Na svém instagramovém účtu přibližujete cestu, kterou jako praktická lékařka musíte během tří let absolvovat, abyste získala atestaci. Jak ten proces vlastně vypadá?

My praktici máme široký záběr a také asi nejvíc stáží, které musíme absolvovat. Máme na to ale jen tři roky, což je zase nejméně ze všech oborů. Část z těch tří let musíme strávit i v ambulanci, čili v ordinaci praktického lékaře. Mezitím je ještě kmenová zkouška, na konci jdeme na hlavní zkoušku a pak už můžeme pracovat samostatně. Co se týče těch stáží, tak na chirurgii jsem byla dva měsíce, dva týdny jsem jezdila se záchrannou službou. Vždy na měsíc jsem byla na neurologii a gynekologii. Měsíc a půl jsem si zkoušela intenzivní medicínu a teď končím na interně, kde jsem byla sedm měsíců na lůžkovém oddělení i akutní péči. Čeká mě ještě psychiatrie, na kterou se docela těším, protože mě duševní zdraví vždycky zajímalo.

Cituji z jednoho vašeho příspěvku: "Chíra skončila a začínám jezdit se záchrankou! Ranní vstávání teda zatím nic moc, ale jinak super zkušenosti! Šichty jsou od 6 hodin do 18 hodin. Jízdy autem jsou jak z filmu Rychle a zběsile. Píchám kanyly, dělám resuscitaci, a dokonce se mi povedlo využít i svoji němčinu při poskytování první pomoci Němce, která tu byla na dovolené." Byla stáž na záchranné službě tou nejstresovější?

Jen pro upřesnění, šichty na záchrance jsou dvanáctihodinové a já jezdila ty ranní. Rozhodně nejstresovější byly situace, kdy jsme resuscitovali. Záchranáři musí umět zachovat klid a rozrušení na nich skoro nepoznáte. Ale i v nemocnici je hodně stresu. Lékař musí často řešit hodně věcí najednou. Stane se, že se třeba jednomu pacientovi udělá špatně, další chce propustit domů, do toho po vás chtějí něco zdravotní sestry. Vzápětí zase přijde další pacient, kterého máte přijmout. Je to velký tlak a musíte rychle reagovat. Zároveň musíte v hlavě udržet spousty dalších informací a na nic nezapomenout. Tak prostě občas musíte říct stop a ujasnit si, čemu v tu chvíli dáte přednost. Je to fakt hodně stresující. Doktoři opravdu pracují na úkor svého času pro rodinu a výplaty bez služeb jsou mizerné. Je dobře, že se o té situaci v poslední době mluví a podmínky lékařů se trochu mění.

Krása může léčit

Máte ale i zkušenost z kliniky estetické medicíny. To musíte také absolvovat v rámci praxe?

To není povinné. Bylo by zvláštní, kdyby estetická medicína byla povinná v rámci praktického lékařství. Ráda si ale zkouším nové věci a na estetice mi přijde zajímavé, že i malé změny ve fyzickém vzhledu mohou výrazně změnit, jak člověk vnímá sám sebe. To, jak se cítíme a jestli se líbíme sami sobě, má vliv na naše sebevědomí a to zas na naše chování a zdraví. Tak proč tomu trochu nedopomoci? Při estetických zákrocích se snažím o přirozený vzhled a podtrhnutí jedinečnosti každého člověka. Také mě moc baví kreslit a řekla bych, že jsem celkově kreativní bytost, a to vše mohu v estetické medicíně dobře uplatnit.  Zároveň mi vyhovuje kombinace odlišných činností, protože práce pak pro mě není stereotyp. Neustále mě stimulují nové podněty.

A nechcete snad změnit obor? 

Na to se mě ptá spousta lidí, ale o změně neuvažuji. K estetice jsem se dostala tak, že jsem sama začala řešit svoje vrásky. Moje kamarádky se o tuhle problematiku také zajímaly, ale žádná z nás neměla s estetickou medicínou zkušenosti. Po nějaké době váhání jsem se nakonec odhodlala a šla na aplikaci botoxu do "mračivky" (vrásky mezi obočím - pozn. red.) a po ošetření jsem byla moc spokojená. Nakonec se odvážily i kamarádky a ohlasy byly převážně pozitivní. Někdy v té době jsem se o estetickou medicínu začala zajímat a chtěla jsem o ní vědět víc i po medicínské a technické stránce. Snažím se tenhle obor prezentovat v jiném světle, protože je možné estetickou medicínu dělat přirozeně. Možností, které nabízí, je opravdu hodně. 

Když se ještě vrátíme k tomu vašemu profilu, proč jste ho vlastně založila?

Mým cílem je osobitě a zábavnou formou odpovídat na důležité dotazy ohledně zdraví. Inspiruji se tématy, na která se mě sledující nejvíc ptají. Zajímá je duševní zdraví, nebo co dělat, když je bolí záda či mají zánět močového měchýře. Snažím se informace o zdraví sdělovat a prezentovat co nejvíc prakticky, navzdory tomu, že tedy jsem ta nepraktická praktička.

A jste tedy opravdu tak nepraktická? Jak vůbec název "Nepraktická praktička" vznikl?

Byla to spíš náhoda. Na jedné společenské události jsem se někomu představovala. Řekla jsem, že jsem studovala medicínu, a samozřejmě následovala otázka na obor. Přišlo mi v tu chvíli komické říct, že jsem praktička, tak jsem ve vtipu řekla, že jsem taková nepraktická praktička. A nějak mi to zůstalo v hlavě.

Mně s ohledem na to, že si zkoušíte víc věcí, ten název Nepraktická praktička evokuje, že jste svým způsobem i netradiční…

To bych asi také mohla říct, že asi nejsem úplně typický praktik. Hlavně z toho důvodu, že se během své lékařské praxe snažím o komplexnější přístup, než který nabízí klasická medicína, a kladu důraz i na psychickou stránku pacientů.

Zdraví těla i duše

Než jste začala se stážemi, pracovala jste v Německu na psychosomatické klinice. Z jakého důvodu?

V Německu totiž mají psychosomatiku jako pětiletý obor, což u nás není. V Česku je to jen nástavbový obor a já chtěla začít právě s ní, protože jsem měla zájem se o psychosomatickém přístupu dozvědět víc. Líbí se mi poznávat a snažit se porozumět různým pohledům na zdraví a na medicínu. To znamená, že mě zajímá i čínská medicína, ájurvéda a psychosomatika. K psychologii jsem měla blízko vždycky. Dokonce jsem zvažovala, že bych ji studovala. Po medicíně jsem tedy zamířila do Německa, zlepšila svoje jazykové schopnosti, naučila se medicínskou terminologii v němčině a úspěšně složila zkoušku, po které mě zapsali do lékařské komory v Mnichově. Poté jsem si našla práci na psychosomatické klinice kousek od tohoto města, a tak začalo moje vzdělávání v tomto zajímavém oboru.

Jaké zkušenosti vám to přineslo? 

Na té německé klinice se na zdravotní problémy dívají ze širšího pohledu. Kdybych to třeba měla uvést na příkladu, tak pokud máte bolesti hlavy nebo zažívací problémy, tak vám v rámci různých vyšetření nejdřív vyloučí, že třeba nemáte nádor nebo nějakou infekci, tedy organickou příčinu. Pak s vámi lékaři řeší, jestli ty symptomy nejsou psychosomatické, a také to, jak se s těmi problémy a bolestmi vyrovnáváte po psychické stránce. 

Získala jsem tam také hluboké porozumění pro práci s depresí, což je stav, který vyžaduje opravdu citlivý a promyšlený přístup. Zásadní dovedností, kterou jsem si na klinice osvojila, je schopnost vést psychoterapeutický rozhovor. Naučila jsem se, jak být skutečně přítomná pro pacienty, naslouchat jim bez soudů a klást otázky, které jim pomáhají lépe porozumět jejich vlastním zkušenostem a emočním stavům.

Jak taková psychosomatická klinika přesně funguje? 

Na této klinice působí pět týmů. Jeden se specializuje na úzkosti, druhý na deprese, třetí na vyhoření, čtvrtý na chronické bolesti a poslední na vztahové problémy. Není to úplně striktně odděleno, protože některé problémy se u jednotlivých pacientů překrývají. Skvělé také bylo, že jsme měli každý týden přednášky a interaktivní semináře na různá témata týkající se duševního zdraví. Přínosná pro mě byla nejen práce s pacienty, ale i osvojení si různých technik pro zvládání úzkosti, které mi umožňují efektivně podporovat klienty s těmito stavy. 

Máte pocit, že u nás něco takového chybí?

Chybí a v Německu to prý hodně šetří peníze. Klasická medicína je bezvadná na akutní věci, ale na ty chronické mi přijde lepší ten komplexnější psychosomatický přístup. Protože když lidé nevědí, co jim je, a neustále chodí po různých doktorech, zatěžuje to ještě víc celé zdravotnictví. Je to frustrující a zacyklený kruh pro pacienty i doktory. Obě strany tím strádají a to je škoda, protože by se to dalo řešit.

Když vás trápí záda

Na Instagramu zmiňujete bolesti zad, které vás trápí. Je to důvod, proč jste začala studovat medicínu?

Přišlo mi fascinující, jak funguje lidské tělo, a chtěla jsem o tom vědět víc. Spoustu lidí zajímá vesmír nebo život pod vodou, ale já chtěla začít u člověka. Pochopit, jak vlastně dýcháme, mluvíme či chodíme. Přišlo mi hezké začít u sebe sama. Já jsem asi chtěla na medicínu vždycky, ale začala mě bavit i matika. V jednu dobu jsem proto trošku váhala, takže jsem byla nejdřív asi půl roku na ekonomické fakultě. Ale už první den, co jsem tam byla, mi došlo, že to není nic pro mě. Tehdy jsem se začala učit na přijímačky a další rok jsem šla na medicínu. Takže to bylo trochu komplikovanější, ale medicínu jsem vystudovala na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Studium je náročné, ale neměnila bych.

Bolesti zad tedy za studium medicíny nemohly, přesto jsou součástí vašeho života…

Už v devíti letech jsem měla problémy zejména s krční páteří. Moje zádové svaly byly minimální nebo žádné. Na vině byla pravděpodobně zčásti genetika, ale neustálé sezení ve škole jim jistě také nepřidalo. Samozřejmě jsem byla u doktora a fyzioterapeuta, ale velké změny se nekonaly. Na medicíně se bolesti zintenzivnily. V posledních ročnících školy už pro mě bylo peklo pořád sedět a učit se. Krk ztuhlý, bolest hlavy, někdy i pocity na zvracení. Tehdy jsem objevila jógu, cvičila jsem dvakrát týdně a jakžtakž mě to udržovalo od bolesti.

Na psychosomatické klinice jste řešení na své bolesti nehledala?

V Německu jsem problémy tolik neřešila, asi protože to v té době nebylo ještě tak špatné. Také jsem to zřejmě více kompenzovala procházkami, protože jsem pracovala na klinice kousek od jezer. Postupně jsem na jógu neměla moc času, a když jsem se k ní vrátila, nepřinášela mi úlevu. Poté co jsem se vrátila zpět do Česka, jsem nemohla ani sportovat. Začala se mi blokovat krční i bederní páteř, k tomu přibyly neustálé závratě a nevolnost. Po tom všem trápení se ale na mě pousmálo štěstí. Dostala jsem se náhodou do péče jedné skvělé fyzioterapeutky, která mě seznámila se Smíškovou metodou.

Jak metoda funguje?

Jde při ní především o uvolnění zatížených svalů a aktivaci těch, které nepracují. Hodně záleží na provádění cviků, jejich výběru a celkově je to hodně individuální. Rozhodně nedoporučuji učit se metodu doma sám. Nejlepší je chodit k fyzioterapeutovi, protože vám poupraví cviky na míru. Cvičím dvakrát, někdy i třikrát denně po dobu deseti až patnácti minut. Pořád s sebou tahám gumy, se kterými se ve Smíškově metodě pracuje. Podle mě si spousta lidí, když mě vidí cvičit třeba v nemocnici, musí říkat: "Co blbne?"  Ale vím, že fakt musím, protože nemám jinou možnost. Nejvíc mi pomáhá tohle cvičení, a když se jdu projít, ale musí to být minimálně tři až čtyři kilometry.

Běžná představa o práci praktického lékaře vypadá tak, že sedíte léta v ordinaci a pacienti za vámi dochází někdy i celý dospělý život. Vidíte svou budoucnost tak, že budete dělat praktickou doktorku až do důchodu?

To by se mi líbilo, protože já jsem do toho oboru praktického lékaře šla s tím, že se chci o lidi starat dlouhodobě, a ne jen krátce a částečně jako v nemocnici. O svých dlouhodobých pacientech víte hodně věcí, třeba i takové maličkosti, jako že mají doma kočku nebo jaké má Honza známky ve škole, co je těší a podobně. To mi přijde moc milé. Ráda poslouchám příběhy lidí, takže doufám, že  v budoucnu budu mít i pacienty, kteří se mnou zestárnou. To by bylo hezké. A výhledově, pokud bude možnost, tak bych chtěla mít svoji ordinaci. Zatím jsem ale spokojená tam, kde jsem.

Jak si představujete ideálního pacienta, který za vámi bude chodit do ordinace?

Představovala bych si někoho, kdo se o své zdraví aktivně zajímá. Ví, na co bere jaký prášek. Ví, s čím se léčí. Zní to jako základy, ale lidé je často nevědí. Oni řeknou: "Já beru červený a zelený prášek." Nebo: "Tenhle mi dává žena." Ideálně bych si tedy přála zodpovědného pacienta, který dodržuje rady, anebo se alespoň přizná, když je nedodržuje. To nám lékařům také hodně ulehčí práci, takže jsem se naučila chválit i za to přiznání.