reklama

Jana Plodková o StarDance: Nervozitou se mi budou klepat nohy

Za dva dny začíná Čechy oblíbená taneční soutěž StarDance. Jak se na klání herečka těší a co si od soutěže slibuje?

Foto: Nina Vránová

Poprvé jsem Janu Plodkovou zaregistrovala před lety v divadle. Fascinovala mě zvláštní kombinací holčičí křehkosti a klaunství, která je u krásných žen, a hereček zvlášť, dost vzácná. Od toho okamžiku jsem začala její tvorbu sledovat a po nějakém čase jsme se seznámily i osobně díky práci.

Jak to teď všechno stíháš?

Mám už tu hlavní práci za sebou, v létě jsem točila Absenci blízkosti a teď jsem točila jeden díl seriálu Svět pod hlavou. K tomu mám tréninky a večer divadlo. Ten čas se dá zvládnout, akorát že jsi od rána do večera pryč.

Pojďme ke StarDance...

Dostala jsem nabídku na začátku května. Tím, že jsem věděla, že mě nečeká nic velkého, co by mi zabralo tolik času – v divadle probíhá rekonstrukce, tudíž budu hrát minimálně – nebylo o čem přemýšlet. Už jednou jsem nabídku jít do StarDance dostala, bohužel z pracovních důvodů jsem ji musela odmítnout. Jsem moc ráda, že letos to vyšlo. Z účinkujících kolegů jsem osobně znala akorát Romana Zacha, ostatní pouze z médií. Ale nakonec jsou všichni moc fajn.

Takže to není takový mediální obraz, že účinkující jsou vždycky jedna velká parta a všichni si vzájemně přejí úspěch?

Není. Když jen pomyslím na to, že to všechno pozítří začne, tak mnou projede velká nervozita a je mi jasné, že to tak mají všichni. A myslím si, že nikdo z nás nebude mít energii na to podrážet druhému nohy. Myslím, že budeme všichni držet pospolu a jediný cíl, který nás bude provázet, je užít si to.

Zmínila jsi nervozitu. Jak zápasíš s trémou například při premiérách v divadle?

Klepou se mi nohy.

Tak to bude při tancování docela protiúkol. 

Právě. Z toho mám nervy. Že mě nebudou poslouchat nohy, že se budou jenom klepat. V divadle je jednou premiéra a při reprízách to je už dobré, ale StarDance, to bude premiéra každý týden. Nevím, jak to budu dělat.

Jak jsi spokojená se svým tanečním partnerem?

Michal se hlásil do StarDance letos potřetí a sám si řekl, že naposledy. A vybrali ho. Takže je úplný nováček. A je roztomilý. Já už jsem zvyklá dělat rozhovory na kameru, on se pořád ptal, jak má mluvit, co má říkat, co je "presskit". A líbí se mi na něm, že je i v té komunikaci s médii přirozený. Prostě je za všech okolností takový, jaký je.

Takže jste si sedli?

Je to docela těžké, když z ničeho nic dostaneš člověka, kterého máš mít x týdnů milimetr od sebe. Ponorka nám za tu dobu nevznikla, tak si nemyslím, že by ještě vznikla. Ale otrkávali jsme se charakterově. Musíte si na sebe rychle zvyknout, abyste byli dohromady v pohodě. A my jsme v pohodě.

Jak to máš vlastně v životě s tancem? Jaký vklad ti v tomto ohledu dala JAMU?

Když jsem byla malá, tak jsem tancovala, ale musím uvést na pravou míru za prvé to, že jsem byla malá, a za druhé ta technika byla úplně jiná než dnes, takže mě Michal spíš odnaučuje chyby, především v latině. Ale myslím si, že to, abych si uměla pohyb zapamatovat a abych ho měla zažitý, tak v tom mi pomohla právě JAMU. Měli jsme moderní tanec, akrobacii, pantomimu, hodně nás učili pracovat s tělem. Takže s ním pracovat umím a nějaká základní paměť mi funguje. Choreografie se učím rychle, ale zase neumím úplně dotahovat věci do konce.

Do jaké míry v tanci využíváš hereckou profesi? Spoleháš na to, že když ti to nepůjde odtancovat, že to nějak uhraješ?

Zatím nevím. Snad nebudu tak nervózní, aby mi vypadl nějaký krok. Ale je i samozřejmě možné, že to prostě budu muset nějak dohrát.

Jak to teď máš s fyzičkou a hubnutím, přeci jen máš velmi křehkou konstituci.

Fyzička jde nahoru a rostou mi svaly. Nehubnu, ale rostu. Váhově mám 2 kg nahoře. Sním dvojnásobek toho, co můj přítel, mám rychlý metabolismus. Ale je to samozřejmě dřina. Já jsem mívala pravidelný pohyb tak hodinu dvě týdně a teď mám čtyři hodiny denně pět dní v týdnu.

Jak moc můžeš mluvit do kostýmů?

Můžu, ale v týmu jsou zkušené kostymérky, které tu práci dělají už pár let a dobře, takže jim do toho nijak mluvit nechci. Maximálně se zmíním, co náš tanec obsahuje, a tím pádem, který prvek by byl fajn, kdyby šaty měly... A snažím se vybírat si barvu, která patří k tomu stylu i ke mně, aby to v celku souznělo. 

S čím do StarDance jdeš?

Víceméně s ničím. Chci se nechat překvapit. Ale stejně ti to nedá. Dokonce se mi o StarDance zdají sny. Ten důvod, proč jsem do toho šla, byl tanec, který mám ráda, chtěla jsem se naučit něco nového a taky jsem chtěla zažít tu atmosféru.

Je tě všude plno. Jak dlouho jsi v kurzu? 

Tak se to nedá brát. V televizi se teď toho prostě víc vyrojilo, ale je to práce, kterou mám už dávno hotovou.

Podle čeho si vybíráš role?

Když za mnou přijdou lidé, které mám ráda a se kterými jsem už pracovala, tak víceméně čtení scénáře už je pro mě jen formalita. A když přijde někdo nový, tak dávám na intuici.

Jak to bylo s Absencí blízkosti, je to režijní debut?

Zajímalo mě to téma, které je i dnes ve společnosti tabu. Film je o ženě, která má malou holčičku, nevychází s matkou, dostane se do situace, kdy se ke své matce musí nastěhovat i s dítětem. Hlavním tématem filmu je skutečnost, že nemá ráda své miminko, cítí vůči němu skrytou agresi. Četla jsem si na internetu mimo jiné diskuse k tomuto tématu, kdy nějaká žena nepřijme z nějakého důvodu své dítě, a to šílené odsouzení od jiných žen bylo dost zdrcující. Jedna žena tam třeba psala, že nemá ráda své dítě, ale tak to skrývá, že to nikdo z rodiny neví, protože celá rodina, kromě ní, to její dítě adoruje. Ty diskutérky se na ni sesypaly jako vosy a byly vůči ní strašně kruté. To je norma, máš dítě, tak ho miluješ! Ale jsou případy, kdy se ti něco v těle stane a to dítě nechceš přijmout. A o tom ten film je. Ačkoliv téma bylo náročné, natáčení naopak moc příjemné. Komorní, milé a hezké.

Jak se ti hrálo v Já, Mattoni?

To byla taky krásná práce. I když kritiky nejsou úplně valné, jsem pyšná na to, že v tom seriálu hraju. Scénář jsem přečetla jedním dechem a jsem ráda, že seriál Marek Najbrt natočil tak, jako ho natočil. Klasicky.

Kdyby ses mohla rozšoupnout v představách? Co a s kým by sis chtěla zahrát?

Chtěla bych zažít svět Tima Burtona. Jinak o tom tak nepřemýšlím. Jsem šťastná za příležitosti, které ke mně přicházejí.

Dá se říct, co je tvoje větší srdeční záležitost, jestli divadlo, nebo film?

To se tak nedá říct. Divadlo má dar akce a reakce, film je odezva u režiséra, kameramana, štábu. A zpětnou vazbu získáš zprostředkovaně po roce od diváků. A nejsi toho součástí, máš roční odstup a už to tak neprožíváš. Dělat divadlo a film nebo televizi, to je pro mě ideální rovnováha.

Hraješ krásné osudové ženy. Jak moc řešíš fakt, aby ti to slušelo? V soukromí i v práci.

V práci dávám plnou důvěru kostýmnímu výtvarníkovi. Když mi dají něco, co bych si v životě nevzala, tak jsem jenom pro, protože kostým je základ postavy. V normálním životě to beru jako zábavu. Když si chci udělat hezký den, tak si to podpořím ze všech stran: dám si dobré kafe, obleču si něco, v čem se cítím dobře. A díky oblečení člověk s druhými lidmi komunikuje. V běžné dny to nijak zvlášť neřeším, důležité je, abych se cítila celkově fajn. No a když je nějaká premiéra nebo večírek, tak ráda popustím uzdu fantazii. Ono to v těch časopisech a bulváru možná vypadá, že jsem módní maniak, ale ve výsledku to až tak moc neřeším.

Jak moc tě v tomto směru ovlivnil Filip Žilka (životní partner Jany Plodkové, optik) a jak Marek Cpin (kamarád, bývalý spolužák z JAMU, kolega, divadelní scénograf a módní redaktor)?

Vyberu si všechno sama a Marek mi řekne buď "vypadáš hrozně" nebo "máš to dobrý". Myslím, že jeho už taky nebavilo radit ženám ve svém blízkém okolí, co si mají obléknout. Na počátku ale mým rádcem byl. Filip mě ovlivnil v tom, abych se nebála. On je v těch povrchních věcech hodně extravagantní. Naučil mě tomu, že se nemusím stydět za to, co si beru na sebe.

Pojďme k těm "holčičím věcem". Co používáš za kosmetiku?

Najela jsem na tu čistě přírodní. Moje pleť je po všech těch nánosech divadelního a filmového líčení citlivá. Takže používám Havlíkovu apotéku a kokosový olej.

Jak jsi na tom s dekorativní kosmetikou? Také příroda – vegani a spol., nebo chemie – Chanel a jiní?

Ne. Tak tam potřebuju určité procento chemie, aby vše drželo, jak má. Takže miluju Armaniho.

Kde se oblékáš?
Na internetu, v Mangu, v COS a Zaře.

Co děláš kromě hraní a tance?

S přítelem rybaříme. A pravidelně chodím do zoo, jsem velkým milovníkem zvířat a přírody.

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama