reklama
 

Michal Horáček: Mám rád bitvy za zdánlivě ztracenou věc

To, že se textař Michal Horáček stane prezidentem není pravděpodobné ani vyloučené. Tak to sám říká. Věnuje tomu ale všechno.

Foto: archiv Michala Horáčka

Když něco dělá, dělá to naplno a svět kolem pro něj přestává existovat. Nejdřív sázky, pak hledání správných rýmů a teď je to kandidatura na prezidenta. Jak chce přesvědčit voliče, a co na to říká jeho manželka, úspěšná kostýmní výtvarnice?

Podařilo se nám domluvit si s Michalem Horáčkem rozhovor dřív, než je lifestylovým ženským portálům přestane dávat. I když on tvrdí, že nepřestane. Ženy jsou pro něj totiž prý na prvním místě. Proto má velké plány i s působením první dámy.

Říká se o něm, že je přísný, soustředěný, moc se nesměje. Během našeho rozhovoru byl ale Michal Horáček uvolněný, smál se, vyprávěl, vzpomínal. 

Do této chvíle jsem vás stále vnímala hlavně jako umělce, ale během domlouvání rozhovoru a teď, kdy jste přišel i se svým poradcem, mi došlo, že už jste někdo jiný. Jak sám sebe v současné době vnímáte vy?

Pořád stejně. Tady jsou pouze nějaké okolnosti, kterým se musím přizpůsobit. Je to holt složitější, než bývalo.

V čem je to složitější?

Dřív každý volal přímo mně a já jsem řekl ano nebo ne. Ale teď mám každý den ohromnou spoustu úkolů. Za poslední rok jsem navštívil tři sta míst po celé zemi… Dát můj rozvrh dohromady je vážně kumšt. I proto, že podivuhodně vzrostl i počet všelijakých bambulů s nerealistickými představami o mých možnostech. Takže potřebuju lidi z týmu, kteří mi je pomohou slušně, ale efektivně odfiltrovat.

Co ti bambulové chtějí?

Třeba seznamovat mě se složitými politickými projekty, které bych měl zaštítit, a podobné věci. Někdy je to dost bizarní. Jeden pán přišel s tím, že je přítelem konceptu ploché Země, a co já si o tom myslím. Tak jsem říkal, že Zeměplocha od Pratchetta se mi líbí a on, že tohle nemá na mysli, že mluví o tom podvodu na spoustu lidí. Zkrátka chtěl vědět, jestli si myslím, že je Země opravdu kulatá a vypadá jako glóbus. Řekl jsem, že si nejsem úplně jistý, že není plochá. Tak on na to, že mě bude volit.

Co dalšího vás na tom všem překvapilo?

Já vlastně s jistotou neočekávám skoro nic. Přece jen jsem strávil mnoho let v profesi bookmakera. A bookmaker ví, že je nespočet budoucností a jenom jedna se stane. Ale jakmile se stane, přestává být budoucností a zase začínáme čelit nespočtu dalších budoucností. Takže to vnímám tak, že život je plný překvapení, je nepředvídatelný, dobrodružný, dynamický…

Kdy vás poprvé napadlo, že byste mohl kandidovat na prezidenta?

Trvalo to dlouho. Jednoduše: Pořád častěji jsem říkal, že to takhle dál nejde. Nejprve jen s kamarády nebo jsem fňukal na Facebooku. Jenže člověk si uvědomí, že to k ničemu nevede. A tak jsem si jednoho dne řekl, že když můžu, tak do toho půjdu. 

Předpokládám, že kdybyste nevěřil, že to může klapnout, neztrácel byste tím čas.

Klapnout může skoro cokoli na světě, jen s odlišnou mírou pravděpodobnosti. To, že mi lidé svěří funkci prezidenta, pravděpodobné není, je tu jiný favorit. Ale není to ani vyloučené. Mám rád bitvy za zdánlivě ztracenou věc. Gentleman do jiných ani nechodí - k čemu je boj za věc, která je předem vyhraná?

Z různých rozhovorů a textů na vašem webu cítím, že vaše kandidatura je především odpovědí na současný stav. Ale není spíš čas na něco nového? Co dalšího vlastně nabízíte?

Je to obojí. Ano, touha po nápravě současného stavu, který už dosáhl doslova fantasmagorické podoby, je prvním z důvodů. Ale jsem rád, že se ptáte, jestli to není málo. A já vám dám za pravdu: Je. Jsem přesvědčený, že přímo volený prezident může a podle ústavy i má být protiváhou mašinérie politických stran. Já jsem nikdy nebyl součástí žádné strany. Ani favoritem nějaké obchodní skupiny nebo lobby. A navíc - po létech strávených v herním prostředí umím falešnou hru nejen odhalit, ale taky energicky znemožňovat. A to je pro mě podstatnější kompetence než celý můj doktorát. A pak taková zdánlivá maličkost: Ve hře se člověk naučí snášet to, co život přináší. Prohry i výhry. Nestěžovat si a neobviňovat ostatní, když prohráváte. Nepodlehnout pocitům jako "To jsem ale pašák", když vyhráváte. V obou případech jste totiž pro ostatní nesnesitelní… A já chci lidské vztahy a prostředí kultivovat. 

Jak chcete tohle všechno lidem předat?

Chci zastavit falešnou hru, která se v této zemi často hraje. Mockrát jsem se přesvědčil, že lidé snadno uznají, že se jim něco nepovedlo, mají-li dojem, že pravidla platila pro všechny. Umí říct: "Mně se to nepovedlo, protože byl někdo lepší, protože jsem přišel pozdě, nebo jsem nepotkal ty správné lidi." Jenže často slyším, že měl dobrý nápad, přiel včas, ty správné potkal - jen mu úspěch vyfoukl někdo jiný, který měl neoprávněné výhody.

Říkáte, že všichni víme, jaké má současný prezident slabiny, ale kdyby to tak bylo, asi by ho tolik lidí nevolilo a nepodporovalo. Jak to tedy chcete zlomit?

Volič Miloše Zemana v lednu 2018 neexistuje, protože leden 2018 tu ještě není. Jediné, co je prokázané, jsou voliči Miloše Zemana v lednu 2013. Já s lidmi mluvím a mnozí říkají, že si z těch dvou museli vybrat Zemana, protože přece nemohli volit Schwanzenberga, a to z nejrůznějších osobních důvodů. A spousta z nich mi teď říká, že změnili názor, že se cítí zrazeni a podvedeni. Oni cítí, že tento prezident to s nimi nemyslí vážně a že jimi pohrdá. Poznali, že nepomáhá žádným dolním deseti milionům, ale jen několika svým parťákům. 

Často zmiňujete, že chcete zlepšit morálku ve společnosti, vrátit národu sebedůvěru… Pořád ale nechápu, jak to chcete provést? Vždyť je tak těžké změnit vnitřní nastavení u jednotlivce, natož u velké anonymní skupiny lidí.

Vím, že to není snadné. Ale je možné den za dnem, měsíc za měsícem budovat sebedůvěru tím, že ukážeme, co všechno je v našich schopnostech. Mám jeden příklad. V roce 1989 byla vesnička Neratov v Orlických horách doslova na odpis, žili tam už jen dva stálí obyvatelé. Na kopci nad vesnicí stálo torzo nějaké stavby, ale na tu už byl vydán demoliční výměr. Pak tam v roce 1991 přišel pan Josef Suchár. A řekl, že Neratov oživí, protože je to místo dávných zázraků. Dnes, o 26 let později, bydlí v opravených hrázděných domech noví lidé, tam a v okolí prosperuje několik chráněných dílen a na kopci ční chrám se skleněnou střechou. Přístup do něj je čtyřiadvacet hodin denně, a když si tam stoupnete, tak i když nevěříte v Boha, dotkne se vás něco tak silného, že uvěříte, že to místo zázraků opravdu je. Ale i zázraky se dějí prostřednictvím lidí. Prostě musí přijít ten člověk, který dokáže vykonat čin a ostatní inspirovat, aby se také činili. A takové lidi v Česku máme, o těch chci mluvit a chci nechat promluvit je. 

Dá se ten nedostatek sebevědomí pořád ještě svádět na minulou dobu?

Svádět to sice můžeme, ale extra si tím nepomůžeme… Potřebujeme dvojí - uvěřit ve své schopnosti a chytnout se každé šance, jak je uplatnit. Jeden příklad z vlastní zkušenosti: Když jsem psal villonské balady a usmyslel si udělat z jejich zhudebněných podob album Český kalendář, poslal mi své pokusy i kdosi z Českého Těšína. Úvodem mailu se představil: Hynek Koloničný, montér střešních panelů. Přiznám se, že po letech spolupráce s Hapkou a jinými mistry se mi do poslouchání moc nechtělo. Pak jsem si to pustil… a hrozně jsem se zastyděl. To byla tak osobitá, svěží muzika! Moc mě to poučilo o tom, jakým předsudkům jsem podléhal. Vždyť kde je psáno, že montér střešních panelů nemůže mít zároveň i dar umělecky tvořit? Nakonec má Hynek na mém albu, které se stalo nejprodávanějším v Česku, nejvíc skladeb, a jeho melodie zpívá Zdeněk Svěrák nebo Aneta Langerová. Aby se to stalo, byly zapotřebí dvě věci. Já jsem to musel nabídnout a on musel překonat nevíru v sebe, k níž se mi pak mockrát přiznal… Kolik talentu, který odumřel na malověrnost nebo nedostal šanci v Česku máme? Řeknu vám - tuny. Nejvyšší čas začít ten přírodní zdroj těžit. Fakt máme na víc.

Pocházíte z akademického prostředí, jste vzdělaný, byl jste úspěšný podnikatel. Jak jste hledal společnou řeč s obyčejnými lidmi?

Řeč je zvláštní tím, že má různé úrovně, které používáte v různých situacích adekvátně. Jinak mluvíte ve škole, když děláte zkoušku, jinak doma, jinak před lidmi a při různých dalších příležitostech. A já jsem žil dvacet let na úplném dně společnosti. Dodnes jezdím na turné ve společnosti muzikantů, kteří mají často dost hluboko do kapsy. Poznal jsem, že i mezi lidmi formálně nevzdělanými jsou bystré intelekty a obdivuhodná tvořivost. Já mám pro pouliční humor zvláštní slabost - používají ho lidi, které život naučil být vnímaví. Jejich výroky jsou kolikrát poetičtější než verše uznávaných básníků. A nemyslete si, i já umím být strašně sprostý,  jen je to jiný registr řeči.

Jaký je tedy Michal Horáček v soukromí?

Já buď něco nedělám vůbec, nebo to dělám se strašnou vášní. A vše, co je extrémní, je problematické. Když jsem dělal villonské balady, myslel jsem jen na ty rýmy. Týden jsem se trápil, abych se třeba smířil s tím, že v češtině neexistuje rým na slovo kadeř…. Přičemž samozřejmě byly v té chvíli věci, které z hlediska lidí kolem mě byly o dost důležitější. Takže jsem sobecký. Obětuju všechno svým úkolům a zápasům a lidi kolem mě to odnášejí. Včetně toho zápasu "prezidentského".

Co vám říkali na nápad kandidovat?

Na jednu stranu moje manželka chápe tu vášnivost. Sama pochází z rodiny vědců, kde v osmnácti přišla s tím, že se chce věnovat umění. Vůbec se jim to nelíbilo, ale za těžkých podmínek vystudovala a pak začala úplně bez konexí hledat příležitosti, jak se uplatnit. Vstávala ve čtyři ráno, jela do Zlína, tam udělala nějakou inscenaci, jela zpátky, aby večer stihla práci ve Švandově divadle. Takhle dřela sedmnáct let… Až se vypracovala ve své profesi scénografky a kostýmní výtvarnice na úplnou špičku. Oblékala První republiku, spolupracuje s Petrem Zelenkou, dělá ambiciózní výpravy v Karlíně a podobně. A teď na prahu extraligy její vysněné profese přišel manžel a řekl, že bude kandidovat na prezidenta. Lesknou se mu oči a líčí, co všechno je pro to potřeba udělat. Například úplně novou podobu a smysl postavení první dámy, která bude mít svou agendu. Ale v jeho projektu, ne v jejím…

Jak tedy reagovala?

Jak to diplomaticky říct? Odměřeně? Ujišťuji ji, ať se nebojí, že se svojí práci bude věnovat i nadále. "Fakt?" ptá se. "Jako manželka prezidenta?" Nechce dostávat zakázky, protože bydlí na Hradě, ale proto, že je dobrá. Ale je to partnerský vztah a Michaela uznává, že partneři mají být partnery za všelijakých okolností. Věřím, že jsem ji přece jen inspiroval k tomu, aby i ona chtěla inspirovat. Je silná, má čím a je to potřeba. Michaela je a bude vůbec největším trumfem mé kandidatury.

Prý jste chtěl být spisovatel, proč to nevyšlo?

Nejspíš na to nemám opravdový talent. Spisovatel nejsem, i když jsem napsal devět knih. Vždycky jsem ale toužil napsat velký český román.

Když se ohlédnete zpátky, plní se vaše sny?

Skutečný sen je nesplnitelný. Ale to nesmí znamenat, že bychom se snů měli vzdávat. Jednou jsem někomu říkal: Sněte volně a vysníte moře. A skončíte s tím, že ve skutečném světě budete mít rybník. Není to moře, ale rybník dobrej, jsou v něm ryby. Ale když budete snít hned jen o rybníku, uskutečníte louži. Když sníte o louži, nebudete mít nic.

Figuruje ve vašem rozhodnutí být prezidentem i touha po moci?

Jistě. Ale ta, co mám na mysli, je jiná, než exekutivní. Asi větší - moc symbolická, moc inspirovat. Oslovit lidi a představit jim společný úkol, velký úkol. Velký jako to vysněné moře. A právě takový musíme snít, abychom uskutečnili aspoň něco. Doteď jsme žádný neměli, a proto jsme tak zoufalí, i když na tom nejsme špatně. Za první republiky bylo úkolem budování státu, vytvořit něco záviděníhodného v překrásné zemi a hrát v Evropě slušnou roli. Něco podobného chtějme i teď.

Pochybujete o sobě někdy?

Pořád. Každý musí pochybovat, musí se bát. Ale jen ten, kdo se bojí, a přesto koná, je statečnej a prospěšnej. 

Kdyby to klaplo, nebude vám chybět ten starý život, kdy vás lidé sice znají, ale pořád můžete jít kdykoli třeba do kavárny jako teď?

Tak už to dlouho není. Žiji třicet let ve veřejném sektoru, lidi mají doma tak tři čtvrtě milionu mých knih nebo alb. Občas jsem v televizi… Už jsem si zvykl a bez obalu vám řeknu, že to není nepříjemný.  

Budete dávat rozhovory lifestylovým ženským webům, i když budete prezidentem?

Samozřejmě. Hlavně těm! Mé první album bylo pro Hanu Hegerovou a to zatím poslední pro Lenku Novou. Pro mě jsou ženy, ta velká štěstí v neštěstí, vlastně vůbec nejtrvalejší vášeň v životě.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama