Příběh: Můžu seřezat své vlastní dítě?
Škoda facky, která padne vedle! Říká se to a každý z nás se jistě ocitl v situaci, kdy si toto přísloví připomněl. Co když jde ale o vlastní dítě?
Škoda facky, která padne vedle! Říká se to a každý z nás se jistě ocitl v situaci, kdy si toto přísloví připomněl. Co když jde ale o vlastní dítě?
Před nedávnem nám napsala e-mail čtenářka, která si přála, abychom vydali článek na téma fyzického trestání dítěte a napsala nám k tomu svůj nedlouhý příběh.
Starší syn na nás kašle!
Mám dva syny, jednomu je už přes třicet a se životem nakládá po svém už od 16 let, kdy poprvé utekl z domova. Přestože jsme mu s manželem věnovali maximální péči, milovali jsme ho, zahrnovali láskou a taky patřičně dotovali, syn se s námi nestýká a žije "pouličním" životem. Dvakrát měl oplétačky se zákonem, rve se po hospodách a podle všeho i fetuje. Zprávy o něm máme velmi střídmé, domů nechodí, nevolá nám a my vlastně nevíme, kde žije, jestli pracuje a kde, jestli má přítelkyni, nebo jestli už náhodou nemáme vnoučata.
Kde jsme udělali chybu?
Řešili jsme to mnohokrát v kruhu rodinném. Proč se to stalo? Proč jsme nedokázali vychovat ze syna slušného člověka, byť jsme ho tak milovali a dávali mu všechno. Měl doma úžasné zázemí, vydělávali jsme nadprůměrně, a tak jsme mu dopřávali maximální komfort a podmínky.
Každoročně jsme létali na dovolené k moři, synovi jsme koupili, co si jen přál. Jako rodiče jsme (a na tom se vždy shodla celá široká rodina) fungovali na 120 %, samozřejmě nejen materiálně. A na čem jsme se také shodli, je to, že jsme měli být při výchově daleko tvrdší, nepřehlížet jeho excesy, které začínal mít v brzké pubertě, a trestat ho za ně! A trestat ho možná i fyzicky, prostě mu občas vlepit facku!
S druhým synem tu chybu už neuděláme!
Teď máme v pubertě mladšího syna, který má občas tendenci argumentovat starším bratrem: "Jemu jste to určitě nezakazovali," hájí se tím, když po něm vyžadujeme jistou disciplínu, včasné návraty ze školy atd. A zkouší, co vydržíme! Nalezené cigarety v kapse, absence ve škole a další pikantnosti občas vytočí manžela tak, že dojde i na facky. Nedávno, když syn přišel domů za tmy z tréninku a táhlo z něj pivo, schytal facku hned mezi dveřmi a sousedka, která šla kolem, pronesla cosi o týrání. To zas vytočilo mě, ale nakonec jsem dostala strach, aby ji nenapadlo něco tak nesmyslného hlásit na policii. Ti by si nás po zkušenosti se starším synem už definitivně zaškatulkovali do kategorie problematická rodina, která nezvládá své děti a nedej bože je i týrá.
Odborníci argumentují, že…
...fyzické tresty narušují osobnost dítěte, vyvolávají v nich agresi či snad touhu po pomstě. Navíc je takové tresty bolí a bolest přetrvává déle, než by si snad prohřešek dítěte zasloužil. Něčím takovým argumentují odborníci. Četla jsem i to, že z fyzicky trestaných dětí prý vyrostou násilníci se sklonem k nechráněnému sexu a podobné nesmysly.
Trestat, ale až starší děti?
Samozřejmě jsem proti trestání batolat a dětí v tak mladém věku, že ještě nechápou důsledky svých činů (převrhnutý květináč, rozbitá váza atd.), neznají a nechápou hodnotu poškozených věcí, neuvědomují si, že když udeří mladšího i několikaměsíčního sourozence, můžou mu způsobit zranění - jsou zkrátka příliš malé. Ale u puberťáka? Nebo u šesti, osmi, desetiletého dítěte? Které a priori odmlouvá a směje se vám do obličeje, když mu vysvětlujete, že jsou věci, které si nemůže dovolit?
Co si o tom myslíte vy?
--------------------------------------------------------------------------------
Jaká výchova dětí je ta správná?