reklama
 

Psycholog: Mnozí lidé nemají vůli se změnit

Dalibor Špok se často zaměřuje na téma osobní změny a hledání seberealizace. A protože se říká, že změna je jediná jistota, kterou v životě máme, je náš rozhovor právě o ní.

Foto: Shutterstock

Jak se vyvíjíme během let? Jde vůbec vstupovat do vztahu s tím, že toho druhého změníme k obrazu svému? Na to i mnohem víc, jsme se zeptali psychologa Dalibora Špoka.

Je vůbec možné, aby se lidé měnili? I pokud opravdu chtějí?

Jednou se mě na přednášce někdo pochybovačně zeptal, zda opravdu věřím tomu, že se lidé skutečně mění, když on vidí - jak sleduje své známé - že jsou dlouhodobě pořád stejní. Moje odpověď byla: samozřejmě že se lidé mění, ale ne vždy v tom, co byste si přál vy. Totéž platí pro naše očekávání od sebe sama. Svou duši nemůžeme chápat jako stavebnici lega, ze které můžeme cokoli postavit a změnit, jakkoli si budeme přát. Musíme zohlednit jednak obecné zákonitosti, jednak individuální odlišnosti.

Co znamenají ty obecné zákonitosti?

Třeba že když jsem dlouhodobě unavený nebo silně frustrovaný, nemůžu očekávat, že budu zažívat pocity spokojenosti. A přesto naše požadavky někdy takové jsou: Já nechci více odpočívat, tedy méně pracovat, na svém způsobu života nechci vlastně nic změnit, ale chci zařídit, aby nebyla ta únava. To připomíná magické myšlení malého dítěte, ale pokud se jedná o méně zjevné téma, přestáváme tuto svou naivitu vidět.

Říkáme: Chci, abych zlepšil komunikaci, abych byl oblíbený, aby mě lidé měli rádi… Ale taková změna vyžaduje taky například spolknout jízlivou poznámku, ustoupit, nevyjadřovat negativní emoci - a to už se mi nechce. Právě tím, že na svou změnu máme absurdní nároky, se neměníme. Pokud jsme ochotni se pro změnu skutečně změnit - tedy něco obětovat, umenšit své ego, změnit něco, do čeho se nám nechce - pak jsme změně blíže.

Jakou roli hrají ve změně naopak individuální odlišnosti?

Každý jsme jiný a potřebujeme celoživotně přicházet na to, co potřebujeme a jací jsme. Když to poznáme, musíme dále zjistit, čemu z toho musíme přizpůsobit své životy - například naplnit specifické preference nebo talenty, abychom byli spokojení. A od toho je třeba odlišit, co je naopak zvyk nebo chování, které změnit můžeme nebo dokonce musíme. Rozlišit obojí je často nejtěžší otázka našich životů a přenést se přes ni příliš brzy se může vymstít. Někteří lidé se tak chtějí zbavit psychické oblasti, kterou by měli naopak naplnit a kreativně využít, nebo se naopak domnívají, že škodlivé jednání je jejich "přirozenost" a že jiní už nebudou… O tom by se daly psát romány.

Od slepice nemůžeme očekávat dálkový let do Afriky a čáp si v kurníku taky nepohoví. Štěstí znamená naplňovat vlastní individualitu, nikoli snažit se realizovat představu o životě, pro kterou nejsme dělaní, i kdyby se nám sebevíce líbila. Je to podobné, jako když stavíme dům - spoustu toho můžeme upravit, ale v mnohém jsme limitováni - máme projekt, rozpočet, pozemek. A tyto danosti musíme akceptovat, ale v rámci nich také mnohé změnit.

Kdy poznáme, že změny, kterých jsme se dopracovali, jsou trvalé? Mohu pracovat na svých výbuších vzteku, ale pak se znovu obořím na mámu, partnera a podobně.

Co je to trvalost změny? Psychika není zapnuto/vypnuto, přítomno/nepřítomno. Naše vlastnosti se vyjadřují v čase různě, proměnlivě. I radikální introvert někdy s někým plamenně diskutuje, byť je takových chvil méně než u extroverta. Jsme každou minutu jiní. Máme jiné myšlenky, nálady, impulzy.

Pokud je můj výbuch vzteku méně častý nebo jej dříve ukončím nebo je méně silný nebo se za něj dříve omluvím - znamená to, že se neměním? Musíme opustit statický pohled na duši, který očekává a vyžaduje stejnost a který se chce popisovat v kategoriích přítomno/nepřítomno, vyřešeno/nevyřešeno.

V životě je jeden den horší, druhý den lepší a třetí den zase horší. Podobně máme každý den chuť na jiné jídlo a neděláme problém z toho, že neustále nebažíme po mrkvovém salátu. Ale podél této proměnlivosti se dokážeme posouvat. Jíst zdravěji. A zároveň posun neznamená změnu do neměnné trvalosti. Taková rigidita je neživost. Rigidita brání schopnosti vyrovnat se se změnami, a tedy nastolení nové spokojenosti v nových konstelacích. A život bude tyto změny neustále přinášet, protože ty jsou samotnou jeho definicí. Vidíte, jaký to je paradox - někdo řeší, že se nemůže změnit, jiný zase, že v jeho životě se neustále dějí změny a on se jich bojí nebo se s nimi nemůže vyrovnat.

I ten výbuch vzteku je přece někdy možná oprávněný nebo alespoň pochopitelný, tak proč bych jej měl vyrvat i s kořeny? Opět narážíme na to, že naše příliš perfekcionistické představy o změně nás v konečném důsledku můžou frustrovat - měním se, ale je mi to málo. To mě stresuje a ve skutečnosti změně brání. Mám totiž vztek na to, že mám občas vztek… Tím uzavírám negativní spirálu, ve které se vztek jenom zvyšuje.

Recepty na změnu nás podle vás nezmění, co to tedy bude?

Tímto názvem jedné své přednášky jsem chtěl upozornit na to, že se mnohdy falešně domníváme, že dobrá rada je pro nás to nejdůležitější. Jistě, někdy je potřeba. Ale jak je tomu ve většině případů?

V každé domácnosti najdete mnoho skvělých kuchařských knih. Znamená to, že vám všude uvaří ve špičkové kvalitě michelinské restaurace? Ani náhodou. Protože recept je málo. Kuchaře dělá jeho umění, dovednosti, zkušenosti. A dovednosti nevytvoříme přečtením stovek receptů, stejně jako nás přečtení učebnice autoškoly nenaučí řídit. Zde to chápeme, ale ve své snaze po změnách nikoli.

A tak místo toho, abychom se učili řídit svůj duševní automobil nebo vařit své myšlenky, tedy učili se důležitým mentálním dovednostem - kontrole mysli, uklidnění, směrování pozornosti, odolání negativnímu impulzu, překonání lenosti a stovkám podobných, hltáme další články o tom, jak na to. Ono je totiž těžké stokrát zastavit pozornost a nasměrovat ji k něčemu jinému. A stokrát selhat. A dát se do toho znovu. A až po tisíci opakování najednou zjistit, že se nepříjemné emoce vynořuje méně často. Tam se ale nedostaneme, protože kdo by chtěl něco tisíckrát opakovat? Kdo by chtěl vyhazovat spálená a přesolená jídla… Ale jedině tak se naučíme vařit.

Čtení receptů je mnohem bezpečnější a baví nás více. Být líně natažený na gauči, číst bestseller a představovat si, jak jednou svůj život změním. Průmysl úspěchologie funguje přesně na tomto principu: na základě vyvolané imaginace ve vás vyvolá pozitivní pocit a vy tuto chvilkovou emoci nesprávně chápete, jako že jste se změnili. Nezměnili, pouze jste vyvolali emoci. Až vyprchá, koupíte si další knihu.

Znamená to tedy, že se neměníme?

Vaše změna se přirozeně neděje, podobně jako přečtením další, odlišné učebnice autoškoly nezvyšujete šance, že se řídit naučíte. A můžete mít ze čtení knihy stokrát pozitivní nebo negativní pocit. K řízení vás to nepřiblíží, pokud konečně nebudete mít odvahu sednout za volant a neumělými krůčky začít.

Proč je proces změny tak složitý?

Mnozí změnu nechtějí. Protože by se museli cítit jako amatéři. Museli by se vyrovnat s tím, že se jim nedaří. Že za ně musí sešlápnout brzdu instruktor. Že řídí hůře než všichni okolo… Totéž děláme ve svých psychologických životech, v oblasti učení se něčemu novému.

Nesprávně odvozujeme svou sebehodnotu od množství chyb a srovnávání se s ostatními, a proto se odmítáme pustit se do nových aktivit (vnějších - například učení se cizímu jazyku - i těch vnitřních). Protože v nich hned nejsme mistři. To naši sebehodnotu nabourá. Raději svou neochotu na něco svedeme - na špatný recept nebo na nějakou jinou vlastnost: označit se jako "líný" nebo "nemotivovaný" je mnohem pohodlnější než si uvědomit, že se vlastně změny bojím, protože nedokážu ustát chyby a první neumělé pokusy, které zraňují mé ego.

Mluvíte o psychošmejdech, jak jim nenaletět?

Nemluvím o nich myslím nějak výrazně. Nechci povídat lidem do toho, koho si vyhledají pro pomoc ve svém životě. Pokud jsem to zmínil, asi jsem tím myslel totéž, jako když prodejce předražených hrnců s pochybnou kvalitou nazýváme šmejdy.

V oblasti poradenství se pohybuje mnoho nevzdělaných nebo přímo nebezpečných osob, které se díky vlastní nekritičnosti jednoho dne rozhodnou, že mohou psychologicky pomáhat ostatním. Zde se samozřejmě nedá příliš zobecňovat. Je skutečně možné, že třeba životní kouč bez hlubšího terapeutického vzdělání vám může pomoci nastavit třeba lepší denní režim. Jedná se i o to, aby každý poradce byl dostatečně kritický a poskytoval pouze to, na co stačí nebo na co je odborník. Pokud chcete třeba ke mně přijít s partnerem na partnerskou terapii nebo za mnou poslat své dítě, odkážu vás ke kolegům, protože se těmito oblastmi prostě nezabývám. Bohužel ale mnoho poradců má pocit, že díky svým - většinou drasticky zjednodušujícím přístupům - mohou vyřešit vše, od neprospěchu vašeho dítěte, přes zvládání pracovního stresu, po odstranění neurózy. Samozřejmě platí, že čím menší vzdělání máte, tím máte větší nekritičnost, a tím nabízíte větší "šíři záběru", protože v omezeném myšlenkovém světě takového poradce má stejně "všechno jednu příčinu" a dá se odstranit jednou metodou, kterou právě on ovládá.

Na druhou stranu, každý jsme zodpovědný za své volby, máme odlišný pohled na svět a potřebujeme něco jiného. Pokud někomu vyhovuje rada kartářky a kartářka je nemanipulativní a psychicky nenarušená, jsem poslední, kdo by to kritizoval. Dokonce si myslím, že dobré kartářky s celoživotní praxí a dobrou sociální inteligencí mohou ovládat umění podpořit vás lépe než řada rychlokvašených koučů, kteří někomu zaplatí za pět víkendů horentní sumu a myslí si, že když dostanou certifikát, znamená to, že umí pracovat s lidskou duší. Vezměte si jen, že studium psychologie trvá pět let, následný dobrý terapeutický výcvik čtyři a více let - a vyžaduje stovky hodin vlastních zkušeností, učení se technice doprovázení, práci pod dohledem odborníků a podobně. Tyto stovky hodin rozložené do mnoha let nelze nahradit sebelepším certifikátem nebo "intuicí".

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama