Můžeme žít sami! Chceme to?
Vy holky i my chlapi. Že bez sebe nejen neumřeme hlady a ve špíně, ale že bez sebe můžeme vlastně docela komfortně fungovat. Jako singlové.
Minule jsme si povídali o tom, že jsme se v rámci té slavné emancipace tak nějak naučili starat o sebe sami. Vy holky i my chlapi. Že bez sebe nejen neumřeme hlady a ve špíně, ale že bez sebe můžeme vlastně docela komfortně fungovat. Jako singlové.
Ti, kteří teď pokyvují souhlasně hlavami, jsou singlové dobrovolní, případně ti, kteří by se do pozice singla nejraději uchýlili a zdrhli z neuspokojivého partnerského vztahu. Ovšem ti, kteří si právě teď říkají: „Hergot, co to píšeš za blbiny, já přece nechci být sama (sám)," to jsou singlové nedobrovolní. K těm se, dovolíte-li, také počítám. Jaký je mezi námi rozdíl?
Napsala mi: „Je mi se sebou docela dobře…"
V rámci mých pošetilých internetových seznamovacích aktivit mi jedna dáma napsala: „Hledám někoho, s kým by mi bylo lépe než se sebou samotnou." To je docela dobrej fór, ne? Ovšem ono to nebylo všechno, ono to pokračovalo: „A mně je se sebou docela dobře," psala ta dáma. „Nechrápu, nepočůrávám si prkénko na záchodě, nezahulím si byt, nechodím na pivo do hospody a nedívám se v televizi na debilní fotbal." A teď se jí do toho nějak vetřete! Jako chlap! Řeknete si - nebylo by jí lépe s nějakou ženskou? Nebo samotné? Přesto je to evidentně nedobrovolný singl. Hledá přece chlapa! Dává mu sice najevo, že to tedy nemusí být za každou cenu, ale zároveň mezi řádky férově sděluje - chci s tím chlapem žít. Řekl bych, že je to velmi rozumná ženská. Že ví, co chce. A ještě má smysl pro humor!
Vyjasněme si své singlovské pozice!
Není singl jako singl. Ten dobrovolný prostě chce žít sám. Ale pozor, to neznamená, že sedí jen doma na zadku. Takový dobrovolný singl (a jedno, zda muž, či žena) také hledá - někoho na pokec, na večeři, na sport, do postele. Potkají-li se dva singlové tohoto typu, je to úplně v pohodě. To jsou taková ta kamarádství, kterým my, lidé vztahoví, moc nerozumíme. Občas se sejdou, mají-li oba chuť, občas nějaký ten sex, třeba se i dohodnou a jedou spolu na dovolenou, ale pak se třeba nemusí půl roku vidět. To my, singlové nedobrovolní, to takhle nechceme. My chceme přece ten vztah!
Singlům nedobrovolným (= těm, kteří chtějí ten vztah) se nezřídka stává, že narazí a nechápou, nerozumí. Někdo je evidentně chce, dává jim to najevo, ale pak je to tak nějak jinak. Žádná vyznání, žádné vázání, žádné plány společné budoucnosti. Žádné denní esemeskování, natož sestěhovávání. A věrnost? „Co blbneš, vždyť jsme jenom kamarádi!" řekne dobrovolný singl nedobrovolnému, jako by se nechumelilo.
Jeden hot a druhý čehý…
Kolik znám takovýchto vztahů, kde veškeré trápení pramení pouze z jedné věci: Jeden chce vztah, ve kterém, ať chceme, nebo ne, tak trochu potřebujeme toho druhého vlastnit a mít pod kontrolou, a ten druhý nezávazné přátelství. Je mu lépe samotnému. Neznamená to, že je jeden dobrý a druhý špatný. Každý jsme jiný, každý máme jinak nastavenu potřebu soužít, sdílet. Někdo po každodennosti touží, jiný se jí děsí, neb mu ubírá z jeho svobody. Řešení je jediné - vybrat si ten správný singlovský typ.
Moji přátelé z řad dobrovolných singlů nikdy nepochopí, proč v období, kdy nikoho nemám, nejdu do kina sám a nejedu sám na dovolenou. Oni to umějí a umějí si to užít. Já ne. Když jim řeknu, že se cítím úplný v páru a že prožitky potřebuju sdílet, ťukají si na čelo, smějí se mi a říkají: „I ty jeden romantiku!"
A jak jste na tom vy? Jste dobrovolní, nebo nedobrovolní singlové? Nebo se tomu jen smějete a držíte se s někým za ruku? Ale víte, jak je to - kdo se směje naposled… Napište mi do diskuse! Těším se!
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
