reklama
 

V synovi jsem našla to, co jsem celý život hledala, říká Monika Absolonová

Je ve vrcholné životní i profesní formě. Zítra Monice Absolonové vychází nové vánoční album Až do nebes. O něm, ale hlavně o síle lásky, je tento rozhovor.

Foto: Lenka Hatašová / Studio Dva

Milá, autentická, otevřená, vřelá, nadaná – a přitom neobyčejně obyčejná. Tak na mě zapůsobila, když jsme se jednoho říjnového rána poprvé setkaly v jedné karlínské kavárně, kam za mnou s naprostou samozřejmostí přijela, ačkoliv to měla přes celou Prahu. Vyprávěly jsme si o dětech, zpívání, kariéře i o tom, jak s ní na její poslední desce zpívá Ježíšek.

Máte za sebou čtyřicítku. Je něco jinak?

Věk jsem vždycky řešila jen ve spojitosti s dítětem. Abych ho stihla. A to jsem stihla. Tomáš (partner Moniky Absolonové, hokejista Tomáš Horna, pozn. red.) od začátku říkal, že by chtěl tři děti, na což jsem mu řekla, že se zbláznil, že jsem stará. Nevěděla jsem ani, co se mnou udělá jedno dítě, i když jsem po něm vždycky strašně toužila. Třeba jsem mohla být matka, která dítě za měsíc opustí a půjde do práce. Vždycky jsem věděla, jak se zachovám v různých životních situacích: když budu v háji, bez práce, když se budu rozvádět, ale těhotná a maminka? Netušila jsem, co se ve mně stane...

A co se s příchodem Tadeáše stalo?

Když se narodil, tak jsem pochopila, že on je to nejvíc, co jsem kdy v životě zažila a hledala. Nikdy mi nebylo líp. Vždycky mi "něco" chybělo. Myslela jsem si, že to najdu v práci nebo u partnerů, a já jsem to našla v tom drobečkovi. Když se narodil, bylo to, jako bych složila puzzle. Všechno do sebe zapadlo. A když se ale vrátím k otázce svého věku, tak ho vlastně řeším až teď ve spojitosti právě s Tadeášem. Tadeášovi je rok, až mi bude padesát, jemu bude jedenáct. Nebudu pro něj stará? Budu mu stačit? Nebude se za mě stydět? Neumřu mu brzo? Moc bych si přála, aby se nám s Tomášem podařil ještě Tadeáškův brácha nebo ségra, aby měl do života parťáka.

Jak se vám od něj odchází do práce? Byla jste – vzhledem k vaší branži – dlouho doma.

Teď když od něj odcházím, tak mu to nevadí. Má doma tátu, kterého miluje, a babičku. Je v pohodě. Ale já jsem z toho na nervy. Najednou vás tolik nepotřebuje. Hrozně jsem si užívala dobu kojení, kdy jsem pro něj byla ta nejdůležitější osoba. A to bylo takové období sobeckého naplnění. Teď už mu je to "jedno". Nejoblíbenější osoba je pro něj tatínek, maminka přichází na scénu, když ho něco bolí.

Maminka sice doma na scénu přichází, ale v práci ze scény odchází. Co se stane, když otěhotní známá a vytížená zpěvačka?

Když jsem otěhotněla, dozvěděla jsem se, že kolegyně volají do divadla a ptají se na moje role. A já jsem seděla doma a říkala jsem si: tak to taky může být konec... Je ti, kolik ti je, a v divadle jsem se domluvila, že se vrátím skoro až za rok. Cítila jsem, že budu chtít být s miminkem doma, ale zároveň jsem se bála, že všechno může být jinak, že se mi bude stýskat po zpívání, po divadle, že mě to doma bude štvát. Pak jsem si sama v sobě připustila, že když to nepůjde a nebude o mě zájem, tak budu dělat něco jiného. A to se mi hodně ulevilo. Ve chvíli, kdy mi to začalo být jedno, začaly chodit nabídky. Odmítla jsem jedenáct rolí. Některé mě mrzí velmi: například Mary Poppins v Brně. Jenže to přišlo v době, kdy už jsem měla nasmlouvanou jinou práci, a kdybych vzala i Brno, už bych nebyla vůbec doma. To s malým dítětem nejde. Jako zpěvačku mě to mrzí, ale vím, že jsem udělala správně pro svou rodinu.

Takže když se vrátíme k vašemu věku, naučila jste se na prahu čtyřicítky něco? 

Naučila jsem se říkat ne.

Nebude to spíš partnerem a dítětem než věkem?

Věkem bude to, že už mám koule na to to říct...

Jak to teď tedy máte pracovně?

Hraji ve Studiu Dva. Vrátila jsem se do Evity. V prosinci se místo Evity bude hrát muzikál Děvčátko. V lednu se bude hrát Evita a v únoru mě čeká premiéra Funny Girl, kterou jsem už samozřejmě hrála, ale teď mě čeká v novém nastudování v režii Ondry Sokola, na což se hrozně těším. Do nového muzikálu bych teď nešla, protože se věci učím hodně pomalu, a představa, že bych byla od desíti do dvou na zkoušce, pak bych musela na korepetice, na choreografii, což jsou moje osobní aktivity, ale s tím spojené, zase bych nebyla doma. Pak hraji v Noci na Karlštejně, ale ta je jen jednou za půl roku.

V listopadu vám vychází nová deska Až do nebes. Řekněte mi něco o ní.

Je to nečekaná radost. Nejsem zpěvačkou, kterou hrají rádia. Jsem zpěvačkou, za kterou chodí lidi do divadla a na koncerty, což je krásné, máte hned zpětnou vazbu. U cédéček je to komplikovanější. Něco imaginárního vytváří hromada lidí, trvá to dlouhou dobu, pak album vydáte a ono se nikam nedostane, takže práce a energie tolika lidí je pryč. To mě na dlouhou dobu otrávilo. Moje poslední album vyšlo před šesti lety a šlo o muzikálové melodie: pár lidí potěšilo, vrátily se náklady, takže to bylo fajn. Letos v květnu jsme s Michalem Hrubým ze Studia Dva vybrali dvanáct vánočních písniček. Jedenáct je převzatých a jedna autorská. Z těch jedenácti je pět, které už tady někdo nazpíval, u zbytku jde o vánoční písničky, které u nás nenazpíval nikdo. Texty mi na desku krásně napsali Kryštof Marek a Ruda Kubík. Poslední písnička je duet s člověkem, který je pro mě největší ikonou české populární hudby. Je jím Karel Gott.

Teď se vám úplně rozzářily oči...

Karla jsem si vždycky vážila jako umělce. A když jsem ho poznala lidsky, došlo mi, že je opravdu boží. A pak mám k němu takovou jednu osobní, důležitou nástavbu. Je pro mě symbolem Vánoc: Ježíšek a Karel Gott jedno jest. Odmalinka ho celá naše rodina poslouchala na Štědrý den. V devatenácti u mě nepřišla revolta – "fuj, Karel Gott", ale naopak, začala jsem sbírat všechny Karlovy cédéčka. Takže od svých devatenácti let, od prvního prosince, kdy začínají výzdoby, nemám nic koupeno, napečeno, ale “Karel v přehrávači jede”.

Jak se vám ho podařilo na desku získat, především s ohledem na jeho vážnou nemoc a rekonvalescenci?

Vždycky na Vánoce peču vánočky a dávám je přátelům a kolegům. Na Štědrý den tedy vždycky vidím svého Ježíška – Karla, když mu ji předávám. Minulý rok jsme se bohužel neviděli, ale jsem moc šťastná, že se uvidíme letos... Když se mě Michal Hrubý ptal, jestli bych na desku chtěla duet, řekla jsem, že jediný, kdo má pro mě smysl a význam, je Karel Gott a ten teď kvůli nemoci nemůže. Ale protože jsem byla celou dobu nemoci s Karlem v kontaktu, jednou jsme si volali, a když jsme se loučili, Karel mi řekl "tak já se, Moničko, těším na nějakou další spolupráci...". A to neměl říkat! Využila jsem šance a zeptala se ho. Sama od sebe bych si nedovolila ho obtěžovat. A tak to vzniklo. Kdyby nic, tak jsem tu desku natočila pro sebe a svoje dítě. A máme tam Karla Gotta. Prostě odteď bude hrát doma na Vánoce Karel a skončíme maminkou.

Změnil se vám po porodu hlas?

Všichni známí, kteří desku slyšeli, mi říkají: Ty tam zpíváš jinak. Myslím si, že velkou zásluhu na tom má Tadeáš a Ondřej Izdný, což je kamarád a kolega, hudební režisér. Vím, že on ze mě dokáže dostat to, co po mně nikdy nikdo nechtěl. Má úžasný cit a ucho. Celkově jsem na téhle desce spolupracovala s lidmi, kteří šli za hranice svých možností. Sešla se výborná parta lidí a zároveň i absolutní profíci ve svém oboru. Nikdy jsem nezažila, aby výsledek byl takhle dobrý.

Jak vnímáte kritiku?

Jsem zvyklá. Odjakživa bylo něco špatně, když jsem zpívala ve sboru, pak když jsem začala zpívat s Michalem Davidem, za což mě všichni také velmi kritizovali. Jsem na kritiku zvyklejší než na pochvaly.

Šlo mi spíše o tu tvůrčí, konstruktivní kritiku. Jak na ni reaguje vaše ego?

S egem jsem v pohodě. Přijímám kritiku od člověka, který vás chce někam posunout, a ne vás zdeptat, aby on sám ukázal, jaký je borec. Právě na posledním albu jsme se vzájemně poslouchali a respektovali a o žádných egách to rozhodně nebylo. A to se normálně neděje. Jsem zvědavá, co na album lidé řeknou. Největší kritik je moje máma. Ta mi dá vždycky největší kouř. Už to slyšela v autě, pouštěla jsem jí písničky a i ona řekla, že to je dobré, tak už to je pro mě neuvěřitelné. Ale jsem mámě za její přísnost vlastně vděčná. Protože zároveň umí být spravedlivá.

Co všechno podle vás musí mít člověk, aby prorazil?

Talent, štěstí a píli. Být ve správnou chvíli na správném místě. Začala jsem zpívat v roce 1993 a začalo se mi dařit až v roce 2002. Devět let nahoru dolů. Neměla jsem práci, pak zase chvíli ano. Neměla jsem peníze, role, půjčovala jsem si od mámy na nájem...

Co vy a sociální média?

Na Facebooku jsem a píšu si všechno sama. Nemám ráda organizovanost. A mně přijde Facebook skvělý v tom, že si tam můžu dát kdy chci, co chci. Je v něm jistá svoboda. Píšu si tam jednou víc soukromých věcí, jindy zase víc věcí pracovních a dávkuju tam informace, jak potřebuju. Občas si ale už dávám trochu pozor, co na něj dám, protože hodně věcí přejímá bulvár.

Jak berete bulvár?

Je součást mojí práce. Ale obecně nemám ráda lži. A je jedno, jestli lže bulvár nebo prezident.

Začali jsme láskou, pojďme se k ní na závěr vrátit. Čím vás uchvátil váš partner a v čem je jiný než všichni vaši předchozí muži?

Ve všem. Je empatický, laskavý, spolehlivý, klidný, ale není to tak, že by byl "podpantoflák". Když se mu něco nelíbí, tak to umí sdělit takovým způsobem, že to hned pochopím a stáhnu se. Je pracovitý, díky sportu je ukázněný systematik. Například když jsem chtěla otěhotnět, doktoři mi řekli, ať si koupím vitamíny. Kdyby záleželo na mně, tak je beru týden a už si je pak nikdy nevezmu. Ale s Tomášem jsem každý den vstala a měla jsem od něj nachystaný vitamín. Taky ho mám ráda za to, jaký je táta. Nedávno jsem mu v legraci řekla: "Já tě nebudu nikdy moct opustit, i kdybych chtěla, protože Tadeášovi by skončil svět." V životě by mě v tom baru, kde jsme se poprvé potkali nenapadlo, že ten zachmuřený kluk bude moje osudová láska a otec mého dítěte.

Poslouchá vaši hudbu, chodí se na vás dívat?

Dříve asi moc ne, ale když jsme seznámili a poprvé přišel na můj koncert na Vyšehrad, tak se mu to sice líbilo, ale hned mi řekl, že muzikál asi nedá, protože tam zpívá víc lidí, nejen já. A stejně viděl úplně všechno. Nejvíc byl asi nadšený z Funny Girl. Přijel na premiéru do Ostravy, byla přestávka a on za mnou vůbec nešel do šatny, tak jsem začala být hrozně nervózní, že je něco špatně. Po představení mi říká: "Já jsem za tebou vůbec nechtěl jít." Já na to: "Jak to myslíš?" A on: "Nikdy jsem nic takového neviděl." A to byla od něj ta největší pochvala.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama