reklama

Tvoříme jeden celek, říká Karin Babinská o partnerovi Richardu Krajčovi

Na co sáhne, to se jí daří. Karin Babinská režíruje filmy, reklamy i klipy svého životního partnera Richarda Krajča a jeho kapely Kryštof, ale jak sama říká, hlavně se snaží být pozornou mámou.

Foto: Miriam Machová

K tomu všemu si nedávno založila blog Kecykecykecičky, ve kterém popisuje se subtilní opravdovostí každodennost své rozvětvené rodiny. Na sklonku roku jsme si spolu povídaly o fascinaci filmem, o rodině a samozřejmě i o lásce.

Co teď pracovně připravujete? Čím se živíte v mezičase mezi natáčením filmů?

Teď zrovna připravuju nový film, což v období mezi natáčením obvykle dělám. Vzhledem k tomu, že si píšu i scénáře, je pořád co dělat. Ve volnějších obdobích pak zvládnu i nějakou tu reklamu, nebo klukům z kapely Kryštof pomáhám s jejich tour. Taky píšu svůj blog. A hlavně se snažím být pozornou naslouchající mámou, která je pro děti v pozoru vždy, když je třeba. A to je vlastně neustále.

V jaké fázi je snímek K moři podle knižní předlohy Petry Soukupové?

S Petrou jsem spolupracovala na scénáři, ale producentům, kteří s námi na projektu dělali, se nakonec nepodařilo film zafinancovat. Takže je už mnoho let odložený. Já jsem pak natočila svá Křídla Vánoc a teď s jinými producenty z Film United připravuji film Za sny.

O čem bude?

O tom, že bychom svůj život měli žít podle svých představ. A bude o lásce. Všichni po ní toužíme a je neustále největším hybatelem našich životů. V hlavní roli bude Richard s Hankou Vágnerovou. Vyzkoušela jsem si, jak spolu fungují na klipu Ty a já. Pasují k sobě skvěle.

U svých snímků jste autorkou nebo spoluautorkou scénáře. Nakolik je pro režiséra výhoda, mít takto "ošéfovaný" příběh? A nakolik se pak dokáže scenárista s režisérem domluvit tak, aby v případě potřeby škrtal nebo měnil?

Pusinky jsem dělala s Petrou Ušelovou a byla to pro mě krásná spolupráce. Já poměrně nerada psala, takže to byla rozhodně pohodlnější cesta. Když dělám látku někoho jiného, plně ji ctím a změny provedu jen se souhlasem autora. Vůbec bych se nebránila častější spolupráci se scenáristou, ale je problém narazit na scénář, který by měl oslovil. To mě vlastně donutilo psát si sama. Zabere mi to hodně času a vezme hodně sil, z druhé strany si ale už během psaní představuji celý film, takže poslední větou mám v podstatě ve své hlavě hotovo. Samozřejmě pak přijde celá řada úprav vycházejících od dramaturga nebo producenta, ale to hlavní vesměs zůstane.

Co vás na kinematografii pořád ještě nejvíc fascinuje? Myslíte si, že film v pravém a původním slova smyslu přežije, že lidé ještě budou chodit do kina?

Líbí se mi možnost vytvořit příběh, postavy a dát tomu všemu reálnou pravdivou podobu. Baví mě, že zachycené emoce už ve filmu navždy zůstanou zakleté. Miluju hru s detaily, fascinuje mě množství pohledů, ze kterých se na jednotlivé scény můžu podívat. Kinematografie sice od dob cirkusové zábavy ušla dlouhou cestu, ale myslím si, že jejím primárním úkolem stále bude bavit lidi. A časem nejspíš přestanou být kina důležitá, lidé budou dávat přednost domácímu pohodlnějšímu zhlédnutí. Je ovšem otázkou, jak se k tomu distributoři v Čechách postaví, ale změna bude rozhodně nutná. Chodit do kina bude možná časem opravdu výjimečná záležitost.

Nedávno jste založila blog Kecykecykecičky. Jak vás to napadlo? Nemáte už toho psaní i tak dost?

Jak mě to napadlo, je podrobně popsáno v prvním blogu. (smích) Vlastně jsem měla novou pracovnu a lehký přebytek času. A napadlo to Richarda, který byl oproti mně přesvědčený, že mi to půjde. Jak už jsem ale zmínila, psaní jsem neměla moc ráda, a tak jsem od toho nic neočekávala. Říkala jsem si, že to zkusím a uvidím, zda to vydržím a zda to vůbec bude někoho zajímat. Netušila jsem, jak obrovské množství čtenářů získám a jak velký bič si na sebe upletu tím, když budu publikovat každý čtvrtek. Je to zodpovědnost. Ale velmi milá. Nutí mě mít neustále oči otevřené a mozek v pozoru.

Berete blog svým způsobem i jako sebeprezentaci a sebepropagaci?

Beru ho spíš jako způsob, jak se konečně rozepsat. A hlavně jsem si řekla, že v podstatě zaznamenávám příběhy naší rodiny. Dělám vlastně takový týdeník, po roce z něj bude ročník. A časem budeme rádi, až si přečteme, co všechno se událo. Život běží velmi rychle a my ještě rychleji zapomínáme. Hlavně detaily se rozutečou. A naše období s dětmi je natolik intenzivní, že je krásné o něm psát. Člověk si uvědomí, kolik se toho neustále děje a že i drobnosti jsou velmi podstatné.

Na blogu hodně poodhalujete své soukromí, nevadí to ostatním zúčastněným, když jdete s kůží na trh vlastně všichni?

Nemyslím si, že popisuju něco, co by nebylo běžné a zacházelo do roviny intimity. To, co bych klidně komukoli pověděla, bez výčitek napíšu. Pro mě jde skutečně o zachycení situací, které chci, abychom si jednou připomněli. Richard mi dal plnou důvěru, některé blogy dokonce čte až zároveň se čtenáři a dobře se u toho baví. Naštěstí si umí ze sebe udělat legraci, vážně se doma nebereme.

Zmínila jste svého partnera Richarda Krajča. Jak jste se vy dva vlastně potkali?

Potkali jsme se už mnoho let před natáčením Křídel Vánoc, protože Richard měl hrát v mém prvním filmu Pusinky. Tehdy nám ale spolupráce z časových důvodů nevyšla. Tak jsme se znovu setkali až po nějakých sedmi letech. A to už bylo pro oba osudové.

V čem jste úplně jiní a v čem se naopak doplňujete?

Myslím, že jsme do sebe zapadli jako puzzle. Jsme jedno, jen ze dvou částí.

V čem je vaše partnerství jiné než všechna ostatní?

Stala se z nás opravdu velká rodina, kde se pořád něco děje.

Jak se vám spolu pracuje? 

Spolupracujeme ve vzájemném respektu. On důvěřuje tomu, co umím já, a já tomu, co umí on. Je to vyvážené. Oba ve své práci víme, co chceme, a snažíme se to dělat naplno. To je jediné očekávání, které vůči sobě máme. Nikdo nedělá na toho druhého ramena, protože to není potřeba. Nemusíme si nic dokazovat. Můžeme si jen vzájemně pomáhat a obohacovat se.

Natočili jste spolu mimo jiné i videoklip Ty a já ke stejnojmenné písničce kapely Kryštof. Jak vás napadla zrovna tato stylizace?

Chtěla jsem, aby se příběh odehrával mimo čas a konkrétní místo. Protože je univerzální a tyto určující věci pro něj nejsou podstatné.

Oba máte z předchozích vztahů děti a dá se říct, že se řadíte mezi "patchworkovou rodinu", která se dnes stává téměř normou. Jak moc těžké je naučit se v nových vztazích žít v určité symbióze i s jinými dětmi, než jsou ty naše?

My měli velké štěstí, že jsme si všichni od začátku rozuměli. Ríšovy děti mám
ráda od první chvíle, protože jsou jeho nedílnou součástí a navíc jsou skvělé.
Za ty roky jsem si k nim vybudovala velmi hluboký vztah, stejně jako Richard k mé Jasmínce. Když jsme všichni dohromady, neděláme rozdíly, nezaujatý pozorovatel by asi nevěděl, kdo ke komu biologicky patří. A děti utvořily nerozlučnou partu. Uvědomujeme si, že to tak nemuselo být, a jsme za to nesmírně vděční.

Oba jste pracovně velmi vytížení. Máte tři děti. Kdy si "kradete" chvilky jen sami pro sebe?

Zachraňují nás sdílené diáře. Oba máme tolik práce a aktivit, že to všechno zkoordinovat s kroužky našich dětí chce téměř managerský um. Naučili jsme se plánovat. Jeden týden máme děti tři, druhý týden jedno a v něm se pak objeví pár dnů, kdy nemáme žádné. A tento moment, když se protne s vzácným okamžikem, že nemáme ani jeden práci, je chvílí, kdy máme čas jen sami pro sebe.

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama