reklama
 

Synové otce poznávají ve vlastních pocitech

Co všechno by měl otec svému synovi předat? A co když není z čeho předávat? Co chybí chlapci, když otec není vůbec přítomen? Ptala jsem se Antonína Baudyše.

Foto: iStock

S terapeutkou Kristinou Baudyšovou jsme se před časem pustily do seriálu o rodičích a dětech. V okamžiku, kdy jsme došly k motivu otce a syna, došlo nám, že životně i profesně má k tomuto tématu nejvíc co říct její muž, astrolog a lektor videokurzů, Antonín Baudyš. A tak jsem se ptala…

Jakým způsobem si nejčastěji hledá otec k synovi cestu?

Otec má dvě možnosti. Buď za synem chodit, anebo nechat syna, aby přišel on. Obě varianty mají svá úskalí. A pak je vhodné vycítit, kdy zvolit kterou. Pro syna může být otcův zájem povzbuzující. Už tím, že otec vejde do synova pokoje a zlehka přihlíží, čím se syn vlastně zabývá. Osobně jsem u našich dvou kluků s nabídkami společných aktivit nikdy neslavil velký úspěch. Starší syn však jako dítě slyšel na společný fotbal, mladší vyžaduje skejtpark. Podstatně lépe mi funguje, když začnu něco organizovat či hrát s dcerou a mladší syn se zanedlouho přidá.

Může probíhat i mezi otcem a synem určitý "konkurenční" boj, podobně jako u matky s dcerou? V jakých případech?

Muži jsou v jádru soutěživí a pro syna je soutěž s otcem přirozenou a v podstatě i moc hezkou formou, jak se vyvíjet. Pokud je však otec vnitřně rozpolcený nebo zavalený prací, synovi se může otec jevit jako ne dost perspektivní na to, aby se s ním ztotožňoval. V tom případě může mít syn potřebu mamince tím spíš dokázat, že je lepší než otec. 

Antonín Baudyš

Antonín Baudyš

Antonín Baudyš (1972) je od roku 1996 poradenským astrologem s akcentem na osobní rozvoj a partnerské vztahy. Studoval filozofii, teologii a religionistiku. Se ženou Kristinou a třemi dětmi se odstěhoval do Jeseníků, půl roku z roku žijí na řeckém ostrově Paxos. Lyžuje, boxuje a hraje volejbal.

Co všechno by měl otec svému synovi předat?

Každý otec je trochu jiný. A pak i předává něco jiného. Muž a jeho vnitřní či skrytý život bývá v jádru podobné mysterium, jakým je bůh a život boha. Podobně skrytý a hodný objevování. Pro syny bývá proto otec často obestřený jistým tajemstvím. Protože i když se všechno zdá být zřejmé, zřejmé vlastně není vůbec nic. A tak synové v dětství svého otce berou jako samozřejmost, v dospívání a v dospělosti jej poznávají nejvíce ve svých vlastních pocitech, prožitcích a inklinacích. Uvědomují si, že touto cestou kráčel před nimi o generaci dříve jejich nepostižitelný otec.

Co může předat otec, který svého otce nezažil, případně pro něj nebyl vzorem, ale naopak jím pohrdal?

Takový otec může paradoxně svému synovi poskytnout úplně nejvíc. Všechno, všecičko. Když se to podaří. Z tohoto vzorce se může rodit ta největší oddanost otce vůči synovi. Možná proto, že takový otec svou identitu tvoří jako něco, co je vědomé a autentické. Přitom toto předávání neprobíhá nijak otevřeně nebo zjevně. 

Jakým způsobem by mělo předávání zkušeností otce synovi probíhat?

Ono se děje stále, a přitom probíhá mimochodem, jako kdyby se ve skutečnosti nedělo. Ono to totiž z druhé strany dost dobře nejde, že se rozhodnete synovi něco předat a on to vezme a přijme. Nepřijme a nevezme vůbec nic. A přesně proto tento proces probíhá mezi otcem a synem jako nezbadatelná aplikace na pozadí. A je to tak v pořádku.

Co muži, otcové, kteří se ještě hledají, vlastně tak úplně nejsou dospělými muži, jak ti potom zacházejí s otcovstvím vůči svému synovi?

My muži se určitým způsobem hledáme celý život. Stále přicházejí unikátní situace, na které nejsme a z principu ani nemůžeme být připraveni. A paradoxně v naší chlapecké svobodě spočívá jedno z tajemství našeho kouzla a naší tvořivosti. Často jsme jako mladí plní ambicí a sebevědomí. A později - po zkušenostech, zdarech i nezdarech - zmírníme. Naše ambice zklidníme. A věci více přijímáme takové, jaké jsou.

Kdy chlapec dozraje v muže?

Když začne sám vydělávat a za vydělané peníze bydlet.

Co chybí chlapci, když otec není vůbec přítomen?

Touha po otci je naprosto šílená a nesnesitelná lítost, něco jako díra v hrudníku. Z druhé strany tento deficit vede chlapce k tomu, aby se stal sám sobě otcem, proto se z těchto chlapců nezřídka kdy stávají velké či heroické postavy. Tím spíš, že bývají dobře vyživeni láskou své matky, která se snaží chybějícího otce kompenzovat.

Dá se absence otce něčím aspoň částečně nahradit?

Nemusí se nahrazovat. Chlapec si najde sám. A obráceně. Mužský princip si najde chlapce. Každý chlapec je z hlediska celku natolik cenný, že každý nakonec k určitému aspektu mužského světa pocítí lásku. Mužský princip je z principu otcovský. A každý dospělý muž po očku sleduje, co může poskytnout dětem pohybujícím se v jeho zorném úhlu. Žijeme v malém městě a tam je fungování tohoto principu očividné. Muži jsou pozorní vůči chlapcům, ženy zase směrem k dívenkám. Je to dokonalé.

Dnešní doba v mnoha směrech už stírá typické ženské prvky i mužské prvky. Ne každý muž postaví dům, zasadí strom, je silný, odpovědný a vědoucí…

Ten proces obsahuje důležité výhody. Muži a ženy se vzájemně konečně přiblížili. I my muži konečně můžeme ventilovat, že jsme jako mladí zranitelní a plaší, že si nevěříme a že nás v mládí role živitelů rodiny děsí až paralyzuje. Ukazuje se, jak jsme vám ženám vlastně podobní, a že s vámi plujeme na jedné lodi. Tím pádem jsme čím dál více schopní pochopit vás a vaše potřeby.

Mnoho mužů pracuje v dříve ženských oborech, muži pak mohou být v určitých směrech nepraktičtí pro život. Co právě takoví tatínkové předávají svým synům?

Nepraktičtí pro život byli nejspíš i největší duchové evropské minulosti. Koperník nebo Freud. A co teprve asi Mozart nebo Ciolkovskij. Ať je to v kterémkoliv případě s citlivostí chlapce jakkoliv, jedná se o projev rovnováhy vzhledem k ženám v okolí. Mimochodem, v ženách pozoruji poptávku po bezpečném a určitým způsobem slabém muži, kterého by žena mohla řídit. Ženy se často bojí silných mužů a silného muže často nevydýchají ani deset minut. 

Kdo je ten silný muž? Koho se podle vás bojíme a proč?

Silný muž je ten, který svým způsobem nepotřebuje ani ženu, ani vztah. Muž, který přijímá sám sebe. A proto nepadá do pocitů viny nebo nedostatečnosti. Ono pro úplnost… Je to vzájemné, my muži se také často bojíme vás žen. Popřípadě se bojíme, že o vás přijdeme. Může v nás žít podvědomý strach, že nás vlastně nepotřebujete. A jsme nuceni přijmout, že vztahy se dějí ne kvůli potřebě, ale kvůli citu. 

Jak moc je těžké pro muže být v domácnosti zručným mužem, když k tomu sami doma nebyli vedeni a teď by měli být v tomto ohledu vzorem pro své syny? 

Domnívám se, že doba se změnila, protože došlo k vzájemnému přiblížení. My muži jsme v domácnostech poměrně obratní. V dětství jsme k tomu zpravidla vedeni byli, protože život v paneláku je takový: na malém prostoru jsou všechny ženské činnosti dost vidět a pro mužské činnosti v paneláku zase není prostor. Ženy si pro změnu ví rady s počítačem, se složitými mobily a nejrůznějšími aplikacemi.

V čem mají otcové náskok před svými partnerkami právě ve výchově syna?

Onen náskok bývá z jiného hlediska zase ztrátou, takže je velmi ošidné to hodnotit. Otcové jsou obvykle méně zúčastnění, tím pádem mohou mít větší nadhled, větší důvěru. Jakkoliv onu mravenčí práci se syny často odvedou ženy během prvních sedmi let chlapce. Na otce často zbývá velkolepá a nedoceňovaná role: garanta zábavy a her. Ženám bych doporučil to takto s klidem i ponechat. Funguje to, nesahal bych do toho.

Jaké jsou nejdůležitější milníky pro syna, kdy potřebuje mít otce vedle sebe a zažít s ním společně prožitý čas?

Epochálním milníkem bývá pro syna každá situace, když matka zvedne kotvy a ponechá pány jejich vzájemné společnosti. I proto vítám manželčiny výjezdy do Egypta či za kamarádkou do Ždáru.

Jak vy vzpomínáte na svého otce vzhledem k tomu, že byl známou a respektovanou postavou českého veřejného života?

V příštím životě bych ho bral zase. Byl neopakovatelný. Hloubavý, samozřejmý, třeskutý i diskrétní. V době jeho společenského vrcholu jsem byl v klášteře, takže jsme si byli poměrně vzácní. V soukromí byl až žensky starostlivý, plný zájmu a pochopení. Stále se mne ptal na můj vnitřní svět, stále pozoroval, kdo vlastně jsem a zda mi může pomoci.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama