reklama
 

Narodila se v roce 1915: Nehty jsem si začala lakovat před rokem

S absolutní samozřejmostí a pokorou dala přednost lásce před blahobytem, podřadné práci před svými talenty i vzděláním a vlastní rodině před kariérou.

Foto: Nina Vránová

Přivítaly mě bystré a zvídavé oči. "Máte pěknou kameru." Mluvila pomalu, a ačkoliv v duchu hledala česká slovíčka (narodila se totiž ve Vídni), vyjadřovala se velmi precizně. Kromě špatného sluchu by této dámě nikdo nehádal tak úctyhodný věk. Její vitalita a zvědavost se potvrdily na konci našeho setkání: "Jestli se za půl roku dožiji sto dvou let, uspořádám oslavu a pozvu vás."

Osud a srdce: Dva prvoligoví hráči, kteří doktorce filozofie Otilii Weidhaasové formovali její životní příběh. Když zasáhl první, druhý automaticky udělal další krok a pak znovu. A znovu. Rozumu nikdy neudělali místo.

Narodila se v roce 1915 ve Vídni. Ještě než do Vídně přišla nacistická armáda, stihla si udělat doktorát z filozofie. S příchodem Hitlera uprchla do Anglie, kde potkala svého budoucího manžela, původem z Aše. Po válce se s malou dcerkou vrátily na přání svého muže do Československa. Přišly do nejistoty, do země, kde se v té době po válce přidělovalo jídlo na potravinové lístky a kde vládlo nepřátelství vůči všemu německému.

Otilie Weidhaasová sice uměla brilantně německy, anglicky a francouzsky, ale ani slovo česky, tak pracovala jako skladnice. Československo a Česká republika se jí staly osudnými. Přežila svého muže, sourozence, své přátele. Zůstala jí dcera, vnučka a pravnučka. Takový "holčičí" gang, o kterém s láskou vypráví. Ve svých 101 letech má konečně kus své rodiny pohromadě. 

Ve kterém roce jste přišla do Československa z Anglie?

V roce 1949. Manžel byl tehdy v československé armádě.

Na co jste si tehdy po svém příchodu musela nejvíc zvykat?

Na potravinové lístky, to bylo zvláštní a nepříjemné.

Kde jste se se svým mužem seznámili?

V Anglii, v Leedsu.

Jak dlouho jste spolu byli?

Dvaačtyřicet let, do manželovy smrti. Dneska už spolu lidi tak dlouho nejsou, že? Vnučka je ale už vdaná devět let, tak snad jim to vydrží také dlouho.

Proč si myslíte, že vám to tak dlouho vydrželo?

Dobře jsem si vybrala. (smích)

Jak jste se dostali z Aše do Znojma (paní Otilie Weidhaasová žije v Domově pro seniory Anavita v Šanově na jižní Moravě)?

Ve Znojmě jsme měli dceru, a tak jsme si řekli, že se za ní přestěhujeme, abychom nemuseli pořád dojíždět.

Kolik jste měla sourozenců?

Dva. Bratra a sestru. Sestra za války odešla s manželem do Mexika. Oba byli lékaři. Měli štěstí, natrefili tam hned na začátku na vysoce postaveného člověka, který měl nemocné dítě, a oni ho vyléčili. Bratr utekl do Japonska, odtud se zpátky odstěhoval do Izraele. Jednou jsem tam za ním byla. Jen jednou jsem dostala vízum a povolení, že můžu odcestovat. Než bratr umřel, napsal mi ještě dopis, abych přijela. Už jsem to nestihla, a ani na jeho pohřeb jsem nemohla přijet.

Co vaši rodiče, kolika let se dožili?

Maminka umřela brzy, měla problémy se srdcem. Tatínek zemřel v osmasedmdesáti letech, utekl do Švýcarska, chtěl, abych přišla za ním, ale ani tam jsem nedostala povolení.

Máte nějaký univerzální recept na dlouhověkost?
 
Nemám. Já jsem já. (smích)

Jaký obor jste vystudovala?

Studovala jsem nejprve hudbu. Klavír. Hlásilo se nás tehdy 130 a brali 13 lidí do ročníku. Bohužel jsem ten obor nedostudovala, byl náročný. Vystudovala jsem učitelství pro druhý stupeň. Učila jsem akorát jednou v životě: děti v lágru. Ve Vídni jsem nemohla učit, protože jsem akorát dokončila školu. V Anglii jsem neuměla anglicky na takové úrovni, abych mohla učit. Když měla dcera rok, nabízeli mi, abych šla učit, nabízeli mi i někoho, kdo by s ní byl, ale já jsem s ní chtěla být. Když už jsem pak mohla učit, bylo pozdě. A česky se učím zbytek svého života. Studovala jsem, ale nikdy jsem se tomu, co jsem vystudovala, nevěnovala. Kdybych dostudovala hudbu, možná bych měla větší uplatnění, protože hudba je interkontinentální jazyk.

Co vás zajímá?

Hudba. Poslouchám Mozarta. Miluji jeho Turecký pochod. A luštím křížovky, čtu. Televize už mě nebaví. Už ale špatně slyším. Doktor mi chtěl dát naslouchátko, ale říkal, že mi ho dá, až přijdu příště. Ale už jsem tam nepřišla.

Jste parádnice. Korále, klobouček, nalakované nehty, krásný náramek...

To je náramek od pravnučky. Jmenuje se Ellen a je jí osm let. Nehty jsem si sto let nelakovala, začala jsem asi před rokem. Nejdřív jsem měla takový světle růžový lak, ale ten se nehodil k mému věku. Tento je lepší.

Kde jste se v životě cítila doma?

Ve Vídni. Tam jsem žila jen 23 let, tady jsem mnohem déle, ale Vídeň je navždy mým domovem.

Viděla jste ji ještě někdy?

Ano. Po revoluci, když už tady byl volnější režim. V té době už auto bylo v každé rodině, tak jsme tam mohly jet s dcerou.

Jak se vám tam líbilo po těch letech?

Vůbec jsem to tam nepoznala. To už byla úplně jiná Vídeň.

Jaké bylo nejtěžší období vašeho života?

Hitler.

Kdy vám v životě bylo nejkrásněji?

Ještě než přišel Hitler, ve Vídni na studiích. Lidé se přátelili, byla to krásná doba. Hitler všechno zničil. A potom v Anglii... Zamiloval se do mě jeden muž, ale já do něj ne. Vlastnil čtyři kina, měl peníze, chtěl si mě vzít, ale přišla válka a všechno bylo jinak. Jednu dobu jsem neměla kde bydlet, tak jsem bydlela v jenom z jeho kin. Měla jsem tam jeden pokoj a zadarmo filmy. Ale kolikrát se jeden film opakoval?

Co se stalo s tím pánem?

Rozhodla jsem se, že s ním nebudu, protože jsem ho nemilovala. Pak už jsem o něm nikdy neslyšela a potkala jsem svého manžela.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama