reklama
 

Téma matka versus dcera je nekonečné, říká autorka básní a divadelních her

Vypadá jako křehká žena, ale provokuje a upozorňuje na témata, kterým se jiní vyhýbají. A k tomu často na ulici.

Foto: Lenka Hatašová

Blanka Fišerová je básnířka a režisérka dvou velmi odvážných divadelních her. Jedna vypráví o vztahu matek a dcer, druhá je inspirovaná reálným a velmi silným příběhem z ženské věznice 50. let.

Známá je především jako autorka projektu Guerilla Poetring – básnění ve veřejném prostoru. Díky její druhé básnické sbírce se jí také přezdívá Zlodějka lžiček. Básně v ní jsou inspirovány místy, kde autorka byla, a záhy zjistila, že má u sebe novou lžičku. Lidé často nechtěně odnášejí propisky, básnířka lžičky. Všechny je už prý vrátila, i když možná ne vždy přesně tu, kterou si odnesla.

My jsme se s ní však bavili hlavně o divadle, respektive o silných tématech, která si vybírá.

Název vaší divadelní hry Už umři, mami! zní dost morbidně. O čem to je? 

O vyrovnávání se dcer s matkami a obráceně. Čerpala jsem samozřejmě i z vlastní zkušenosti. Inspirací mi byla rovněž vyprávění mnoha kamarádek nebo i cizích žen. Scénické čtení režírovala Jana Janěková a pokusily jsme se spolu o humorný nadhled, protože jsou to těžké příběhy. Je tam třeba jedna smutná inspirace mou kamarádkou, která spáchala sebevraždu a její matka jí dodnes píše na Facebooku. Někdy se mnou Jana Janěková vystupuje v rámci autorských čtení, a mohou tak zaznít monology z Už umři, mami!

Jedním z nich je například Disidentská hvězda. Hlavní postava je disidentkou, která si z disidenství udělala zaměstnání a nedokáže se vyrovnat s tím, že už není tak slavná. Zatímco její dcera čeká v nemocnici na potrat a ona se k ní nechce hlásit. Ale jsou tam i veselejší příběhy, například monolog Porno a řízky, v němž vystupuje vystresovaná učitelka angličtiny, která má touhu stát se slavnou zpěvačkou a kopíruje Edith Piaf. Pak ale zjistí, že svůj talent nejlépe uplatní v řízkárně, kde bude mužům s kusem flákoty servírovat i francouzské šansony. 

Máte dojem, že každý vztah matka - dcera je nějak narušený? 

Není to v každém vztahu. Přiznávám, že jsem se pro hru zabývala extrémy, které se nějak vedle mě děly, a některé jsou fikce. Když jsme scénické čtení několikrát uvedly, ukázalo se, že jde o univerzální téma, protože za mnou chodí matky nebo dcery a vypráví mi další příběhy a já bych vlastně donekonečna mohla pokračovat v psaní.

Chtěla jsem také téma vztahů matek a dcer mírně odlehčit. Pokud se nejedná o opravdu těžký vztah, kde se vyskytlo psychické nebo fyzické týrání, to zlehčovat nelze. Chtěla jsem zároveň upozornit na to, jak nechtěně rodiče mohou dítě nějakým způsobem negativně ovlivnit. Může to být zdánlivá banalita nebo čin, který rodič považuje za normální, ale pro dítě už může být traumatizující. 

Podle knihy vzpomínek Dagmar Šimkové s názvem Byly jsme tam taky jste vytvořila scénické čtení Desatero podle Dagmar. Jak jste se dostala k této ženě?  

Knížku mi věnovala nakladatelka a režisérka Moniky Le Fay, která knihu o Dagmar Šimkové už poněkolikáté vydala, a příběh mě silně zasáhl. Tato žena strávila v komunistickém vězení 14 let. Když jsem se vracela před dvěma lety z Indie, tak vedle mě v letadle seděla Australanka z Perthu, kam Dagmar Šimková emigrovala za svou sestrou a prožila zbytek svého života. Po rozhovoru s ní jsem věděla, že to už není náhoda. A věděla jsem, že příběh Dagmar Šimkové chci převést minimálně do podoby scénického čtení.

Vybíráte si hutná témata. Co nám chcete říci příběhem Dagmar Šimkové? 

Myslím si, že je pořád aktuální. Třeba s ohledem na to, s jakými režimy se naši představitelé spojují, tak toto svědectví nabývá dalších různých konotací a rozměrů, protože je to velice dobře napsáno, je to zcela syrová zpověď, co se za komunismu dělo. Ale opět je tam i nadhled. Ona byla silná žena, která si dokázala zachovat naději. Tak na diváka působí - sebevědomě, neoblomně, nadějeplně. Měla v sobě velkou víru v to, že vše nakonec dobře dopadne. 

Pro roli jste získala Nelu Boudovou.

Scénické čtení v této podobě mělo premiéru v Ostravě, ale Nela Boudová z projektu nakonec odstoupila. Takže jsem se vrátila k prvotní myšlence - stát se sama aktérkou scénického čtení. Zkoušela jsem doma, kde jsem si vytvořila prostor, kterému říkám Hraniční, improvizovala jsem a hledala nový přístup k textu, nové mikrosituace, pracuji s jinými rekvizitami... čtení je částečně i improvizací, jeho podoba se stále vyvíjí. Prvním publikem byli moji přátelé a rodina, kteří přišli ke mně domů. Dagmar Šimkovou jsem před publikem nakonec hrála u sestřenky ve vile v Brně a potom v prostoru Galerie Třináctka v centru Brna. Chystám se v červenci na reprízu v soukromé vile v Tišnově. Připravuji bytové turné po celé ČR, v Praze bych měla být na podzim.

Jak lidé dnes přijímají bytové divadlo? 

Myslím, že se kultura zase do bytů vrací, že přišel opět čas a lidé se schází více v bytech. Je vždy plno, ale v tom smyslu, že bytové reprízy jsou určeny pro úzký okruh přátel majitelů vil a bytů. Také některá témata by se možná ani na velká jeviště nehodila a přesně taková si já vybírám. Jsou to okamžiky, kdy jsou lidé na dotek. Kdy člověk úplně cítí, jak vnímají a prožívají ten text, téma, situace, jak přemýšlejí nad poselstvím i osudem Dagmar Šimkové... A zároveň cítím tu odpovědnost, interpretovat myšlenky ženy, která byla skutečně výjimečná, velmi neoblomná, až buřičská, nenechala se zlomit... zároveň velmi zranitelná, někdy zoufalá, ale nikdy neuhnula ze své cesty. To je vzácné a velmi inspirativní.

Často říkáte, že proti ničemu nebojujete a přitom vaše akce jsou vždy bojovné.

Boj chápu jako bojování proti něčemu, já ale chci na některé věci upozorňovat. Když člověk uvede věci do nějakých nečekaných souvislostí, tak to může vyprovokovat k zamyšlení, jaká vůbec je totalita. I třeba totalita peněz, kamarádšoftů politiků s firmami, globalizace… Třeba k premiéře scénického čtení o Dagmar Šimkové jsme fotili propagační fotografie s vlajkou Sovětského Svazu, abychom vyprovokovali k zamyšlení nad tím, co skutečně komunistický režim přinesl, že přinesl mnoho zla, obětí, bezpráví... Samozřejmě ne režim, ale lidé, kteří ho uváděli do praxe. A stále se to děje kolem nás. 

A co ta provokace v Brně? 

Guerilla je už sama o sobě taková partyzánská záležitost. Spojila jsem se s týdnem výtvarné kultury v Brně. Na Moravském náměstí v centru města jsme psali básně a myšlenky křídou na dlažbu, zapojili desítky lidí, ale někdo na nás zavolal policii. Akce byla nahlášená, takže neměl být problém. Bylo to absurdní, že v dnešní době někomu vadí básně napsané křídou, kterou běžně děti malují po chodnících. Svědčí to o tom, že práskačství pořád funguje. Policisté ani nechtěli řešit nějaké básničkáře, ale měli udání, tak museli přijet. A jezdili tak dlouho, dokud moje kamarádka-výtvarnice neumyla celé Moravské náměstí. Pokud názor vyjádřený uměním na ulici způsobuje problém, tak to upozorňuje na to, že ve společnosti není něco v pořádku. 

Kromě bytového turné připravujete ještě něco? 

Mám námět na pohádku, na další básnickou sbírku a také rozepsaný scénář. Film je adaptací knihy slovenské autorky Ivany Gibové a zabývá se hraniční poruchou osobnosti, setkávám se s lidmi s touto diagnózou a nacházím nové a nové podněty i inspiraci. Před pár dny proběhl casting na hlavní roli, bude se točit na Slovensku a pro mne je to skutečně výjimečné téma, kterému jsem teď naprosto propadla. Mnohá zajímavá témata pro film, román nebo pohádku jsou mi vlastně na dotek, protože je prožívá moje okolí. A skrz tato témata také víc objevuji samu sebe, zjišťuji, jaké jsou moje hranice - hranice vnímavosti, citlivosti, hranice porozumění, hranice lásky, hranice ochoty bojovat za milovaného člověka, hranice obětování se. 

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama