Citoví vyděrači jsou jen nejistí lidé, říká terapeutka
Jsou plní strachů, přitom ze své pozice vůči druhým vystupují velmi suverénně. Jak nepodlehnout citovým vyděračům a vymezit si hranice?
Manipulace skrze city je tou nejnebezpečnější metodou, jak druhého odrovnat. Jak ji rozklíčovat a jak se jí bránit, jsem se zeptala terapeutky Kláry Gelnarové.
Existují nějaké modelové situace, v jakých se nejčastěji citové vydírání odehrává? Něco jako scénář?
Manipulátor přichází s nějakou prosbou. Druhá osoba mu nechce vyhovět, je více či méně ve svém rozhodnutí pevná. Manipulátor však nerespektuje jinou než svou variantu, nevzdává se a začíná druhého tlačit do kouta. Je zřetelné, že druhé osobě není v tu chvíli dobře. Slýchává věty typu: "Pokud mě máš rád, tak to pro mě uděláš. Jsi moje poslední šance. Jak na mě můžeš být tak zlý? Tak mi ubližovat?" Intenzita žádostí se zvyšuje a může vyústit v to, že manipulátor bude vyhrožovat tím, že si vezme život nebo že ublíží někomu jinému. Nebude to podle něj jeho vina, ale bude za to moct druhý člověk tím, že neuposlechl. Spousta lidí se nechá vmanipulovat do něčeho, co nechtěli, ze strachu, aby měli klid, nebo protože uvěří, že to s nimi manipulátor myslí dobře. Tím to však nekončí, situace se opakuje znovu, častěji a ve větší síle.
Jak řešit situaci, kdy máme tendenci citově vydírat dítě a naopak, když dítě vydírá nás?
Dítě je velmi snadno ovlivnitelné, je pro něj těžké poznat, že jej někdo využívá. Je dobré s ním probírat, jak se cítí, když komunikuje s ostatními. Jestli má pocit, že někdy udělalo něco, co nechtělo, ale chtěl to někdo jiný. V jaké chvíli to bylo? Co po něm druhý člověk chtěl, jakým způsobem ho o to požádal, a jak mu při tom bylo? Pomozte dítěti poznat, co je manipulace a jak se liší od zdravé komunikace. I přesto, že je dítě malé, má svou možnost volby. Je důležité, aby dítě odmalička vědělo, že jeho názor je důležitý a má svou váhu. Pokud zjistíte, že dítě je citově vydíráno, tak kromě toho, že mu pomůžete naučit se bránit, zvažte, podle věku a schopností dítěte, jestli do situace zasáhnete. Podstatné je, aby dále citové vydírání na dítěti nepokračovalo. Pokud se děje to, že dítě vydírá rodiče nebo jiné osoby, je dobré se nejprve zamyslet nad tím, odkud se to mohlo naučit, jak s ním komunikujete vy nebo jiní blízcí lidé. Dítě je vnímavé a chytré, pokud zjistilo, že na vás citové vydírání platí, bude v tom pokračovat. Pobavte se s ním o tom, jak na vás působí, když vám říká to a to. Zkuste mu to říci slovy, kterým porozumí, a pomozte mu si osvojit komunikaci, která bude otevřená a upřímná.
Jak řešit tento problém mezi autoritami?
Je důležité se vymezit a necouvnout, držet se svého rozhodnutí, ať dotyčný bude říkat cokoliv, přemlouvat, vydírat, vyhrožovat, zesměšňovat, znepokojovat. Být ve svém rozhodnutí pevný, neznejistit, nezapochybovat. Hry, které manipulátor hraje, mohou fungovat jen v případě, že je budete hrát s ním.
Jaké jsou jiné účinnější metody komunikace?
Jak jste si sami ve svém životě mohli všimnout, manipulace je rozšířená a poměrně účinná metoda, není však čistá a férová. "Silnější" komunikuje se "slabším", ví, jak na něj a je mu jedno, co ten druhý cítí, pro něj je důležité, jaký on z toho bude mít prospěch. Povězme si ale, jaké jsou zdravější způsoby komunikace. Je to komunikace, kdy mluvíme otevřeně o svých pocitech a myšlenkách, nic však nevyčítáme, jen říkáme, jak to máme my samotní. Je to komunikace, kdy respektujeme ostatní, respektujeme to, co si přejí, respektujeme jejich rozhodnutí a potřeby. Nepřemlouváme je k něčemu jinému, máme pochopení. I když nemusíme souhlasit a můžeme nesouhlas i vyjádřit, důležitá je stále úcta k druhému člověku. Jeho život, jeho volba. Můžeme mu pouze sdělit svůj názor, ale to, pro co se rozhodne, je pouze na něm.
Dá se nepřistoupit na hru citového vydírání a přitom zůstat zadobře s osobou, co vydírá?
Ano, je to možné. Pokud se osoba vymezí a ukáže, že na ni citové vydírání neplatí. Nastaví pravidla, v jakých může osobní nebo pracovní vztah fungovat. Pak je na druhé straně, jak na to zareaguje, jestli na pravidla přistoupí nebo ne. Takovéto vymezení hranic a toho, jakým způsobem spolu budete komunikovat, je cesta, jak spolu mohou lidé vyjít. Důležité je si hranice držet, v případě, že je druhý překročí, na to upozornit, neustupovat, nedělat žádné výjimky. Pokud druhý tato pravidla nebude respektovat, tak vztah, spolupráci ukončete. Co se týká rodiny, kterou si nevybíráte, tam vztah ukončit nejde, i přesto si ale můžete nastavit hranice, za které vy samotní nepůjdete.
Klára Gelnarová
Vystudovala obor Sociální pedagogika a poradenství na Filozofické Fakultě Masarykovy univerzity. Je absolventkou výcviku Telefonické krizové intervence a Internetového poradenství. Od roku 2011 do roku 2016 působila v Centru Anabell, které se zaměřuje na pomoc lidem s poruchami příjmu potravy, kde se věnovala individuálnímu, párovému i skupinovému poradenství, intervenční a lektorské činnosti. Více na www.poradenstvi-gelnarova.cz.
Právě citové vydírání ze strany rodiny řeší nebo někdy řešil téměř každý. Můžete uvést nějaký konkrétní příklad toho, jak si nastavit hranice v tomto choulostivém vztahovém uspořádání?
Vybavila se mi klientka, říkejme jí třeba Aneta, kterou v jejím životě velmi ovlivňovala její maminka. I přesto, že Aneta už byla dospělá a sama měla děti, maminka měla tendenci ji tlačit do věcí, které ona sama nechtěla. Mimo jiné ji často přemlouvala, ať se za ní s rodinou přestěhuje, že ona už je stará, barák je pro ni samotnou velký, že už se o něj nestačí starat, že se tam cítí smutně, nikdo si s ní nepovídá, že by je ráda měla u sebe. Pokaždé když s maminkou mluvila, tak se ji na to ptala znovu a znovu, naléhala, citově ji vydírala. Aneta se stěhovat nechtěla, stálo ji spoustu sil a energie stále dokola odpovídat, že ne. Aneta už potom měla tendenci s maminkou omezovat kontakt. Zvolila však ještě jinou cestu, s maminkou si sedla a pověděla jí, jak na ni její naléhání působí, jak je unavená a jak má stále pocit, že ji do něčeho nutí. Vymezila se. Řekla jí, že takto to dále nemůže fungovat, že už je dospělá a je pouze na ní, jak a kde bude žít a že chce bydlet tam, kde bydlí. Požádala ji, ať to respektuje a ať se znovu k tématu nevrací, že to je uzavřené. Když měla pocit, že ji maminka při něčem znovu citově vydírá, řekla jí to. Otevřeně o tom mluvila a držela si pevně hranice.
Dokážeme sami vnímat, že někoho citově vydíráme?
Je skupina lidí, která si neuvědomuje, že ostatní citově vydírá, že nejedná fér. Často v manipulaci vyrůstali a nic jiného nepoznali. Pak jsou ale i lidé, kteří vědí, že manipulují, jsou si vědomi toho, že jim citové vydírání funguje, že skrze něj dosáhnou, čeho chtějí. Někteří z nich se v manipulaci dále cíleně vzdělávají a zdokonalují.
Jaké je nejčastější vnitřní nastavení člověka, který tohle všechno dělá?
Citoví vyděrači jsou ve své podstatě nejistí, mají nízké sebevědomí a citovým vydíráním si vynucují poslušnost, získávají moc. Mají strach, že vztah založený na důvěře a dobrovolnosti, by jim nefungoval. Jsou sobečtí, za každou cenu chtějí naplňovat své potřeby. Často si sami prožili velkou bolest, která vedla k tomu, jak dnes vystupují a komunikují.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
