reklama
 

Sžíravá sebelítost: O co všechno přichází člověk v roli oběti?

Máte pocit, že vám v životě někdo hodně ublížil, a utápíte se v sebelítosti? Co všechno vám tak uniká mezi prsty?

Foto: iStock

"Scénářem oběti je: nemůžu milovat, můžu jenom trpět," říká Lucie Mucalová, psychoterapeutka pro děti a dospělé. Jak z takových hluboce zarytých životních scénářů ven?

Jak se dá terapeuticky pracovat s člověkem,který se cítí jako oběť?

Hlavní a tou nejdůležitější otázkou je, zda člověk sám chce něco ve svém životě měnit. Zda si vůbec uvědomuje, že do role oběti spadl. Zda vnímá nějaká úskalí, která mu tato role přináší. Pokud se člověk v roli oběti motá a jediný, kdo to vidí, je okolí a blízcí lidé, tak to nestačí. Terapie může být účinná tehdy, pokud člověk chce sám něco změnit, pokud touží uvidět i to hezké, co život může nabídnout. Bohužel role oběti mu ten hezký svět smazává. Další a zásadní otázkou je, kde se tato role zrodila. Kopíruje tento člověk výchovný vzorec z rodiny? Převzal tuto roli od matky nebo otce? Nebo se tento člověk do role oběti dostal postupně sám na základě nelehkých životních situací a přestal věřit v to dobré a fungující? V tomto případě totiž může být role oběti jakousi formou ochrany. Vše v tomto člověku jasně říká, že lepší je myslet na nejhorší, světu nevěřit než uvěřit a opět se zklamat.

Jak tedy k léčbě přistupovat v obou případech?

Pro oba případy platí, že si musí svou roli přiznat a musí si přát hru ukončit. Rozdělila bych to na dva body.

1) Role oběti vycházející z rodiny a výchovy
Přestaňte hledat viníky v minulosti. Smiřte se s tím, že rodiče v každé chvíli dělali to nejlepší, co mohli. Jste dospělí a život je ve vašich rukou. V tomto případě určitě doporučuji vyhledat pomoc, pracovat s terapeutem na přijetí rodičů, odpuštění a poté na zaměření se na svůj život. Stačí udělat jednu malinkou změnu denně směrem k novému životu.

2) Role oběti na základě těžké životní situace
I v tomto případě je zapotřebí přestat se držet starých ran. Za pomoci odborníka je důležité pracovat a zpracovávat to, co vás do role oběti vrací. Začněte se dívat kolem sebe, dělejte si radosti a zkuste někomu pomoci.

Co se uvnitř člověka, který se takhle cítí, odehrává?

Scénářem oběti je: milovat nemůžu, jenom trpět. Podle tohoto scénáře jeho život vypadá. Okrádá se o mnohé. Žije scénář, který uvázl v černém pruhu. A život mu tyto negativní a černé objednávky servíruje. Celé hodiny a celé dny člověk tráví sebelítostí. Oběť pociťuje křivdu, nespravedlnost, zoufalství, zlobu, touhu mstít se. Nikdo mě nemá rád, nikomu nemůžu věřit, všichni se otočili proti mě, všichni mi jen ubližují. Tento člověk vidí svět, který je plný nástrah, nebezpečí a hlavně toho zlého.

Prostě ničemu a nikomu se nedá věřit, a kdo říká opak, je vlastně divný. Hledá viníky všude okolo, nemá, tedy spíše neumí v sobě najít vnitřní motivaci a cestu z toho začarovaného kruhu ven. Bohužel, hledat viníky a ukazovat prstem okolo sebe nepomůže, člověk se pak motá ve svém černém světě. I přestože má kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni mu pomoci, nasměrovat ho, odmítá, nevěří. Možná už těch životních ran bylo tolik, že mozek je naprogramován na to špatné, na litování se, trápení se. Bohužel lidé, kteří jsou dlouhodobě v roli oběti, jsou více a více negativní. Do negativity stahují ale i ty okolo. 

Nakolik je tahle role pro člověka pohodlná a paradoxně vyživující?

Je to příběh od příběhu. Pokud tento člověk roli oběti převzal výchovou a je to jeho jediná pravda, kterou v sobě nosí, není si ani vědom toho, že by to mohlo být jinak. Jeho hlava jasně říká, že svět je černý a viníci všude okolo a není z ničeho cesta ven. Jakýsi program oběti, který se postupem času může stát pohodlným. Je to známý svět, nic vlastně nepřekvapí. Dělat změny, chodit na terapie a podívat se do svého vnitřního světa může být pořádný nářez. I osobní rozvoj je dřina. Mnohdy to i bolí, najednou se podívat pravdě do očí a začít dřít na změnách. Je to jako chodit do posilovny. Chce to čas, pravidelnost a chtění. Někteří lidé tvrdí, že chtějí žít jinak, ale nevědí, jak na to, nebo spíše nevěří, že by to mohlo jít. Jejich mozek je naprogramován jinak a podpora šťastných lidí je pro ně někdy nepřijatelná. Ale všechno jde, když se chce.

Lucie Mucalová

Lucie Mucalová

Terapeutka, koučka pro rodiny, děti a mezilidské vztahy. Vystudovala Pedagogickou fakultu UP v Olomouci, je absolventkou ročního koučovacího výcviku a frekventantkou dlouhodobého výcviku v komunikační a strategické psychoterapii a hypnoterapii. Přednáší a publikuje témata z oblasti partnerských vztahů, výchovy dětí a osobnostního rozvoje.Více na www.terapie-mucalova.cz

Do jaké míry člověk, který žije v roli oběti, manipuluje sám se sebou a do jaké míry se svým okolím?

Je to jeho svět. Pokud si tento člověk den co den opakuje, že život je krutý, že se vše otočilo proti němu, že nic není možné, tak vlastně sám sebe "přesvědčí", naprogramuje si do mozku, že tohle je pravda. A přestává mít postupem času náhled na sebe. Už si ani není vědom toho, že by škodil sobě a mnohdy i druhým, kteří se trápí, když ho vidí, jak se dusí v něčem, co má řešení. Ale opět. Je to jen náš pohled zvenčí, naše řešení, chce to člověk sám? Podporujte, pomáhejte, ale všeho s mírou. Vnímejte a včas řekněte stop. Pro někoho je role oběti bezpečnější, i takto to může být. Nesuďme ale, neznáme celý příběh, nemáme ani tušení, co člověk v sobě prožívá, můžeme se pouze domnívat nebo známe jenom střípky toho celého.

O co takový jedinec přichází?

O radost a krásu každodennosti. Jeho svět rozhodně není tak barevný. Barevnosti a životní pestrosti nevěří. Věří tomu horšímu, věří tomu, že vše se otočilo proti němu. Že tu život pro něho nic hezkého nemá. Je jakoby slepý. Přestává toužit, věřit v to krásné. On přece ví, že vše bude špatně a tečka. Proto marná snaha, marná víra, marné na sobě pracovat, marné řešit to, co mě do tohoto stavu dostalo.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama