reklama
 

Monogamní vztahy jsou minulost. Jaké je být věčnou milenkou?

Nebudeme si namlouvat, že trendem dneška je monogamie. Pravdou ale je, že hodně žen se v roli milenky zabydlí na celý život. A leckdy vlastně trochu nechtěně.

Foto: iStock

Podle výzkumů z poslední doby málokteré manželství nebo dlouholetý partnerský vztah funguje bez toho, aby měl jeden z partnerů (nebo dokonce oba) příležitostně milence.

Většinou se prý jedná o krátkodobé románky, dalo by se říct "o taková malá uklouznutí" - vánoční večírek, pracovní víkend… Někdy ale malý románek přeroste v paralelní vztah, který se táhne třeba i celá desetiletí. 

Zůstala jsem v roli milenky. Skoro dvacet let

Milena mi poslala svůj příběh, ve kterém se svěřuje, že roli té druhé hraje už skoro dvacet let. "Začalo to docela nevinně, seznámili jsme se v lázních, mně bylo dvacet pět, jemu o tři víc. Oba jsme tam byli s přáteli, naše partičky se propojily a jeden večer se popilo více, než bylo zdrávo. Od začátku nás to k sobě hodně přitahovalo. Skončili jsme v posteli a ráno si jen ze zdvořilosti vyměnili telefonní čísla. Myslím, že ani jednoho z nás nenapadlo, že se ještě někdy uvidíme. Nakonec mi asi po měsíci zavolal, a tak začal náš románek, který se táhne devatenáct let. Nejdřív jsem věřila, že odejde od partnerky, jenže asi po třech letech si ji vzal. Pak jsem se natruc vdala já a (zaplaťpánbůh) si pořídila dítě. Manželství nám nevydrželo, protože jsem pořád myslela na něj. Zkrátím to, jsme spolu pořád. Vím, že to nemá žádnou perspektivu, ale neumím se ho vzdát. Vidíme se jednou za týden, dva. Ale vlastně nemám pocit, že jsem někdy potkala lepšího chlapa, než je on."

Sebedestruktivní vzorce v partnerství

Kanadská psycholožka May Fiennes tvrdí, že partnerství stojí v posledních letech často na dost nestabilních základech a lidé se drží sebedestruktivních vzorců, které jim ničí život. "Partnerství nebo manželství je posvátná věc, kterou je nutno budovat a opatrovat. Zamilovanost by měla přerůst v lásku postavenou na pevných základech. Je nutné komunikovat, být k sobě otevření, ale také si nastavit nějaká pravidla, která jsou dobrá pro oba partnery. Často se totiž setkávám s vzorcem, kdy jeden z partnerů na začátku vztahu prosadí svá pravidla a ten druhý na ně přistoupí, protože je zamilovaný a nedomýšlí následky. Po pár letech se ale dostaví odpor, partner, jemuž byla pravidla nastavena, má pocit, že žije život v kleci," říká Fiennes a dodává: "Někdy je nutné ze vztahu odejít, pokud už není kam se pohnout a společné soužití je spíš bolest než radost. Jenže mnoho lidí má v sobě sebedestruktivní vzorce, třeba si i najdou někoho, koho milují, a udržují milenecký poměr, ale od manžela či manželky neodejdou."

Neupínejte se na něco, co nemá smysl

"Ženy mají často strach, že zůstanou samy, a tak se upínají ke vztahům, které postrádají smysl. Pokud chce žena být milenkou na celý život, není na tom nic špatného, ale tahle role jí musí opravdu vyhovovat. Proto si myslím, že nejdůležitější je nejprve pracovat sám na sobě, přijmout sebe sama, naučit se sebelásce a pak začít pracovat na vztazích," říká vztahová terapeutka Kateřina Lebedová.

"Někdy máme pocit, že jen tenhle partner je pro nás ten pravý. Jenže to tak může být právě a jen v tento moment. Ten člověk nás má něco naučit, někam dovést. Když ale svůj úkol v našem životě splní, můžeme ho 'propustit' a jít dál. Důležité je neupínat se na ostatní, ale znát dobře sebe sama," dodává terapeutka.

To strach nám ničí vztahy

I z mailů, které mi k tomuto tématu přišly, vyplývá, že strach - hlavně ten ze samoty - žene mnoho žen do dlouhodobě neperspektivních vztahů. Některým z vás opravdu vyhovuje role milenky, mít svůj život, práci, zájmy a nikým se nenechat omezovat. Většina žen ale skončí v roli milenky nejprve z lásky - v prvních letech doufají, že milenec odejde od manželky - a pak ze strachu. Po letech v roli milenky mají pocit, že už je nic jiného nečeká, všichni muži jsou zadaní apod. Základem je asi podívat se na svůj život a vztah s odstupem, nastavit si zrcadlo, nelhat si… Opravdu je to takhle pro vás ok? Dobře, tak si tak žijte. Není to v pořádku? Pak na tom začněte pracovat, třeba s pomocí terapeuta.

Jedna má kamarádka se právě nachází v podobné situaci, byť krátkodobě, má milence, ženatého, kterého to k ní zjevně velmi táhne. Zároveň je ale ženatý, i když jeho manželství se po letech nejeví moc dobře, odejít z něj nedokáže. Kamarádka mi jejich příběh vypráví jako telenovelu na pokračování, takže vím, že jednou za pár týdnů s milencem někam vyrazí, prožijí krásný večer a on se jí pak nikdy neozve - zřejmě má výčitky svědomí, bojí se, že manželka na něco přijde, tak ji doma chlácholí, až do dalšího večera s mou kamarádkou. Vždy píše ona, vymýšlí jejich večery, domlouvá, zařizuje. "A co kdybys to taky jednou nechala všechno na něm?" řekla jsem jí. "Ale co kdyby se pak už nikdy neozval?" odpověděla má krásná, chytrá a jinak sebevědomá kamarádka.

A za co pak stojí vztah, kdy musím muže/ženu nahánět, protože podprahově tuším, že by se mi jinak neozval? A opravdu by to tak bylo, nebo jen svým strachem toho druhého dusím a nenechám ho rozhodnout se, nedám mu prostor. Ano, vždycky je možnost, že si mě nevybere, ale ta tady je, i když nebudu zběsile volat a esemeskovat.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama