reklama
 

Nejdůležitější úkol v životě: Poznat sami sebe. Jak na to?

Na první pohled nejjednodušší otázky jsou zároveň těmi nejsložitějšími. Kdo vlastně jsme? Jak vypadá naše nitro bez všech škatulek a nálepek, které jsme dostali od okolí?

Foto: Shutterstock

Co je příčinou toho, že se sami sobě příliš vzdálíme? Každý z nás je formován svou zkušeností, potvrzením sebe sama, minulostí i třeba talentem. Taky sem patří naše strachy, mindráky i takzvané vady jako třeba výbušnost nebo nerozhodnost.

Někdy si myslíme, že naši osobnost formují okolnosti. Neúspěch, utrpení, ztráta. Všechno se obtiskává do našeho "já" a tvoří něco, čemu říkáme povaha. Podle psychoanalytiků a stoupenců jeho zakladatele Sigmunda Freuda ještě sem přidáme výchovu a traumata, která nám způsobily rodičovské chyby. Ale máme se s takovou výbavou smířit, pokrčit rameny a stěžovat si na rány osudu? Na to, ať si odpoví každý sám.

Obviňovat rodiče nemá smysl

Když si řeknete, že smysl života je, abyste ho prožili v harmonii a spokojenosti, musíte se vrátit do dětství. Právě malí tvorečkové se upřímně usmívají, prožívají teď a tady, cítí důvěru. Jakmile rostou, otlučou se a zažívají tvrdý náraz s realitou. Tady jim bylo ukřivděno, tam je zas někdo s někým srovnával, a tak dále. Hledat viníky k ničemu není, rodiče prostě dělali vše, co v tu chvíli mohli. Navíc pamatujme na to, že vzdělanost předchozí generace o duševním zdraví, byla podstatně slabší, než je tomu teď.

Pořád se sami sebe ptejte, co vlastně chcete

Jako děti jsme si přáli pořád. Nejen dárky k narozeninám nebo Vánocům, ale aby už táta přišel z práce a vzal nás bruslit nebo máma uvařila borůvkové knedlíky. Když jsme dostali, co jsme chtěli, zažívali jsme opravdovou radost. Dospěli jsme ale častokrát v jedince, kteří mají problém zformulovat si, po čem doopravdy touží sami, nikoliv pod tlakem okolí či společenských konvencí.

Malé kroky

Poznat svá skutečná přání není snadné. Když se nad nimi zamyslíte, může vás přepadnout pocit nerozhodnosti (vůbec nevím, co chci), marnosti (tohle nikdy nezvládnu), či hodnotící soudy (to jsou ale pěkné blbosti, co si přeju). Nenechte takové hlasy vyhrát a zkuste začít u těch nejmenších drobností. Třeba: co si opravdu chcete dát k snídani? Třeba to není musli, ale chleba se sýrem.

A co dál?

Třeba už nechcete být zaměstnaní, ale konečně si otevřít kavárnu. Nebo místo sezení u počítače živit manuální prací. Existuje spousta výmluv, proč takový krok směrem k sobě nepodniknout, ale bez toho, aniž byste poslouchali své opravdové já, nemůžete nikdy dosáhnout spokojenosti. 

 

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama