reklama
 

Mám prsa a zadek: Musím se kvůli tomu celý život bát?

Pokřikování na ulici, pískání a jiné obtěžování není nic výjimečného. Děje se to dnes a denně. Proč je "prostě to ignoruj" dost hloupá rada?

Foto: iStock

Je večer, vracíte se zrovna domů a za sebou slyšíte bandu mužů, jak na vás něco pokřikují. Co cítíte, co uděláte? 

Mám prsa a zadek. Taková ty prsa a takový ten zadek, které tak snadno neschováte do oversize trika a boyfriend džínů. Myslím, že i kdybych se snažila o sebevětší hladovku, tak tam ten zadek a prsa záhadným způsobem pořád budou. Když jsem byla menší, měla jsem problém s jídlem, snažila jsem se zhubnout (jen tak pro kontrolu - vždycky jsem byla spíš pod normálním váhovým průměrem). V té době jsem taky začala nosit více oversize oblečení. Dělala jsem to tak nějak podvědomě a moc tomu nepřikládala význam.

Všemu tomu začínám rozumět až teď, když jsem starší. Proč se to všechno dělo a čeho jsem tím chtěla dosáhnout? Je to jasné jako facka: Chtěla jsem se vyhnout nežádoucí pozornosti, nevystupovat z řady.

Je těžké tohle téma rozebírat s někým, kdo to nezažil. Většinou to jsou naprosto přirozeně muži. "Vždyť je fajn mít tolik pozornosti, ne?" a "Proč to vůbec řešíš?" patří mezi jedny z mých nejoblíbenějších otázek. Oh, dear… To, že na mě někdo křičí, píská a posílá vzdušné polibky se mi někdy stává i několikrát za den. Několikrát za den! Je to únavné a neskutečně otravné. Pravda ale je, že se to stává tak často, že člověk nemá jinou možnost, než se proti tomu obrnit, neřešit to, snažit se to nevnímat. Ono to ale není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Dlouho mi nějak nedocházelo, v čem je ten háček, proč mi to tak vadí, proč to vůbec řeším a proč tomu dovolím, aby to utvářelo moji realitu. Pak jsem ale viděla rozhovor, který mi konečně poskytl chybějící díl skládačky.

Když byla ještě kampaň #metoo v plné síle, narazila jsem na rozhovor s mužem, který učí ženy sebeobranu. Mluvil zrovna o tom, že muži se na sebe snaží teď tak trochu strhnout pozornost tím, že se jim to děje taky. Že je taky ženská plácne přes zadek třeba v baru, ale jako co? Mluvil o tom, jak mají tendenci tuhle situaci, kterou ženy řeší, zlehčovat. Ale jedna zásadní věc jim prý uniká. A to ta, že když jste žena a přes zadek vás v baru nebo na ulici plácne chlap jako hora, tak máte neskutečný strach. Nejde o to plácnutí, jde o to, co bude dál. Zůstane to jen u toho? Znásilní mě? Zabije mě? Z toho plácnutí po zadku se v našem mozku okamžitě stává otázka života a smrti. Na naprosto primárním levelu. Racionální uvažování jde v takovou chvíli do kytek.

Když jdu sama večer po ulici, na které stojí banda chlapů, kteří na mě začnou pokřikovat, mám strach. A to pořádný. Co bude dál?

Děje se to. Není to normální. A ano, řeším to. Tedy - snažím se to ignorovat, ale řeším to. A to i podvědomě třeba každé ráno. Půjdu do fitka už rovnou převlečená ve sportovním - kraťasech a upnutém topu - nebo se převleču až tam (i když to mám jen 10 minut chůze)?

Doby, kdy jsem se skrývala do oversize oblečení už jsou naštěstí pryč, ale můžete si být jisti, že si rozhodně promyslím, jestli na večírek vzít upnuté šaty a jehly, nebo něco jiného. A nejspíš to bude mít dost co dočinění s tím, jestli na ten večírek jdu sama nebo s mužem. Už tak mám ve svém životě totiž pozornosti až nad hlavu. A ne, nelichotí mi to.

Žádné rozlousknutí situace nebo moudré rady nemám, asi mě jen jako poslední napadá: Pouze v momentě, kdy je muž opravdovým mužem, může žena naplno projevit svou ženskost. Takže díky všem mužům, po jejichž boku to jde.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama