reklama
 

Natálie Kocábová: Svobodné matky jsou silné až tvrdé bytosti

V sobotu 27. května bude mít ve Švandově divadle premiéru její další divadelní hra Pohřeb až zítra. Jak sama říká, splnil se jí sen. Proč se pustila do psaní pro divadlo, i když vystudovala filmovou scenáristiku? Jak je na tom teď s hudbou a jak se cítí v nové životní etapě?

Foto: Nina Vránová

Mate. Vším. Tak třeba je podobná na svého tátu, přitom z ní vyzařuje oduševnělá krása její mámy. Je bezmezně otevřená, přitom stydlivá. Nečekaně bystrá, vtipná a rychlá. Taky je to drama queen, která začala věřit na občasné happyendy. A ačkoliv může zkraje působit odměřeně, za chvíli je vám jasné, že je právě tím člověkem, kterého chcete poznat víc.

V sobotu bude mít premiéru vaše třetí divadelní hra, byla psána přímo na zakázku pro Švandovo divadlo, nebo jaký je původ jejího vzniku?

Dan (Daniel Hrbek, režisér inscenace a ředitel divadla, pozn.red.) četl mou předešlou hru WTF. Na základě toho mě oslovil, zda bych pro Švanďák nechtěla napsat novou hru. Dneska taky říká, že ho to poprvé napadlo, když se mnou četl v Reflexu rozhovor, že chci napsat hru. Tak nevím, kde je prvopočátek této spolupráce. Každopádně jsme si na ni mysleli už nějakou dobu oba a přišlo to ve správný čas.

Komu dáváte hry číst jako první?

Nikomu z blízkých. Ani partnerům. Nejspíš proto, že jsem měla "štěstí" na muže, kteří má díla nečetli z jakýchkoliv důvodů. Jsem navyklá, že psaní je můj svět, kam nikdo nemá přístup až do dne vydání nebo inscenace. V tu chvíli se mě dílo přestává týkat a můžu ho sdílet s okolím. Jediný, kdo má k textu později přístup, je redaktor, editor nebo režisér.

Myslíte, že by ti nejbližší pak měli tendenci do toho mluvit, takže je to z vaší strany vlastně i něco jako prevence?

Jo. Každý rád řekne názor a podstata umění je nasávat vlivy a vjemy před produkcí díla. Ale v čase samotné tvorby si myslím, že musí být autor odstřižen od okolí a pouze v dialogu s daným dílem.

Vystudovala jste filmovou scenáristiku, co všechno vám dala FAMU kromě kontaktů a řemesla?

Tak výška je prostě skvělá věc, tak jako tak. FAMU mi nejvíc dala to, že mě naučila respektovat jistá pravidla vyprávění a příběhů. Že talent nestačí, je třeba myslet konstruktivně a v jistém smyslu i na příjemce díla. Nebrat ohledy na diváky - čtenáře je sice romantické a svéhlavé, ale když to publikum nepochopí, ty myšlenky, protože jsou moc umělecky zabarvené… tak je to k ničemu. I sebekomplikovanější myšlenku nebo poselství lze předat stravitelným způsobem a o to silnější ten dopad pak je.

Jak se studovala škola s poměrně náročným studijním plánem, s miminkem?

Za to patří dík jen a jen mojí mámě, která dva roky hlídala Vincenta. Bez ní bych to v životě nezvládla. Dodnes jí nemohu být víc vděčná. A chci jí to jednou vrátit.

Proč jste se rozhodla věnovat divadlu, ačkoliv jste vystudovaná filmařka? Co máte na divadle nejraději?

Že se nechci a nebudu věnovat filmu, bylo jasné už u předávání magisterského diplomu. Je to prostě hodně organizační záležitost. Napíšete scénář, který se neustále předělává, protože do toho kecá spousta lidí, už to mi v zásadě vadí. A pak se roky třeba čeká na rozpočet, různě se handluje, vyjednává a tak dále. A pak jednou za ty roky se to povede a vy se procházíte po koberci a mluvíte o dalším velkém projektu, který je nejistý. Já mám umělecké přetlaky, potřebuju tvořit. A výsledek vidět v dohledné době, uzavřít to a hurá na další projekt.

Proč si myslíte, že vám jdou dialogy nejlíp?

Říká mi to okolí, dlouhodobě. Myslím, že to souvisí s mým hudebním talentem. Hodně poslouchám zvuk řeči, aby byl přirozený. Pak taky jsem bilingvní, mám širší lingvistický záběr. Řeč je pro mě nesmírně důležitá věc.

Co si nejvíc pamatujete v osobním kontaktu s lidmi? Co a jak říkají, jak vypadají, jak se tváří? Jste i v reálném životě "odposlouchávač" dialogů?

Ano. Posaďte vedle mě kohokoliv, i když mi nebude sympatický - do půl hodiny z něj vytáhnu věci, které nikdy nikomu neřekl. To je můj dar, umím poslouchat a lidé mají tendenci se mi svěřovat s věcmi, které nikdo další neví. Jsem chodící encyklopedie příběhů. Pamatuju si u lidí příběhy, tváře, protože si je k těm příběhům vizuálně dosazuji, jména jsou horší. Ale teď jsem v takovém stavu, že už mě unavuje být sociální.

Nakolik je hra autobiografická?

Je založená na určitém pocitu z rodiny, který jsem v té době měla. Je to jakási dramatická fotka, kterou ale pak rozehrávám podle svého. Jen lidé blízcí rodině poznají určité dialogy nebo situace, které se staly doopravdy.

Obáváte se reakcí svých blízkých, nebo mají dostatečný nadhled?

Reakcí jsem se skutečně obávala do chvíle, než jsem viděla hru v kuse a pak ze mě veškeré obavy spadly. Je to jiná rodina. Jsou tam jisté shody, ale realizací a interpretací se její obraz posunul do univerzálna.

Daniel Hrbek

Daniel Hrbek

Absolvoval obor herectví a režie na katedře činoherního divadla, poté doktorské studium na katedře teorie a kritiky DAMU. V polovině devadesátých let se spolužáky z DAMU založil Divadelní sdružení CD 94, jehož byl uměleckým šéfem. Na přelomu tisíciletí se stal ředitelem Švandova divadla. Ke hře Natálie Kocábové říká: "Na Natáliině psaní se mi líbí energie, napětí a přímost, s jakou směřuje k vyhroceným situacím. A také ostrý, autentický jazyk jejích postav. Všichni hrdinové vycházejí z prožité zkušenosti, a i když často jednají v tenzi, zkratovitě a povrchně, jsou to živí lidé. Moc bych si přál, aby se Natáliina hra dočkala inscenování i v dalších divadlech."

Jste hodně upřímná i přímá. Jste stejně tak i kritická a sebekritická? Jak tyhle vlastnosti vnímá vaše okolí?

Na některé jsem moc. "Upfront", jak se říká v USA. Já to vnímám tak, že nemám čas hrát hry nebo na přehnanou diplomacii. Mám neustále pocit, že už není čas na nic. Takže se moc nemažu s věcma ani s tím, jak vypadám a působím.

Jakým způsobem tvoříte? Máte nějaký denní harmonogram, kolik toho musíte napsat?

Ne, tvořím ve vlnách, je to nesystematické. Odvíjí se to od životních období. Když je blbé, tvoří se mi blbě. Musím mít v osobním životě určitý klid až stereotyp a pak jsem připravená na velkou tvorbu.

Většinou umělci tvoří ty nejlepší věci, když je jim v osobním životě těžko. V jakém období hra vznikala?

První rok po rozchodu s bývalým manželem. Byla to zakázka, musela jsem tvořit, dalo mi práci se koncentrovat.

Když jsem se rozcházela se svým bývalým mužem, nevím, co bylo pro mě tehdy nejtěžší: jestli ten moment, že přicházím o životní lásku, nebo to, že musím okamžitě začít vydělávat pro sebe i syna a být nenahraditelná, nebo že budu se svým dítětem odteď méně. Co bylo nejsložitější pro vás?

Asi nejtěžší bylo skousnout fakt, že se s nikým nepodělíte o nic. O starost, o radost, o zprávy, o strach. Všechno je jen na vás. Máte děti - jste jejich kuchař, bodyguard, recepční, řidič, doktor… nic a nikdo vám neuleví. Mámy a tátové a sestry, to všechno jo. Ale ten strážce jejich životů je jen jeden v danou chvíli, a to jste vy. S tím jsem se prala nejvíc.

Co pomáhalo?

No nic, člověk si na to musí zvyknout. Trvá to roky, ale přijde to. Dneska už mi to nepřijde. Svobodné matky jsou nesmírně silné bytosti. Až tvrdé.

Jak žijete ve dnech, kdy jsou děti u svého táty?

To byla nejhorší a nejdůležitější část porozvodové etapy. Začala jsem poprvé od 18 let trávit čas sama se sebou, bez dítěte. Vůbec jsem se neznala. Pracovala jsem přes míru a družila se. Nebylo to vysloveně zdravé období.

Proč?

Syndrom prázdného hnízda - zcela předčasný. Nesnesla jsem být bez dětí. Dodnes s tím mám podvědomě problém.

Sama mívám kvůli rozvodu pocit viny vůči synovi, protože ať si kdo chce říká, je to pro dítě jizva na srdci na celý život. Ačkoliv vím, že jsem udělala možné i nemožné, abych vztah zachránila, stejně to nedopadlo. Míváte podobné pocity?

To má každý a nikdy se to úplně nezhojí. Nicméně když se na to podíváte z druhé strany, když už nešlo nic dělat, tak je třeba to přijmout jako fakt a snažit se to nepitvat. Je to prostě tak.

Bylo pro vás těžké se po tak dlouhém vztahu znovu seznamovat s muži?

Seznamovat ne, dělalo mi problém zjistit, kdo jsem jako žena a co chci od mužů, nevěděla jsem nic. Vylezla jsem po čtrnácti letech z manželství a neměla srovnání s ničím, nevěděla jsem, jakého chlapa chci. To hledání bylo divoké a poučné.

Je těžší navazovat vztahy jako matka samoživitelka s dvěma dětmi, nebo coby Kocábová?

Coby matka je to komplikované, ale už je to všude, čili není to takový problém, jaký býval v dřívějších dobách. Jako Kocábová se okamžitě seznámím s kýmkoliv. Nicméně dodnes mám velký problém poznat, kterého člověka zajímám jako žena a kterého jako Kocábová. Tato nejistota stojí za mnoha komunikačními i mezilidskými situacemi. Vím, že to zní jako klišé, ale není úplně jednoduché navazovat skutečně upřímné přátelství nebo partnerství, když máte slavné jméno. Nejvíc v tom tápete totiž vy. A máte, nebo já mám, velký "trust issues".

Proč je dnes podle vás tolik třiceti a čtyřicetiletých žen s dětmi po rozchodu samotných, i když předtím žily v dlouhodobých svazcích?

To nevím, má teorie je, že si to zvolí samy. Bojí se znovu zklamat, bojí se přivést nového muže do života dětí, přitom ty je potřebují, si myslím. Dítě nechce nešťastnou osamělou matku.

Co vás momentálně živí?

Pracuji v produkčním centru TV Nova, vedu casting a tu práci miluju. Každý den se těším do práce, je to neuvěřitelné štěstí.

A jak jste na tom s hudbou? Co se stalo po vydání poslední desky, která vyšla minulý rok? Byla přece velmi kladně hodnocena odbornou veřejností…

Ano, ohlasy byly úžasné. Nás produkce desky tak vyčerpala a životy se nám dost zamotaly, že jsme rok na nic hudebně nesáhly. Míša udělala hudbu k Pohřeb až zítra, takže už zase jedeme a bavíme se o konceptu nového alba.

Před nedávnem jste oslavila Kristovy roky. Máte pocit, že se něco změnilo, nebo by se odteď mělo změnit?

Už by to chtělo klid. Vypadá to, že se vše obrátilo k lepšímu… Bude to dobré. Cítím to.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama