Lidské tělo: Kde jsou hranice výkonu?
Londýnská olympiáda nutí k zamyšlení: kde leží meze lidských možností? Jak dlouho bude možné naplňovat olympijské heslo "rychleji, výš, silněji". Zastaví se někdy a někde rekordy?
Londýnská olympiáda nutí k zamyšlení: kde leží meze lidských možností? Jak dlouho bude možné naplňovat olympijské heslo "rychleji, výš, silněji". Zastaví se někdy a někde rekordy?
Podle některých odborníků to už dál příliš nepůjde. Lidé se dostali k maximu výkonů, které jejich tělo může zvládnout. Výkon srdce, oběhové soustavy, svalů a celého pohybového aparátu nelze zvyšovat do nekonečna.
Dál už to nepůjde
Pro tuto teorii mluví fakt, že v mnoha disciplínách se světové rekordy drží už dlouho, někdy jde dokonce o desítky let. Člověk prostě nemůže běhat rychle jako gepard - není na to fyzicky uzpůsoben. Jenže kdysi odborníci také například předpokládali, že člověk nemůže uběhnout míli (1,6 kilometru) pod čtyři minuty, protože by mu praskly plíce. Britský běžec Roger Bannister to dokázal v roce 1954...
Sprinter Usain Bolt běžel v cílové rovince rychlostí 44, 72 km za hodinu, což se zdá nepředstavitelné.
Kde tedy jsou limity lidského těla? Na toto téma existují seriózní analýzy, počítačové modely i sci-fi spekulace. Nedávno jednu studii zveřejnili matematici z Holandska, kteří spočítali maximální sportovní výkony takto:
- běh 200 metrů 18,63 (dnes 19,30 s)
- hod oštěpem 106,50 m (dnes 98,48 m)
- sprint jako měřítko lidského zrychlení: běh 100 metrů za 9,29 sekundy (dnes 9,58 s)
Také podle odborníků ze sportovního ústavu INSEP v Paříži atleti už dosáhli 99 % toho, co je možné v rámci hranic přirozené lidské fyziologie. Do roku 2027 polovina ze všech 147 sportovních odvětví podle jeho matematického výpočtu dosáhne svých odhadovaných limitů a poté je nebude možné posouvat o více než 0,05 procenta.
Měření, nebo podvody?
Mnozí tak vidí možnost v dalším posouvání rekordů pouze v jejich stále přesnějším měření. Pokud by se měřilo na tisíciny vteřiny, vznikl by "nový" prostor k soutěžení. A ani by se nemuselo nic dalšího měnit.
Samozřejmě, je tu ještě doping a nekonečná lidská vynalézavost. I když se za mezní výkon považuje 410 wattů, cyklista z Dánska Bjarne Riis v roce 1996 zvítězil v Tour de France s průměrným (tedy někdy i vyšším) výkonem 445 wattů. Ovšem s podporou hormonu erytropoetinu. Způsobuje rychlé množení červených krvinek, takže krev přenáší více kyslíku, a tak další podvodníci dokázali tuto výkonovou hranici ještě víc pokořit.
I bez erytropoetinu dalšímu supercyklistovi Lanci Armstrongovi tělo "bralo" každou minutu až 97 ml kyslíku. Přitom podle některých odborníků je klíčem k nadlidským výkonům právě množství kyslíku na kilogram váhy. A všechny posuny výkonů by se tak prý měly odvíjet ze zvýšení kyslíkového přísunu pro práci svalů.
Limitem je zdraví
Otázkou, jak posouvat hranici lidských možností, se zabývají sportovní lékaři, biomechanici, fyziologové, matematici a mnozí další odborníci na celém světě. Téměř stejně složené a početné jsou i týmy, které připravují jednotlivé sportovce na výkony.
Se spontánností radosti z pohybu to nemá společného prakticky nic. Vědecký trénink se podobá spíš futuristické laboratoři a námaha hraničí s týráním a hazardem se zdravím. Podívejte se třeba sem.
Spočívá například v nekonečném opakování jednoho jediného pohybu - ne pohybu, vlastně jeho části, jediného mikrovteřinového úseku. A do úmoru...
Vypěstujeme rekordmany?
Možná, že budoucnost se bude podobat orwellovské farmě, kde se pro vrcholový sport budou připravovat pouze zvlášť geneticky vybraní - a nebo dokonce vyšlechtění? - jedinci. O rychlosti, případně momentální výkonnosti, nebo naopak o vytrvalosti totiž rozhodují právě vrozené geneticky dané fyzické vlastnosti.
Každý člověk přichází na svět s určitým počtem svalových vláken. Představa, že jakýmkoliv tréninkem lze zvýšit jejich počet patří mezi vcelku rozšířené omyly. Zvyšovat se může výhradně objem svalového vlákna a vaziva ve svalu. Svalová vlákna lze rozdělit (nejzákladnější dělení) na vlákna rychlá (bílá) a pomalá (červená). Jejich podíl v těle je dán také etnicky, což vysvětluje nadvládu sportovců černé pleti v některých sportovních disciplínách. Dá se tak vůbec čekat, že by mezi sprintery ještě někdy zazářil běloch?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
