reklama
 

Psychika nás může vtáhnout do nemoci, říká psycholožka

Jak vnímají lékařští specialisté psychickou stránku nemoci? A proč bychom jí měli věnovat pozornost především my sami?

Foto: iStock

O psychosomatice se naštěstí víc a víc mluví a bere se vážně. Všechno, co byste o tomto oboru měli vědět, vám v našem rozhovoru řekne psycholožka Andrea Mládková z Psychosomatické ordinace.

Co všechno v sobě psychosomatika zahrnuje?

Psychosomatika je životní filozofie, způsob myšlení a nahlížení na pacientovo stonání. Aneb jak říká klasik české psychosomatiky: "Jak žiješ, tak stonáš." Psychosomatika odhaluje souvislosti mezi somatickými (tělesnými obtížemi) a duševním stavem člověka. Psychosomatika jako lékařský obor je v ČR součástí zdravotního systému, Psychosomatická společnost funguje při České lékařské společnosti JEP.

O vzájemných vztazích mezi tělesnem a duševnem nás přesvědčuje i každodenní běžná zkušenost. Téměř každý zná pocit svírání žaludku před důležitou zkouškou, v napjatých situacích se potíme, zvyšuje se krevní tlak i pulz, úzkost, panika či netrpělivé čekání mohou vést k průjmu, neřešitelné problémy nám způsobují bolesti hlavy, nespavost a tak dále.

Jak v současnosti psychickou stránku nemoci vnímají odborníci z řad lékařů západní medicíny? Mám na mysli praktické lékaře, internisty, neurology, onkology, pediatry a podobně?

Nepracuji ve státním zařízení nebo velké nemocnici, takže tam to nemohu posoudit. Moje osobní zkušenost z ambulancí a soukromých lékařských praxí je taková, že lékaři vnímají podíl psychické složky na vzniku nemoci významně. Pokud pacient projde kolečkem vyšetření bez objektivního nálezu a jeho potíže stále přetrvávají nebo se dlouhodobě neúspěšně léčí, bývá problém takzvaně "v hlavě". Toho jsou si lékaři dobře vědomi a místo dalších vyšetření a předepisování dalších léků, které zatěžují zdravotní systém i pacienta samotného, pošlou pacienta za příslušným odborníkem, psychologem či psychiatrem.

Jak moc se liší terapeutické postupy, které počítají s psychosomatickým podhoubím fyzických potíží, od těch, které s psychosomatikou nepracují?

Terapeutické postupy, které počítají s psychosomatickým podhoubím fyzických potíží, především vyžadují aktivní přístup pacienta k léčbě a jeho ochotu něco ve svém životě změnit. Tento přístup se zabývá hledáním příčin nemocí. Často bývá součástí takové léčby psychoterapie, ochota se zabývat bio-psycho-sociálními souvislostmi nemoci, tedy zjednodušeně řečeno, zkoumáním toho, "jak je člověku v jeho životě", v jakém prostředí a v jakých vztazích se pohybuje, jak toto vše prožívá a jak na to nahlíží. Vztah mezi terapeutem a pacientem je více rovnocenný, partnerský. Důležitá je v psychosomatickém přístupu, jak už z názvu vyplývá, mezioborová spolupráce například mezi lékařem, psychologem, fyzioterapeutem, masérem či bodyterapeutem. Terapeutické postupy, které s psychosomatikou nepracují, se zabývají především symptomatickou léčbou, potlačí například bolest, ale neřeší už její příčinu. Pacient je v roli více pasivní, svěřen do rukou experta, autority.

Nakolik u nás bereme psychosomatiku vážně ve srovnání se světem?

Oproti například sousednímu Německu, kde v každé spolkové zemi funguje několik takto zaměřených klinik, jsme stále pozadu. Situace se ale zlepšuje. I u nás funguje několik podobných zdravotnických zařízení, v Praze a Liberci, ale zatím jen ambulantního typu. Péče je částečně hrazena z veřejného zdravotního pojištění, ale počítá se spoluúčastí pacienta, což může být i motivující. Počet jednotlivých ambulancí se zaměřením na psychosomatiku roste v rámci celé České republiky.

Mám pocit, že jsou nám odborníky určité věci pomocí médií předkládány v určitém až extremistickém duchu, bez nějaké střední cesty. Týká se to například očkování. Podobně vnímám i problematiku psychosomatiky. Ta je zase prezentována "hnízdilovskoklímovskými" velmi zjednodušujícími zkratkami, že za každou nemocí stojí plně psychika, což mě osobně trochu dráždí. Kde je při tom všem vliv genetiky, životního stylu a životního prostředí?

Psychika je jeden z mnoha faktorů, které vznik a průběh nemoci mohou ovlivnit. Takových faktorů je více, jak správně uvádíte, genetika, životní styl, vliv životního prostředí, jiné. Přirovnání "bolí mě záda, moc jsem si toho naložil" berte s nadsázkou jako zjednodušení. Psychosomatická společnost se od některých výroků doktora Hnízdila distancovala. Fakt je ale ten, že psychosomatickému přístupu dělá PR jako nikdo jiný, což se asi bez dramatických a chytlavých "zkratek" neobejde. Jeho výrok "Chcete se léčit, nebo uzdravit?" považuji za velmi výstižný.

V čem si při obtížích můžeme pomoci sami a kdy je třeba vyhledat odborníka? Odhadneme jako laici tento moment?

Sami si můžeme pomoci v oblasti prevence či úpravou životního stylu, tedy tak, abychom pokud možno vůbec neonemocněli. Pokud již problém nastane, objeví se nějaký signál nebo příznak nemoci, je lépe vyhledat odborníka vždy. V případě závažných obtíží nevystačíme ani s pouhým "psychologizováním", je nezbytné ve spolupráci s lékařem doporučit léky, například antibiotika, kortikoidy, antidepresiva.

Jaké nejčastější potíže vaši klienti řeší? Liší se problémy u mužů a u žen?

Klienti často řeší emoční problémy, jako jsou úzkostné stavy, poruchy nálady, depresivní stavy, ztráta smyslu života, vyhoření, konflikty v práci, problémy doma, ve vztahu… To je spíše psychologická problematika. Pokud ale není tato problematika dlouhodobě řešena, může se takzvaně somatizovat čili projevovat na rovině tělesné, a stát se tedy psychosomatickou.

Co se týká somatických obtíží, jde o bolesti hlavy a pohybového sytému, problémy se spaním, zažívací obtíže -  nevolnost, zácpa, průjem. Navštěvují nás lidé chronicky unavení, kteří ztrácejí výkonnost, nebo lidé často nemocní, s chronickými záněty, na které klasická medicína už nefunguje. Našimi pacientkami jsou častěji ženy. Problémy žen jsou více emoční, ochota mužů zabývat se svými emocemi je mnohem menší. Berou to jako "zženštilost" nebo svoje selhání. Stále přece přetrvává stereotyp, že muž zvládne své problémy sám. A pokud ne, selhal.

Do jaké míry nás ovlivňuje naše dětství a výchova v tom, že v dospělosti nás určité myšlenkové vzorce mohou vtáhnout do chronických potíží až do nemoci?

Zcela zásadním. Významný podíl hrají samozřejmě i genetické faktory. Určité myšlenkové vzorce, vztahové stereotypy a naučené způsoby chování nás mohou vtáhnout do nemoci či chronických obtíží. Dobrá zpráva je ta, že je můžeme v rámci psychoterapie změnit, pokud k tomu máme motivaci a vůli. Není to ale zadarmo, vyžaduje to určité úsilí a někdy to může být i nepříjemné. Opouštíme totiž známé vzorce (i ty nefunkční), které jsme dlouhá léta používali, a tím i svou komfortní zónu.

Mnoho lidí v současnosti bojuje s depresemi, úzkostnými stavy a panickými atakami. Jak se na tyto obtíže dívá psychosomatika?

Máte pravdu, takových lidí stále přibývá. Souvisí to s celospolečenským vývojem a celospolečenskou situací, kdy stoupá tlak vyvíjený na člověka a s ním i počet funkčních obtíží. Každý si musí udělat pořádek sám v sobě, srovnat hodnoty, stanovit priority, nenechat se tolik tlačit a pracovat na své odolnosti vůči stresu, resilienci.
Je třeba takzvaně přerámcovat situaci, změnit na ni náhled. Myslet na prevenci, duševní hygienu, zařadit do denního harmonogramu relaxaci. Pro někoho to může být jóga, pro někoho meditace, pro dalšího procházka či tanec. Je třeba zapracovat na denním režimu, způsobu života a zapojit pohyb.

Jak vlastně psychosomatika pojmenovává zdravotní obtíže? Jako ne-moc, problém? Nebo jinak?

Jednoznačné pojmenování neexistuje. Ne-moc je ale dobrý příklad. Upadáme do nemoci, když se cítíme ne-mocní, ztrácíme kontrolu nad svým životem. V každém případě jsou zdravotní obtíže signálem našeho těla, že je někde nerovnováha, a pokud se chceme uzdravit, je potřeba ve svém životě něco změnit. A přijmout za něj odpovědnost.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama