reklama
 

Chlapce je třeba při výchově zatížit, ale nezpůsobit trauma, říká terapeut

Jak v dnešním světě vychovat z chlapce muže tak, aby mu se sebou samotným bylo dobře a aby s ním bylo dobře i jeho okolí? V čem dělají otcové chybu? A co by měly pochopit ženy? Ptala jsem se učitele a terapeuta Richarda Vojíka.

Foto: iStock

Dnes se s kurzy osobního rozvoje roztrhl pytel. Vybrat si takového učitele, který vám bude konvenovat i lidsky, není vůbec jednoduchý úkol, zvlášť když se spolu budete pouštět do hlubin vaší duše. Richard Vojík má kromě zkušeností a znalostí jednu zásadní přednost: je vtipný a autentický "nesamožer", díky čemuž zcela přirozeně bourá bariéry mezi svými protějšky.

Vedete kurzy osobního a partnerského rozvoje, včetně mužských seminářů. Jak dlouho trvalo, než jste se v tomto směru našel?

Kurzy osobního rozvoje vedu přes 14 let. Ale dalo by se i říct, že je vedu už od třetí nebo čtvrté třídy základní školy. Už tehdy jsem totiž vytvářel skupiny vrstevníků a zkoumali jsme rozdíly mezi muži a ženami. I když to bylo ve vší nevinnosti, tak jsem se mnohému naučil. Můj další vývoj mě později vedl k holotropnímu dýchání a prvním tantrickým výcvikům v Čechách. Na to navazovaly výcviky práce s tělem, profesionální výcvik tantramasáží v Německu a sexological bodywork na Kalifornské univerzitě. Pak následovaly facilitátorské tréninky v rodinných konstelacích, David Deida a spousta dalších lekcí a učitelů. Když mě něco zajímá, tak se chci učit od těch nejlepších na světě. Jsem velmi vděčný, že nám doba umožňuje jednoduše cestovat kamkoliv a za kýmkoliv.

Proč jste začal tantrou a holotropním dýcháním? Měla tantra nějakou návaznost na zkoumání muže a ženy (dívky a chlapce), které jste praktikoval od třetí třídy?

Vždycky jsem byl zvídavý, už od sedmé třídy jsem testoval s přáteli vše nadpřirozené, co jsem objevil v knihách. K holotropnímu dýchání jsem se dostal, když mi bylo 17 let. Nadšeně o něm vyprávěl spolužák ve škole, přišlo mi to zajímavé, tak jsem se ho vydal zkusit. A na tomto kurzu byl letáček na první tantrický výcvik v Čechách, takže jsem se vydal i na tento kurz. Nebylo na tom nic speciálního.

Jaké máte původní vzdělání?

Vystudoval jsem obor zdravotnický záchranář, chemii na VŠCHT a na Univerzitě Pardubice. Takže jsem sice inženýr chemie, ale vlastně to pravé vzdělání jsem nabyl, jak jsem uvedl v předešlé odpovědi, po celém světě, protože v Čechách ho v té době nikdo neučil.

Co všechno jste vy sám osobně musel prožít, pochopit, co se týče partnerských vztahů, abyste mohl pomáhat ostatním?

Ve svém životě jsem zažil mnoho zklamání i radostí. Moje osobní příběhy a hlavně čtrnáctiletá zkušenost práce s víc než deseti tisíci lidmi mi pomáhají radit, jak překonat problémy, se kterými přijeli na mé semináře.  Pokud se mne ptáte na osobní zkušenost, je těžké něco vybrat. Zaprvé chci říci, že z mého pohledu všechno, co jsem zažil, bylo pozitivní. Vlastně čím byla ta situace těžší a vypadala fatálněji, tím větší přínos měla pro můj život. Já jsem byl ze začátku zastáncem otevřeného partnerství. Musím přiznat, že po všech sexuálních partnerkách jsem se dopracoval k opaku. Pro mne je nyní zajímavé zažívat vášeň, lásku, divokost i meditační zkušenost s jednou ženou. Jedině s jednou partnerkou můžete zažít ty nejsilnější stavy.

V čem si dnes lidé, co se partnerství, ale i vlastní svébytnosti týče, nevědí rady?

V současné době velké množství lidí řeší otočení rolí mezi mužem a ženou. Muži jsou jemní a nezacílení a mají často problém s matkou a ženy jsou drsnější, často vědí lépe než jejich mužské protějšky, co je třeba v životě dělat a kam ho směřovat. Pokud je to oběma příjemné, tak to vlastně ničemu nevadí, polarita tam je, ale problém nastává ve chvíli, kdy přijde těhotenství nebo z nějakého jiného důvodu začne být partnerka ženštější než partner, on pak ztrácí svoji roli a má tendence utíkat za jinými  ženami, které jsou více zaměřené než jeho žena a ta je pak ve velmi těžké situaci, kdy je na vše sama. 

Od žen často slyším, že na ně ta mužská role zbyla, protože partner nebyl nejčastěji v životně důležitých nebo vážných okamžicích dostatečně mužný a zacílený. Na cokoliv. Je rozdíl v partnerství v tom, když je žena ze své podstaty víc klučičí, než když se k tomu dopracuje okolnostmi, čímž se polarity uměle přeskupí? Dá se pak říct, že si tedy už od počátku špatně vybrala?

Mnoho žen, které mají tuto zkušenost, tzv. "opačné polarity", nemělo dobrý vzor v otci. Otec byl často slabý nebo vůbec nebyl. Díky tomu vlastně nevědí, jak se pravý muž chová, natož hledá. A tak si často najdou partnera podobného jejich mužskému vzoru z dětství. Pokud danému páru nevadí, že mají polaritu opačnou, a mnohdy je to opravdu v pořádku, není třeba nic měnit. Něco jiného je v případě, že žena se cítí přetíženě, na vše je sama a muž se cítí manipulován, pak je třeba jim pomoci najít jejich přirozené role. 

Co všechno jste se během své praxe naučil o ženách a co o mužích?

Toho by bylo asi na knihu. Ale když to zjednoduším, ženy jsou převážně bytosti jemné a citlivé, říká se také oxytocinové. Jsou nabité množstvím emočních stavů, dokážou během jediné minuty vystřídat desítky různých emocí. Zároveň skrz ně proudí obraz toho, co se děje venku. Žena všechno zrcadlí. Naopak muži jsou převážně testosteronoví. Víc se zabývají sexualitou, je pro ně důležitý směr života, prázdnota, klid, méně se zajímají o vztahy. Mužská bytost má mnohem méně emocí než ženská. Někteří muži dokonce emoce skoro nemají. Často se může zdát, že nám vzájemné odlišnosti pořádně komplikují život. Ale pokud je přijmeme a pochopíme, můžeme je také ocenit a mít z nich velký benefit právě v okořenění našeho i dlouhotrvajícího partnerství. Právě díky nim si totiž můžeme naplno užít vztah. Zjistil jsem, že každá žena si přeje mít doma muže, který nejen zvládne všechny její nálady, ale dokonce je použije jako palivo pro lásku a milování mezi nimi. To učím na retreatu pro páry, a pokud nemá muž partnerku, tak také na semináři muž a sex.

Zaujala mě tato slova: "muži a prázdnota" a "mnohem méně emocí". Co si počít s "prázdnotou" ve vztahu a hlavně, jak coby žena pracovat s mužskými "menšími emocemi"?

Mužská bytost je hodně spojená s prázdnotou. Cílem mužského elementu je "nic". Je to takový onen klid, totální klid po bouři, je to klid po ejakulaci, je to velké Nic. Samozřejmě pokud toto uslyší žena, tak bude mít pocit, že je něco špatně, že to přece "vědomý" muž tak mít nemůže. To Nic ženy zlobí, protože ženy potřebují aspoň Něco. Muž, když je v tom jeho Nic, tak žena řekne: "Nemohl bys aspoň vyluxovat?" Cokoliv jiného, jenom hlavně ne to Nic. S mužským prvkem je hodně spojená prázdnota, ale taková úplně nabitá prázdnota. Není to prázdnota po třech brufenech. Je to prázdnota, u které cítíte wow… Je v ní všechno. 

Ženský element naopak obsahuje chaos. Děje se několik věcí najednou, běhají děti, do toho se jí, pije káva, dělá se všechno možné, každý něco říká, do toho hraje hudba, prostě shromáždění, trh. Pracovat se s touto polaritou dá nejlépe tak, že ji respektujeme, není na ní nic špatného. Nejlepší je tomu druhému dopřát, co je pro něj přirozené. Nedělat žádné velké změny, nechtít, aby muž byl jako žena nebo naopak, ale postupně se k sobě přibližovat. 

Máte vy sám rodinu a děti?

Mám úžasnou a inspirativní partnerku. Bez ní bych asi nemohl tak dobře radit. Děti zatím nemám. I když s dětmi jsem pořád ve styku, jsou všude kolem mne. Baví mě pracovat s rodiči a dětmi. V současnosti pořádám masážní víkendy s Denisou Říha Palečkovou. Je úžasné vidět, jak děti baví, když si s rodiči vyměňují vědomý dotek, a jak rychle se učí techniky masáže. Mnoho rodin jsme tak už pozitivně naočkovali. Masáže mají ohromný vliv na vývoj, a dokonce i zpětný dovývin dětí. V neposlední řadě jsem rozšířil mužské skupiny, které vedu od roku 2005, o práci s dospívajícími chlapci. Je fascinující, jak léčivé je znovuobnovení spojení otec - syn.

Hodně se věnujete vztahům mužů, ať už je to vztah k partnerce, synovi, nebo otci. V jakém vztahu muži nejvíc tápou? Co všechno nemají dořešeno a pochopeno?

Nejvíce všichni tápeme ve vztahu k sobě samému, chybí nám opravdové sebepřijetí. Pak je pro nás důležitá partnerka a nakonec je rodina. Pokud bychom se nedívali na vztah k osobám, tak složité v mužském životě je také téma cíle. Mnoho mužů cíl nemá, nebo si nejsou jistí, jestli je to ten správný. 

Ženy si jsou jistější?

Vnímají toho mnohem více než muži, pracují s mnohem více informacemi. Například nevnímají jen slova, ale mnohem více dají na barvu hlasu, nonverbální komunikaci a celkově komunikují mnohem více. Díky tomu pracují s více informacemi.  A vypadají, že si více věří. Celé je to ale často naučená bublina. Ženy si nejsou vlastně příliš jisté, jen často hrají, že si jisté jsou, a to je velmi přetěžuje.

Pořádáte přechodové rituály "kluka v muže", co všechno si pod tímto pojmem představit?

Rituály z našich životů bohužel téměř vymizely. Je to škoda. Rituály rozdělují lidský život na etapy, ve kterých se mění různé role. Myslím, že je opravdu důležité si říct, že teď se něco mění. Je to vědomé přijetí toho, že jsem došel do jiného duševního, vnitřního nebo tělesného vztahu, ale i sociální pozice… Přechodový rituál tedy "převede" kluka v muže, a to tak, že si to uvědomí jednak on sám, a také jeho okolí ho tak začne vnímat. Zejména tedy akcentujeme linii táta - syn. Tady je důležité naučit chlapce mužské sdílení a také předání zodpovědnosti. Krom toho, že chlap by měl být svůj, měl by být trochu divoký, tak by měl být taky zodpovědný, měl by nést důsledky svých činů.

Umí nést dnešní muži zodpovědnost za následky svých činů a jak se to mohou naučit?

Jak kteří. Jsou muži maskulinní, kteří si jdou za svým hlava nehlava. Nebo citliví, kteří, když ale nemají "koule", tak jenom plují zleva doprava, kotvu jim musí dělat žena. Já se snažím mužům ukázat, že je možné mít obojí. Mít tu citlivost, která v minulosti vůbec nebyla brána jako mužství a dnes je poměrně ceněná, ale zároveň mít i jasný směr a dostatečnou průraznost a jít si s otevřeným srdcem za svým. Když se toto muž naučí, tak s tím přijde i odpovědnost za své činy.

Jak pracujete s chlapci, kteří s otcem nežijí nebo ho nemají? Mohou se účastnit přechodových rituálů i bez něj? Co jim to může přinést?

Ano, mohou se zúčastnit i samotní muži. Budeme tam mít "adoptivní tatínky". Nebo tam třeba bude muž, který nebude mít s sebou syna. A bude představovat archetyp otce. Může přijet i děda s vnukem… Princip terapií a práce s myslí je takový, že cokoli vám kdykoli v životě chybělo, se dá kdykoli doplnit. Vždycky existuje technika, pomocí které to můžete doplnit zpětně.  Když něco prožijete traumaticky, můžete to zažít znovu, jinak a lépe. Špatné zážitky v sobě přepíšete, doplníte si informaci prožitku, který tam chyběl. Bývá u toho hodně slz.

Svého syna učím, že i kluci pláčou. Jak to mají muži s vlastními slzami?

Na mých seminářích spousta mužů prožívá silné emoce a někdy přijdou i slzy. Když jsou v bezpečném prostředí a ponoří se do svých emocí, je to pro ně uvolňující a léčivé. To, že muži nepláčou, je jeden z mýtů, který mužům jen škodí. Správný muž dokáže být citlivý a přitom pevný. A díky tomu může být i citlivou a chápající oporou pro svou ženu, když emoce a pláč dolehnou na ni. 

S čím mají současní mladí chlapci - muži největší potíže?

Právě v dospívání je kořen problému se sebehodnotou. Mladí lidé, a to i ženy, si v dospívání nasazují různé role jako kostýmy a testují, jak na ně zareaguje okolí. Podle toho se cítí buď dobře, nebo špatně. Bohužel je většinou nikdo neučí, jak tuto sebehodnotu najít vevnitř. Jen si představte, kolik se toho s dospívajícím tělem děje. Mladý člověk musí také vyzkoušet vztahy, látky, které mění vědomí, a spoustu dalšího. K tomu všemu je mladé tělo přirozeně puzeno a společnost se k tomu rovnou staví odmítavě, represivně. Já jsem vděčný svému otci, který mě naučil věci vnímat z více stran. Nejen z té správné, vždy mi dal možnost se sám rozhodnout a to mi pomohlo si vybudovat vlastní názor. Později, když jsem ho neměl na dosah, jsem měl najednou sílu říci na spoustu věcí ne (třeba drogy), i když byly všude kolem.

Jak by měl se svým synem jednat jeho otec?

Jednou z největších chyb, které vnímám na seminářích, je, že tátové předávají synům poselství: když něco poděláš, nechoď domů. To je pořádný zásek do života. Táta by měl říct: když to poděláš, přijď domů, dáme to spolu dohromady. Je to jasný signál, že táta svému synovi stojí za zády, že mu nevadí, když se mu něco nepovedlo. Každý někdy něco pokazí. Mně se kdysi stalo, že jsem se připletl k partě, ukradli jsme pár slepic, přišlo mi to jako velká legrace. Pak to ale šetřila policie. A já jsem měl to štěstí, že se za mě táta, vlastně i celá rodina, postavili. Cítil jsem tehdy velkou sílu naší rodiny, která mě v tom nenechala, a zároveň mi dali najevo, co bylo špatně a co ne. 

Tátové si často myslí, že k tomu, aby ze synů vychovali chlapy, tak jim to musí udělat těžké. Jde ale o to, najít tu správnou hranici zatížení. Ano, je dobré kluka dostat do zóny mimo komfort, tam dochází k progresu, ke změně. To jsou ty různé bojovky, bobříky, přespání v lese, lezení na strom. Je ale potřeba to nepřešvihnout do zóny traumatu. To už v člověku zůstane, něco se v něm zlomí a poznamená ho to. 

"Zóna traumatu" ze strany rodičů vůči dětem je možná obecný problém. Co do ní všechno patří?

Spousta rodičů vytváří dětem traumata, aniž si to uvědomují. Tomu se vlastně ani nedá jednoduše vyhnout. Oni to třeba myslí dobře, když říkají i takovou běžnou věc jako třeba: "Nedělej to, ať to nepokazíš, tatínek to udělá sám." Ale i podobnými větami v dítěti zakotvují to, že se pak bojí dělat věci samy a nevěří si. A jsou samozřejmě i mnohem vážnější traumata. Dobré ale je, že je možné je léčit. Vrátit se k nim, znovu je otevřít, popovídat si o nich, napravit je. Stačí, aby měli rodiče i děti chuť s tím něco udělat. Pořádáme k tomu nově seminář pro táty o syny, na kterém se věnujeme právě upevňování jejich vztahu. Pokud spolu třeba zapomněli něco prožít nebo to neprožili tak, jak by si přáli, mají šanci to napravit.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama