Zpověď: Sportovat jsem začal až na vozíku
Je jasné, že pokud člověk v důsledku nehody a vážného zranění skončí na vozíku, kompletně ho to změní. Asi byste čekali, že spíš v negativním slova smyslu. U Zbyňka Sýkory to ale paradoxně bylo naopak.
Když mu bylo sedmnáct, srazil ho při jízdě na motorce náklaďák. "Ale já měl auta a motorky vždycky rád. Po úrazu jsem přesedlal na čtyřkolku. Jednu jsem koupil i tátovi a jezdíme spolu na expedice, jednou za rok vyjedeme do rumunských hor," říká dnes nadšený sportovec na vozíčku Zbyněk Sýkora.
Nejen že po úrazu nezanevřel na motorky, on nezanevřel vůbec na nic. Dokonce říká, že jeho život je dnes mnohem lepší, než býval. Dnes je mu třiatřicet, má práci, ženu a malého syna, a spoustu aktivit. Neuvěřitelné, že?
Kromě pořádání sportovních akcí se sám aktivně věnuje florbalu a basketbalu na vozíku. Letos se navíc poprvé vydá na unikátní závod a hned jako ambasador běhu Wings for Life World Run. Jde o charitativní závod, který se koná ve stejný den a čas na několika místech na světě, a to už tuto neděli 7. května, od nás nejblíže v Bratislavě. Co je ale důležitější, výtěžek jde na výzkum léčby poranění míchy.
Věnoval ses už před úrazem nějakému sportu?
Vůbec ne. Nebál bych se o sobě říct, že jsem byl zapšklý a nežil jsem před nehodou úplně veselý život. To, co se stalo, úplně změnilo můj svět a otevřelo mi oči. Nikdy předtím jsem nesportoval, v 17 letech jsem vážil 117 kilo. Jsem strašně rád, že můžu říct: "Je dobře, že se mi něco takového stalo." Ke sportu jsem si vytvořil vztah až jako vozíčkář.
Co znamená, že jsi před nehodou nežil veselý život? Proč?
Neuměl jsem se bavit, byl jsem hodně uzavřený sám do sebe, nemel jsem téměř žádné kamarády a žil jsem hodně introvertně, neměl jsem příliš velký zájem o dění kolem sebe.
Jak jsi dokázal takhle radikálně změnit život?
Po tři čtvrtě roce v nemocnici, kde jsem se učil dýchat, abych byl schopen žít, jsem se dostal do Kladrub do lázní. Tam se odehrávaly sportovní hry, na které se sjelo spousta vozíčkářů. Mezi nimi byli i sportovci. Ti si všimli, že mám dobrou postavu na hody, tak mě pozvali na atletické soustředění, abych házel diskem. V roce 2002 to začalo a do dvou let jsem byl v reprezentaci. Ruku v ruce s atletiku byla i posilovna, plavání, regenerace. Kolektiv lidí, ve kterém jsem se pohyboval, mě úplně strhnul. Jak jsem se do něj dostal, měl jsem přirozenou chuť se hýbat. A dál to šlo samo. Basketbal, florbal, lyžování, prostě všechno, co jde.
Zní to všechno tak optimisticky. Jaké ale byly tvé pocity a psychické stavy krátce po nehodě?
Bylo to velmi těžké období, v prvních pár dnech jsem přemýšlel i o konci života, ale to mě rychle pustilo, protože jsem viděl, jak se rodina trápí tím, co se mi stalo, což mě nakoplo a začal jsem dělat vše proto, aby se můj stav zlepšil. Pak jsem se dostal z nemocnice do lázní a tam už to jelo, zjistil jsem že se dá dělat strašně moc věcí i na vozíku a do všeho jsem měl velkou chuť.
Kdy jsi přišel na to, že svým příběhem můžeš inspirovat ostatní a pomáhat jim?
Jednou jsem se sám nad sebou zamyslel a věděl jsem to. Mně taky na začátku někdo pomohl a ukázal mi, že se věci dají dělat jinak, než jak jsem to znal já. Dá se sportovat, zajít na pivo s kamarády prostě žít aktivně. A řekl jsem si, že je možná čas společnosti něco vrátit. Najednou to bylo přirozené.
Čím jsi začal?
Založili jsme s partou kamarádů v Českých Budějovicích florbal. A to byl start všeho. Za čas to přestalo být o florbale u nás ve městě. Začali mě oslovovat různí lidé, jestli bych jim nepomohl s jejich projekty. Když žiješ aktivně, tak to jde ruku v ruce s tím, že přitahuješ lidi s podobným životním stylem. Není to o jednom nebo dvou přátelích, jde o kolektivní záležitost. Prostě jsem přestal brát a začal jsem dávat. Teď je to pro mě naprosto jasná věc.
Jde vůbec kombinovat všechny aktivity se zaměstnáním?
Občas s tím mívám problémy. Ale je potřeba mít v hlavě srovnané priority. Práce, kterou dělám, mě živí. Díky ní můžu dělat všechny aktivity, které dělám a rozjíždět nové projekty. V tomhle je zaměstnání zásadní. Ale číslo jedna je pro mě rozhodně rodina. Tyhle dvě věci nikdy nesmím flákat. Ostatní aktivity dělám ve svém volném čase a moc dobře si uvědomuji, že díky práci a rodině se mohu věnovat další věcem.
Sdílí s tebou rodina tvé aktivity?
Moje žena i dvouletý syn se mnou sdílí všechno, co dělám. Máme s manželkou stejný pohled na svět, Míša s námi hrála v Praze turnaj na vozíku, dokonce jsme si navzájem ve finále nahráli na gól, ale to jsme ještě nebyli manželé. Moje aktivity se rodiny přirozeně dotýkají.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
