesát let udělala. Jaké nemoci a stavy dokáže vyřešit. Je nenahraditelná, když jsme v ohrožení života... Ale zase, když lidé mají chronické vleklé problémy, tak často ztrácí svůj náboj. Její nevýhodou je, že není schopna postihnout příčiny a klade důraz na strukturu. Všechno se musí dát nějakým způsobem změřit. A ono častokrát to, že se člověk cítí dobře, že je nabitý energií, že dnešní den je lepší, než byl ten včerejší – to je víc o funkci, než o čísle. A protože čínská medicína stojí právě na funkcích, na tom jak je ovlivňují příčiny nemocí a jak je možné v organizmu nastavit novou, lepší rovnováhu než je ta, jejíž součástí je nemoc, tak dokáže častokrát právě těm vleklým potížím pomoci víc, než medicína západní.

Stejně je tomu tak i před propuknutím nemoci, tedy v prevenci – předcházení nemocem. Častokrát změna funkce předchází změně struktury. Když ji včas odhalíme a vhodně ovlivníme poruchu i příčinu, nemoc nemusí vůbec propuknout. Myslím si, že někdy nám odborná veřejnost západní medicíny nedokáže přijít na jméno. To je škoda, protože ten, kdo na tom ztrácí, je pacient. Terapeutů čínské medicíny není tolik. Dobrý terapeut si vždy najde svoje pacienty. Myslím, že to je chiméra, že by čínská medicína chtěla nějak uzurpovat pro sebe prostor západní medicíny. Já myslím, že my dobře víme, kde jsou naše limity.

Jste pro to oba směry propojit?

Je spousta terapeutů čínské medicíny, kteří nejsou lékaři, ale i oni jsou orientováni v západní medicíně. Součástí zkoušek čínské medicíny je i medicína západní. Všude ve světě, kde se čínská medicína vyučuje na univerzitní půdě, mají podmínku, že terapeut čínské medicíny musí absolvovat bakaláře medicíny "konvenční". Potřebuje mít přehled a potřebuje vědět, kde končí jeho pravomoci, a kde je zapotřebí konzultace nebo spolupráce s klasickým lékařem. Proto jsme založili Komoru čínské medicíny, abychom dali lidem vědět, kde najít kvalitního a cerifikovaného praktika čínské medicíny.

Lidí, kteří o sobě prohlašují, že dělají čínskou medicínu, a mají za sebou pár víkendových kurzů, těch je bohužel dost a kazí dobré jméno a pověst kvalitních odborníků v tomto oboru. Na druhé straně, obě medicíny musí zůstat „své“. Jenom tak budou moci pacientovi nabídnout to, co potřebuje. Každá za sebe.

Co čínskou medicínou neléčíte?

Neléčíme onkologické pacienty, pouze podpůrně při chemoterapii nebo ozařování. Jsou v tom výborné výsledky. Základem pro pacienta je ale onkologická léčba, to bych ráda zdůraznila. Pak neléčíme akutní, život ohrožující stavy a psychózy. Jinak dokážeme postihnout celé spektrum zdravotních potíží.

Stýská se vám čistě po chirugické práci, po práci s rukama, kterou jste si vysnila v mládí?

Moc.

Rukama přece jen pracujete, i když práce s jehličkami je možná v něčem "delikátnější" než práce se skalpelem a pilou?

Ano, pracuji, ale je to jiný druh práce. A vím, že kdybych neonemocněla, tak bych si jeden den v IKEMu jistě nechala. Teď bych bohužel ty výkony ale vůbec neustála. Jsem na čekací listině k transplantaci plic. Přijde mi to jako ironie.

Pamatujete si na svou první transplantaci srdce?

Ne. To vám pak splyne. Pamatuji si jen pocit, jak jsem byla nadšená, když se srdíčko samo rozeběhlo. A vím, že transplantoval pan doktor Petr Pavel.

Co je pro vás na kardiochirurgii tak nezapomenutelné?

Ten efekt. Když se pacient probere a může dýchat, může se hýbat a život se mu úplně změní. Je to úžasný moment. Ale je dobré nezpychnout. Důležitá je i v tomto oboru pokora. Když není pokora, dělají se chyby.

Jak vnímáte srdce z hlediska kardiochirurga a zároveň z hlediska terapeuta čínské medicíny?

Z hlediska čínské medicíny je srdce císařem. Podle Číňanů duch sídlí v srdci, ne v hlavě. Když se nemoc dostane k císaři, tak organizmus umírá. Je to definitiva. Z hlediska západní medícíny je srdce také velmi důležitý orgán. Je to pumpa, která musí fungovat, aby fungovaly všechny ostatní orgány. Představte si to, od momentu, kdy se v embryu vytvoří až po chvíli smrti – vždy pracuje, nikdy si neodpočine. Je nádherné a dokonalé – jako vše v lidském těle. Protože člověk byl stvořen k obrazu Boha. Je škoda, že se na to dnes zapomíná.

Stýská se vám po srdci?

Už dřív jsem přemýšlela o tom, jaké to bude, až srdce každý den neuvidím a musím říct, že se mi stýská moc. Je to skvělý pocit, když se po operaci dávají kolem srdíčka roušky, zastavuje se krvácení, aby se hrudník mohl po dobře odvedené práci zavřít. Srdíčko si v tom okamžiku berete ze strany jemně do dlaně. A ano, je to krásný pocit: mít srdce na dlani. Člověku se po něm nemůže nestýskat.

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama