reklama
 

Proč milujeme ty, kteří nás nemilují?

On JI nemiluje. Když si ONA vezme za muže jiného, ON po ni začne toužit. Druhá verze. Ona HO nechce. Když se ale ON zaplete s jinou, ONA prozře a chce ho. Známe to všichni...

Foto: Thinkstock

Děj nejslavnějšího románu A.S. Puškina Evžen Oněgin je zhruba následující: Evžen Oněgin, znuděný petrohradský dandy, opouští jednotvárný společenský život velkoměsta a stěhuje se na venkov. Společnost mu dělá pouze jeho přítel, básník Lenský. Ve venkovském sídle poznává Oněgin ušlechtilou Taťánu, vzbudí v ní lásku, sám ji však neopětuje.

Lehkomyslně podnítí žárlivost přítele Lenského a v souboji ho zabije. Otřesen tragédií, kterou vyvolal, odchází do ciziny, jenomže ani tam nenajde klid. Když se po letech vrací, setká se s Taťánou znovu, tentokrát už provdanou za staršího generála. V ten okamžik se do ní vášnivě zamiluje, Taťána je ale už jinde, a tak ho odmítne. Oněgin tak ztrácí poslední naději, že konečně najde smysl svého života.

Přibližování – vzdalování - míjení

To, že nás někdo přitahuje, nebo ho dokonce milujeme a máme pocit, že přece on musí vědět a cítit podle všech indicií, úplně to samé k nám, ještě nic neznamená. Protože zrovna u toho druhého může jít o diametrálně odlišné načasování všeho.

Mám kamaráda, který měl jednu blízkou "duši" a ta o něj stála víc než jen jako o kamaráda. Řekla mu to, on se stáhl, ale po čase se jí zase začal ozývat, protože mu něco z ní chybělo, co mu nikdo jiný nedokázal nahradit.

Mezitím měl dlouhodobé partnerské vztahy, ale jen jí se vždycky hodně svěřoval. Ona se po letech konečně zamilovala jinde a vdala se. On jí přišel na svatbu, přijel se podívat na její miminko. Když se rozvedla, ozval se. Byla ráda, že ji v té chvíli podpořil, ale už “byla jinde”. Nechtěla za každou cenu muže, byla zraněná, zničená a cítila, že ani náplast v podobě dávného přítele, jí nebude nic platná. On ji najednou chtěl a litoval, že dříve všechno z “nějakého” důvodu zabrzdil. Nešlo nic změnit. Minuli se navždy.

A teď jiný příběh. Když chodila moje, dnes už šedesátiletá známá, na střední školu, líbil se jí jeden kluk. On ji nejdřív nechtěl, protože toužil po jejich spolužačce. Pak všechno přehodnotil a dali se s mou známou dohromady. Byla z toho taková první, krátká, ale velmi intenzívní láska. Rozešli se, asi si tehdy dali všechno, co mohli. Každý měl své životy a každý z nich žil na opačné straně zeměkoule. Ona se vdala, on se oženil. Oba měli děti. Ona se rozvedla, on ovdověl. Celou tu dobu, byli více či méně v písemném kontaktu. Vždycky na sebe mysleli. Když měli třídní sraz po čtyřiceti letech, znovu se viděli tváří v tvář. A byla tu zase “ta” láska. Vzali se. Kruh se uzavřel.

Proč milujeme ty, kteří nás v ten samý okamžik nemilují?

Je tady pět scénářů, proč tomu tak je a nikdo (kromě vás dvou najednou) s tím v daný moment nepohne. Pokaždé, když budete chtít něco sami programově a násilně udělat, abyste vyšli vstříc vašemu “společnému” štěstí, nikdy to dobře nedopadne. Na lásku musí být vždycky dva.

1) Buďte pro toho druhého růže, ne zahradník.
Když jste vůči druhému moc přístupní a splníte mu, co mu na očích vidíte, nejste pak vzácný poklad, ale servisman (woman).

2) Mohli byste spolu být, ale JEHO životní příběh je v tento čas někde jinde. Míjíte se, i když se přitahujete. Nedopadne to.

3) Mohli byste spolu být, ale VÁŠ životní příběh je v tento čas někde jinde. Míjíte se, i když se přitahujete. Nedopadne to.

4) Váš společný čas nebude nikdy společný.
Smiřte se s tím a jděte dál. Váš čas pospolu už navždy vypršel.

5) Váš společný čas ještě přijde. Neplánujte, žijte a uvidíte. Osud toho dokáže hodně i za vás.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama