Kdy ve vztahu říct "NE" a přestat dělat kompromisy?
Jan Vojtko říká, že máme zapomenout na kompromisy. Jak se tedy s druhým dohodnout a kdy už nestojí za to se snažit?
Terapeut a kouč Jan Vojtko se kromě vzdělávání dospělých věnuje párové terapii. Je zastáncem přístupu, že každý si může pomoct sám, pokud k tomu má ty správné znalosti, proto kromě soukromé praxe přednáší a věnuje se lektorství.
V dnešní době máme čas se zabývat hlavně vztahy. Proč ale nejsou o nic víc funkční než dřív, ba naopak?
Můžeme se rozhodovat sami, není to ani 100 let, kdy nám partnery vybírali rodiče. Priorita číslo jedna bylo spojení majetků a přežít. Dnes žijeme v době, kdy už to díky emancipaci a sociálním poměrům není vůbec důležité. Nastoupila láska a rozhodování, s kým budu na základě citů, ne pragmatismu. Takže mluvit o funkčnosti je velmi komplikované, protože tenkrát se žádné statistiky nevedly, a i kdyby ano, tak to, že spolu někdo vydržel i několik desítek let nebo klidně celý život, nemuselo být kvůli tomu, že se milovali, ale že nebylo zvykem se rozvádět. Ostatně civilní sňatky taky existují teprve pár desítek let. Možná z pohledu psychologie a sociologie dnešní vztahy "fungují" lépe, protože se lidé už nebojí rozhodovat se, s kým budou. To, že máme pocit, že nefungují, vychází především z naší potřeby jistot. Když tě miluji, tak chci mít jistotu, že to bude napořád a nikdy mi neublížíš, ani já tobě. Láska to zařídí. Jenže, jak říkám svým klientům, láska nestačí. Vztah je tvrdá, celoživotní práce.
Pokud mi na partnerovi něco nevyhovuje, ale nedokážu se s tím smířit, co mám dělat? Je řešení pouze rozchod, nebo být nespokojená?
Ale kdepak. Pokud se mi na partnerovi něco nelíbí, tak se mu mám snažit předložit, co to je, proč se to děje, a snažit se s ním domluvit, co s tím uděláme. Buď se protějšek svobodně rozhodne, že se chce a dokáže změnit, nebo to možné nebude, i když se bude snažit. Pak nastupují emoce a vysoké city, které rozhodují, zda to snesete, nebo nikoliv. Nikdy nemůžete potkat člověka, který bude stoprocentně vyhovovat vašim potřebám a přáním.
Jak poznám, že vztah už nemá smysl?
To je opravdu složitá otázka, protože na ni neexistuje jasná odpověď. Každý to má jinak. Někdy se to pozná, že v tom vztahu nejste šťastní, ale tady je na pořadu dne ptát se proč. Někdy za to nemůže partner, ale protože ve vás je něco "zachumlaného", co vám nedovoluje být šťastná. Mnoho lidí má pocit, že když mě partner nedělá šťastnou nebo aspoň spokojenou, je to jeho vina. Jenže emoce nepřicházejí zvenku. To, co se děje mimo nás, je jen jakýsi spouštěč, který vyprovokuje naše myšlenky a ty pak spustí emoce. Pokud jste dostatečně emočně inteligentní člověk, nechodíte po světě a neukazujete na lidi prstem se slovy, že je vám špatně a oni za to mohou. Samozřejmě, někdy jsou vnější spouštěče velmi silné a musíte na ně emotivně reagovat.
Někdy se nefunkční vztah pozná i podle toho, že jeden z páru se hodně snaží a druhý se "veze". Vymýšlíte výlety, nové sexuální polohy, kino, divadlo a partnera neustále přemlouváte, ať to s vámi absolvuje. A zase, někdy to nemusí vadit, když si prostě místo muže vezmete s sebou kamarádku. On vás nechá jet, doma kouká na fotbal a nic si nevyčítáte. Budete mu vyprávět, co jste zažila, a on vám, jak hrála Sparta. To je velmi zdravé a funkční. Ale v případě, že se strašně nadřete, pořád něco vymýšlíte, zatímco on vše neguje a nikam vás nepustí, může to být komplikované. Úplně jasné jsou případy, kdy vás partner psychicky či fyzicky týrá, pak se není o čem bavit. Není omluva setrvávat ve vztahu, kdy se někdo chová dobře 90 % času, ale těch 10 procent používá násilí.
Nejste zastánce kompromisů ve vztahu, jak se smysluplně domluvit?
Opravdu je nemám rád, vnímám je jako ústupek, který nemá v partnerství místo. Proč byste ustupovala ze svých hodnot a hranic? Dohoda neboli konsensus je vysoké umění komunikace. A právě o ní jsou vztahy: nikdo mi do hlavy nevidí, takže když druhému neřeknu, kdo jsem a co chci, jak to má poznat? Samozřejmě je důležité občas ustoupit z běžných věcí každodenního režimu. Mám sice ve čtvrtek fotbal, ale manželka onemocní a nemůže syna vyzvednout ze školy, tak prostě na fotbal nepůjdu a vyzvednu syna, nebo dorazím později. Ale dělat kompromisy, abych se měnil, protože to můj partner chce, tak to prosím ne. Tedy zase, pokud to sami nechcete. Mám rád jeden citát od Erika Berneho, který říká, že dospělý je člověk tehdy, když nese vědomou zodpovědnost za důsledky svých činů. Takže, pokud se rozhodnu, že změním svůj život kvůli partnerovi, který to potom ani neocení, anebo to považuje za samozřejmost, tak není úplně fér mu za to nadávat. Vy jste se tak rozhodli. Neste si své důsledky.
Jak dnes hodnotíme kvalitní vztah? Na začátku je spokojený více méně každý, jaká jsou kritéria po letech? Znamená to věrnost a vášeň, nebo naopak upřímnost, respekt?
Upřímnost a respekt jsou, myslím si, o chlup důležitější. Věrnost je fajn, pokud jste se na ní oba domluvili. Znám páry, které mají otevřený vztah, co se sexu týče, a skvěle jim to funguje. Samozřejmě, vím i o funkčních tradičních vztazích. Důležité je říct si, jak to máte vy, a s partnerem to probrat. Věrnost je krásná a velmi cenná, ale taky neuvěřitelně těžká a komplikovaná.
Kvalitní vztah je o respektu. I když se mi na tobě něco nelíbí, umím a nebojím se ti to říct, protože mě vyslechneš a spolu se domluvíme co s tím. Taky ti umím říct, co se mi na tobě líbí, a říkám to pořád. Někdy to vyloženě říkám slovy, někdy to říkám tak, že to dělám. Tak to má mnoho lidí v párech. Někteří potřebují své city verbalizovat, jiní ne. Naučte se respektovat svého partnera i v tom, že prostě říkat několikrát za měsíc, jak vás miluje, může být pro něj těžké. Vztah je o štěstí. Pokud vám váš partner pomáhá dosahovat vašeho štěstí, je to zdravý vztah. Pokud podmiňujete své štěstí tím, že má váš partner povinnost vás udělat šťastnou, tak to může fungovat jen na chvilku. Za nějakou dobu mu nápady dojdou. Nebo to začne chtít i po vás a své city budete podmiňovat, na což brzy dojedete.
Často zapomínáme, že jsme zvířata obdařená rozumem. Kdy není zdravé svou biologii ve vztahu potlačovat?
Základní pudové emoce má na starosti hluboký limbický systém, který je vývojově nejstarší a nejrychlejší část mozku. Pokud své pudové emoce a potřeby neprozkoumám a neakceptuji, můžou mě velmi často dohnat. Měl jsem klienta, který neustále sliboval věrnost, ale vždycky ho jeho avantýry dostihly. Ode mě ten pán chtěl, abych ho naučil lépe "hrát", aby se to jeho partnerky nedozvídaly.
Biologie hraje prim v otázkách mít či nemít děti, sexuálních potřebách a touhách, fyzických omezeních atd. Jsou základem sebeuvědomění, proto respektujte svou biologii. Nehledě na to, že vaše psychické nastavení má vliv na to biologické. Psychosomatika má v párové terapii své pevné místo. Často fyzické problémy napovídají, že něco není v pořádku. Nemluvím o ezoterických aspektech typu "bolí mě v krku - nechci něco říct", to jsou nezodpovědně zkratky. Ale moje myšlení vyvolává emoce a ty nejsou nic jiného než chemie, co ovlivňuje tělesné reakce a chování. Říká se tomu "bludný kruh", kterým v psychoterapii prověřujeme, jestli klienti či pacienti nechodí v mnoha bludných kruzích. Fyzično neokecáte. Je důležité se mu věnovat a chápat ho.
Myslíte, že většina párů potřebuje terapii?
Pevně věřím, že i v tom nejšílenějším mozku máme zdravé jádro, které dokáže pomoci. Proto k terapiím taky přednáším a učím, aby lidi dostali nástroje, jak to zvládnout sami. Ale podobně jako když vás bolí zub, jdete k zubaři, tak když vám něco ve vztahu nejde, není od věci si jít pro pomoc. Někdy to může být jedno sezení, dvě či deset. Ale správný terapeut by vám měl umět pomoct.
Je také pravdou, že v dnešní době blahobytu, si mnoho lidí problémy vytváří sami, kdy reálně žádný nemají, jen jsou o něm přesvědčeni. A naopak, jedinci s "megaproblémem" by "za boha k žádnému psychoušovi nešli". Ne každý pár potřebuje terapii, ale každý by si měl připustit, že může nastat doba, kdy tomu tak bude, a nebát se té možnosti využít.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
