20 let jsem byla single. Byla to nejlepší škola života

Dvacet let jsem byla bez partnera. Ne sice úmyslně, ale přesto jsem se díky tomu o partnerském životě naučila víc, než kdybych šla ze vztahu do vztahu.

Foto: Isifa/Thinkstock

19. 5. 2015

Dvacet let jsem byla bez partnera. Ne sice úmyslně, ale přesto jsem se díky tomu o partnerském životě naučila víc, než kdybych šla ze vztahu do vztahu. Povím vám o těch nejzásadnějších věcech, které jsem si během té doby uvědomila.

Posledního přítele jsem měla někdy v prvním ročníku vysoké. Respektive na gymnáziu, ale náš vztah nepřežil odchody do jiných měst kvůli studiu. A pak už jsem o žádného kloudného partnera až do svých devětatřiceti let ani nezavadila. Přitom jsem se snažila, chodila jsem na rande, seznamovala se přes internet, ale nikdy to nevyšlo.

Nestěžovala jsem si, můj život byl vždycky hezký i bez partnera. Dostudovala jsem, našla dobrou práci, mohla si dovolit hezký byt, měla skvělé přátele a spoustu zájmů.

Pak jsem na to přišla

Jak čas plynul, začala jsem si uvědomovat, proč se mi nedaří najít žádný vztah. Kamarádky mi tvrdily, že jsem moc vybíravá. Jenže já přece nesháněla auto, ale partnera! Musela jsem být vybíravá. Přitom si nemyslím, že by moje požadavky byly vyloženě přehnané. Nestarala jsem se o to, kolik vydělává nebo jak vypadá. Vlastně jsem chtěla jen to, aby mě bavil stejně jako mí přátelé, ale zároveň aby mě miloval, a já jeho.

Myslím, že právě nezávislost mě stavěla do pozice ženy, která je pro muže nepřijatelná. Navíc i když jsem byla single, byla jsem šťastná a spokojená. Pro každého muže by bylo hodně těžké překonat, abych se s ním cítila ještě lépe než bez něj.

Žít v jednom bytě?!

Na toho pravého jsem tedy musela čekat skoro dvacet let, ale když se objevil, bylo to najednou tak snadné. Seznámili jsme se v práci, pozval mě na rande a já šla. Všechno probíhalo tak přirozeně, nemuseli jsme spolu nic řešit, o ničem se dohadovat. Jako bychom pro sebe byli stvořeni. Než navrhl, abych se k němu přestěhovala.

Mně totiž naprosto vyhovovalo, že s ním trávím jen víkendy a v neděli večer se zase sbalím a jdu k sobě domů. Celá léta jsem poslouchala ženy i muže, jak si stěžují na své protějšky a na to, jak se doma chovají. Neměla jsem touhu zažívat to na vlastní kůži. Zároveň mě však mrzelo, že zřejmě neumím mít vztah, že nechci, aby se vyvíjel dál.

A tak jsem souhlasila

Začali jsme spolu bydlet a o pár let později jsme se dokonce vzali. A nebylo to vůbec špatné, naopak si náš vztah dokonale užívám. Právě proto, že jsem byla tak dlouho sama, si ho zřejmě víc vážím.

Jasně, že se hádáme kvůli maličkostem jako každý pár, ale dokážu nad spoustou věcí mávnout rukou. Nevyčítám svému muži, že mi málo pomáhá. Když jsem byla single, musela jsem všechny domácí práce dělat sama. Teď jsem ráda, že mi odpadly alespoň nějaké povinnosti.

Čtěte také: Neumím být sama. Jdu ze vztahu do vztahu

Stejně tak se dělíme o placení bydlení a dalších věcí. Člověku se uleví, jakkoli si předtím sám finančně vystačil. Odpadne najednou strach o zaměstnání, protože máte oporu v manželovi. Ani by mě proto nenapadlo mít mu za zlé, že třeba někdy musí pracovat o víkendu.

Často také slyším, jak si lidé vyčítají, že se kvůli vztahu vzdali super práce v Americe, nebo že nejeli objevovat Indii. Já vím, že jsem tyhle věci mohla udělat tisíckrát, když jsem vztah neměla. Tím pádem vím, že to můžu vyčítat jen sama sobě.

Zároveň jsem vděčná, že jsem svého muže potkala až takhle pozdě. Kdybychom se seznámili v pětadvaceti, jistě bych to nebrala tak rozumně, protože bych za sebou neměla tu velkou single zkušenost. Vyprávím to vždycky mým kamarádkám, když proklínají své muže a přeju si, aby se z mého příběhu poučily a zbytečně si nekazily vztah, který může být fajn.

Třeba se teď poučíte i vy!

Čtenářka Eliška