Návod na život, díl 3. Jak se dělá dobro?
Existuje spoustu možností, jak pomáhat. Pomoct vetchému stařečkovi na přechodu, dát žebrákovi dvacku, koupit si Nový prostor, poslat dárcovskou esemesku ve tvaru DMS KURE 30, koupit dětem z dětského domova hračky nebo se stát dokonce takzvaným Ježíškovým vnoučetem a věnovat seniorovi vánoční dárek podle jeho vlastních přání a tužeb.
Každý z vás určitě zná to svrbění, kdy za každou cenu chcete udělat trochu dobra. Je úplně jedno, jestli si potřebujete vylepšit karmu nebo za to nic nechcete. Výsledek je vždycky stejný - dobro.
Tuhle potřebu jsem letos z jara měla taky. Rozhodla jsem se pro trochu netradiční dárek. Nebylo to ani použité šatstvo, ani invalidní vozík, ale vajíčko.
Představa, že je na světě někdo, kdo si zoufale přeje dítě a ono nepřichází, a já mu můžu pomoct, mi přišla dokonalá. Navíc mi jako máloco v mém životě dávala opravdový smysl. Teď, když jsem sama mámou vím, jak velký rozdíl je dítě mít, a nemít. Zvlášť když po něm strašně moc toužíte.
Takže: Proč neudělat nějakou rodinu šťastnou a neposlat jim domů čápa nebo vránu? Proč někomu nedopřát celou nálož toho, co znamená být mámou? Vidět dvě čárky na počuraném papírku a brečet radostí i smutkem nad tím, že něco nového začíná a váš starý život definitivně končí?
Zažít devítiměsíční šílenství, kdy se z vás stane nemotorný odulý balíček emocí, všechno vás bolí, čurat chodíte nejmíň stokrát denně a chutě ovládají váš život víc než noc a den? Přetrpět porod a doslova ze sebe v slzách a šílených bolestech vytlačit živého člověka (a kupodivu to přežít), který od teď řídí celý váš život? Ano, to všechno bych někomu moc přála.
Nastal čas sbírat informace, vybrat kliniku, psychicky se připravit na to, co se se mnou bude dít, a že nějaká žena možná jednou v kočárku naproti přes ulici poveze miminko, které bude vypadat úplně stejně jako já.
Několik odpolední, zatímco moje vlastní dítě pokojně spalo, jsem pátrala na internetu. Našla jsem všechno, co je zapotřebí. Takže?
Odškrtávala jsem, jak mi informace přišly pod ruku: Ano, jsem zdravá jako řípa! Nemám pohlavně přenosné choroby, neberu drogy, mám ukončené minimálně středoškolské vzdělání, nemám problém se srážlivostí krve. Ano, počítám s tím, že napřed podstoupím gynekologické vyšetření, odběr krve, genetické testy a bůh ví, co všechno ještě. Ano, vím, je to běh na dlouhou trať, respektive na několik měsíců. Na konci do sebe budu cpát hormony, pak se mi odebere vajíčko a potom už se budu jen modlit, aby bylo prvopočátkem nového života.
Už teď se nemůžu dočkat! Huráááá!
Ale moment! Sakra?! Tady píšou, že nejstarší dárkyni může být maximálně 33 let?! Cože? Rychle scrolluju jiný web. Tady chtějí dokonce jen 32leté účastnice! Sakra! Píšu do Motola - tam by jim stačilo 35 let na konci celého procesu. Hurá! Ale mně co? No, mně bude 35 za 3 měsíce, takže nashledanou a děkujeme.
Hledím do prázdna. Svoje vajíčka můžu leda tak spláchnout do záchodu. Jen kvůli tomu, že příjemkyním vajíček připadá někdo, komu je třicet pět prostě starej. Můj sen o tom, že se budu podílet na lepším světě, se rozplynul jako pára nad hrncem. Musím se vrátit k esemeskám a Novým prostorům. Teda pokud byste moje vajíčko nechtěla právě vy…
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
