reklama
 

Ve školách není prostor pro rozvoj emoční inteligence, říká pedagožka

Proč mohou být děti ve škole nešťastné? V čem mají nejčastější mezery rodiče a v čem učitelé?

Foto: iStock

Lucie Mucalová, psychoterapeutka pro děti a dospělé, pracovala před svou terapeutickou praxí jedenáct let jako pedagožka. Náhled na problematiku českého školství má tedy z obou stran.

Čím to, že je české školství pořád tak zkostnatělé? Je jasné, že jde o hlubší problém celého systému, ale přesto: co by se dalo změnit ze stran jednotlivců?

Ano, můžeme vše "svádět" na systém, ale co vnímám jako zásadní, je, že vždy záleží na osobnosti, která ve školství působí. Můžu být v jakémkoli systému, ale vždy záleží na mně samotné. Žádný systém mě nemůže dohnat k apatii, nepříjemnému chování, neempatii, křiku a pohrdání. To mohu dovolit pouze já sama za sebe, jako pedagožka nebo kdokoli, kdo se pohybuje po tomto světě. Samozřejmě to systém neulehčuje. Svádět všechno na systém je trochu alibi. Mnohem složitější je najít přijatelnou a uctivou cestu pro všechny zúčastněné.

Jako hlavní problém vnímám to, že ve školství je spousta unavených, zničených pedagogů, co bohužel nevnímají smysl své práce. Je to práce a tečka. Pedagogové se často cítí ztraceni a velmi často mluví o tom, že jejich postavení už nemá žádný význam. Sama jsem ve školství působila. V oboru je cítit strach, sevřenost, obavy. Pedagogové jsou neustále ve střehu, protože rána může přijít z jakékoliv strany: ze strany dětí, rodičů, inspekce.

Jak dnes funguje spolupráce mezi školou a rodinou?

Bohužel se spolupráce mezi rodinou a školou vytrácí, vypadá to spíše jako na bojišti. Je potřeba si ale uvědomit, že tím děti trpí a den po dni si vytvářejí ke škole odpor a nenávist. Ale vše je o lidech. Každý jsme jiný, ale to neznamená, že se nejde domluvit, najít řešení. Znám pedagogy, před kterými smekám, smekám před jejich silou, vírou, odhodláním, hravostí, jemností a chutí jít dále, pedagogy, co zvládnou "ukočírovat" tolik osobností v lavicích. Ale i ty děti jsou zrcadlem pedagoga, samozřejmě i zrcadlem rodičů.

Nervózní učitelka, co na děti řve, bude mít ve třídě žáčky, co se budou chovat stejně nebo budou sedět sešněrovaní, aby měli klid. Ale tohle není cesta. Ve školství nemají co dělat pedagogové, co označují děti za parchanty. Ty děti to cítí, cítí to, co uvnitř sebe pedagog prožívá, jak je vnímá, nepotřebují k tomu slova.

Co nejčastěji trápí rodiče?

Z hlediska pedagoga vnímám, že rodiče nejčastěji trápí to, že dítě nechce psát domácí úkoly, že ho musí den co den nahánět, a také jako velkou obtíž vnímají to, že dítě přichází ze školy, má úkol, ale bohužel dítě tématu nerozumí, tudíž rodič musí doma ještě dítěti vysvětlovat, o co vlastně jde. A místo domácího klidu je v rodinách plno přemlouvání a vyhrožování. Když se podívám do své terapeutické praxe, co s rodiči řeším, tak jsou to právě strachy, jak a co mohou pedagogovi říci, bojí se, že si učitel na dítě zasedne, když řekne nějaký nesouhlas. Mnoho problémů raději se školou neřeší, ať není zle. Ale tohle není cesta, neřešené věci mohou dítě hluboce poznamenat.

Současnost je plná hyperaktivních dětí nebo děti s ADHD, mají rodiče i pedagogové pro takové děti pochopení?

Samozřejmě rodiče velmi trápí, když mají dítě s ADHD, často absolutně nevědí, co s tím. Dítě nosí poznámky, ve škole má sedět rovně v lavici a chovat se slušně. Rodiče často netuší, jak mají dítěti pomoci, jak ho zkrotit. A samozřejmě další trápení jsou, když dítě nechce do školy, když se bojí pedagoga nebo se cítí být nepřijato od spolužáků. Pokud se dítě bojí pedagoga, moc samo nemá šanci. Cítí se být v pasti, proto hledá úniky, často se objevují psychosomatické obtíže jako bolesti bříška, pocit na zvracení, bolesti hlavy nebo se mohou dostavit vzteky až agresivita, začíná startovat pud sebezáchovy. Jenomže nejen dítě, i rodiče se často cítí být v pasti, jelikož rozházet si to u pedagoga může být zásadní problém. A zde se znovu vracím k lidskosti. Přestaňme hledat, kdo je větší viník. Zda dítě, pedagog, rodiče nebo celá škola. Viník není nikdo. Je potřeba hledat cestu, aby bylo všem dobře. Je potřeba přestat vytahovat ego a začít jednat v zájmu všech.

Ve školách se objevuje názor, že největším problémem českého školství jsou právě rodiče se svými požadavky. Jaký typ rodičů má tyto požadavky a jsou opravdu tak neúměrné?

Opět se zde dostáváme do kolotoče hledání viníků. Z pohledu bývalé pedagožky a současné terapeutky vidím vše z různých úhlů pohledu. Jsou rodiče, co hledají problém ve všem, ať udělá pedagog cokoli, vše je vlastně špatně. Ale jsou i pedagogové, co to dokáží rodiči velmi zavařit, znepříjemnit a vyvolávají v něm pocit, že je absolutně neschopný. A pak jsou naopak školy, kde komunikace v mnoha případech funguje, kde je z každého slova a gesta cítit lidství. Pokud už jste vyzkoušeli všechno možné a škola není ochotna s vámi hledat kompromis, pak je potřeba se poohlížet jinde. Ale ne jako forma úniku, útěku.

Udělat to v případě, že už opravdu nevidíte cestu. Bohužel jsou extrémy, kdy rodiče neustále dávají dítě to jiné školy, a to ve chvíli, kdy pedagog upozorní na nějaké obtíže. I když jsou pravdivé a pedagog chce pomoci hledat nápravu, někteří rodiče to berou jako urážku a už obvolávají jiné školy. No a kdo tím nejvíce trpí? Dítě! Dítě je neustále vytahováno z prostředí, ke kterému si vybudovalo vztah, a hlavně dítě vnímá, že když je něco špatně, není potřeba to řešit, ale utíkat pryč, utíkat jinam. Vidí model neřešení. Vidí model urážení se. To pro jeho zdravý vývoj osobnosti není zcela efektivní.

V čem podle vás současné školství selhává?

V pochopení, porozumění, v komunikaci.  Chybí vzájemná úcta a respekt k odlišnostem. Mnoho lidí ve školství je nešťastných z různých důvodů. Ale nešťastní pedagogové vzdělávají nešťastné děti, to je jednoduchý vzorec. Pedagogové potřebují podporu a porozumění, to samé ale platí i pro rodiče. Ze své vlastní zkušenosti mě upřímně trápí, že ve školách se dává tak málo prostoru rozvoji emoční inteligence a upřednostňuje se výkon a škatulkování. To byl hlavní důvod, proč jsem z tohoto systému vystoupila. V terapiích mohu s dětmi a rodinami pracovat právě s emoční inteligencí. Je krásné mít samé jedničky, ale když neumím komunikovat, nejsem empatická a nevím, co dělat se stresem, stejně mi to bude k ničemu.

Lucie Mucalová

Lucie Mucalová

Terapeutka, koučka pro rodiny, děti a mezilidské vztahy. Vystudovala Pedagogickou fakultu UP v Olomouci, je absolventkou ročního koučovacího výcviku a frekventantkou dlouhodobého výcviku v komunikační a strategické psychoterapii a hypnoterapii. Přednáší a publikuje témata z oblasti partnerských vztahů, výchovy dětí a osobnostního rozvoje.Více na www.terapie-mucalova.cz

Zmínila jste výkon a škatulkování. Jak moc je žádoucí vést děti odmalička k výkonnosti, úspěchům a soutěživosti?

Všeho s mírou. Nic se nemá přehánět. Musíme si hlavně uvědomit, že nás obklopuje systém. A je potřeba si uvědomit, jak se v systému funguje. A pokud dítě extrémně povedu odlišnou cestou, i s dobrým úmyslem, tedy tím nejlepším úmyslem, může se stát, že právě v daném systému narazí, bude jako ztracené, nebude rozumět tomu, co se to kolem něho děje. Proto říkám: zlatá střední cesta. Nemyslím si, že je špatně děti podporovat v úspěchu, pomáhat jim žít své malé a poté velké sny. I zdravá soutěživost je v pořádku. Jen je potřeba si dát pozor na extrémy. To se pak bohužel dítě ocitá v terapii, kdy mu extrém velmi ublížil, kdy i malé dítě prožívá úzkost, vyčerpání, stres. Místo dětské radosti a volnosti se už v tak nízkém věku učí pracovat s tím, co mu ubližuje.

Co bych ale hlavně chtěla podotknout: děti potřebují hranice, pravidla a rituály, bez toho to prostě nepůjde. Tedy ano půjde, ale dítěti to pravděpodobně bude přinášet velké komplikace. Naopak pro zdravý vývoj dítěte a ke zdravému začlenění do kolektivu jsou to nepostradatelné dovednosti.

Kámen úrazu ze strany všech zúčastněných je podle vás mimo jiné v nerozvíjení emoční inteligence. Jak s ní pracovat a jak ji rozvíjet už odmalička?

Rozvoj emoční inteligence bychom neměli podceňovat, díky ní se dokážeme lépe zařadit do kolektivu, lidé nás lépe chápou, druhému dokážeme nabídnout oporu, lásku a přijetí. Emočně inteligentní lide se nestydí za své emoce. Do umění emoční inteligence patří umění pracovat s druhými, sami se sebou, empatie, sebemotivace, motivace, sebeovládání, znalost svých emocí a emocí druhých, vyrovnanost, čestnost, lidskost a tak dále.

Je třeba jít dětem příkladem: komunikujte spolu o tom, co prožívá, co potřebuje, nezakazujte dětem emoce. Například je neposílejme s pláčem za dveře, nevyvolávejme v nich pocity viny, snažme se je pochopit, nechejme je vyjádřit, říci svůj názor, a to i přesto, že jsou ještě malé. Dejme jim najevo, že nás zajímají, a to i přesto, že jim jako rodiče dáváme hranice a možná s nimi i nebudeme souhlasit.

Podle čeho by se měl rodič rozhodovat, kam dá dítě na základní školu?

Dejte na pocit. Dejte na to, jak se dítě ve škole cítí, když jdete k zápisu. Všímejte si prostředí školy, zda hraje barvami, nebo na vás dýchá vězeňský systém. Ale hlavně dejte na to, jací pedagogové ve škole jsou. Vnímejte jejich výrazy, přístup. Dejte hodně na intuici. Jsou věci, na které nepotřebujete slova. Prostě vnímejte a pozorujte, hodně vám to napoví a hodně napoví děti. Ty mají cenné intuitivní radary.

Samozřejmě si uvědomuji, že ne každý rodič má tu možnost si školu pro dítě vybírat. Pak je to jasné. Dítě jde do školy, která je k dispozici. V tomto případě jen sledujte, jak se dítě ve škole má, s jakými pocity do školy jde, s jakými pocity se vrací, vnímejte, jak se k vám pedagogové chovají. A když něco nebude fungovat, komunikujte, jedině to je cesta.

Proč se pořád "jede" na poslušnost, uniformitu a nevyčuhování z řady?

Ve školství jsou zajeté škatulky, výukové plány, vše jede podle nějakých šablon. A pokud není osobnost pedagoga kreativní, budou děti narážet. Děti se ve škole tímto přístupem učí, že vše musí odkývat, učitel má vždy pravdu, ono je pouze dítě a nemá šanci se vyjádřit. Ale na druhou stranu se roztrhl pytel s alternativními výchovnými styly, kdy si dítě dělá, co chce, a jako jedinečná bytost si má právo život a vše okolo vyšlapávat tak, jak potřebuje. Někdy jsou totiž tyto styly výchovy špatně pochopeny a z dítěte vyrůstá osobnost bez hranic.

Zkusme si stoupnout před tabuli, kde je třicet originálů, každému originálu proudí v těle jiná krev, každý originál má jinou výchovu, jiné potřeby, jiné hodnoty, jiné vše. A jeden učitel, co má být ten osvícený, tolerantní, empatický a nevím, co všechno. Někdy je toho opravdu nad hlavu.

Jak poznat, že se dítěti ve škole děje něco nedobrého, případně že se učitel nechová citlivě a laskavě, pokud dítě nemá ve zvyku o tom, co ve škole zažilo, mluvit?

Naslouchejme dětem. Ale také jim bezmezně nevěřme. Jako rodiče znáte své dítě nejlépe. Všímejte si jakýchkoli změn v chování dítěte. Pokud dítě pláče, že nechce do školy, že ho bolí bříško, nenadávejte mu. Snažte se ho pochopit, pátrejte po tom, co se děje. Dítě si to nevymyslí jen tak. V našich očích to může být nesmysl, banalita, ale pro dítě to může být zásadní.

Zároveň pozor na to, když dítě řekne něco negativního o učiteli, nemusí to být celé pravda. Děti si někdy dokáží vymyslet svůj scénář, dobarvit si to dle své fantazie. Kdyby pedagogové promluvili, možná byste se rodiče divili, co o vás děti ve škole říkají. Proto než budeme jednat, zuřit, ověřme si, vyslechněme si i druhou stranu. Nedělejme soudce. Soudit můžeme jen ve chvíli, kdy jsme v dané situaci byli. Ale rozhodně naslouchejme a hledejme cesty. Myslím, že nám ve finále jde všem o to, aby nám bylo dobře a spokojeně.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama