reklama

Jan Zlatohlávek: Jen blázen žárlí?!

Je to jako v té známé písni? Nebo jak je to tedy? Je žárlivost projevem lásky, jejím kořením, nebo je naopak katem každého vztahu?

Foto: Thinkstock

Je to jako v té známé písni? Nebo jak je to tedy? Je žárlivost projevem lásky, jejím kořením, nebo je naopak katem každého vztahu? Dostal jsem na toto téma hodně zajímavý dopis od čtenářky Martiny. Je svým způsobem unikátní. Proč? Tak čtěte…

Martina mi napsala:

Milý Honzo, četla jsem tvé knížky a zaujaly mě hned dvě věci, které se bytostně dotýkají i mého života. Píšeš, že se jeden člověk ve dvou různých vztazích může stát jak obětí vlastní žárlivosti, tak obětí žárlivosti partnerky (partnera). A máš zkušenost s dlouhým soužitím s chorobnou žárlivkyní. Uvítala bych proto tvůj názor na to, co prožívám já, případně by mne zajímaly zkušenosti čtenářek, které trpí stejnou "nemocí".

Partnera jsem nepustila ani s kamarády na pivo…

Rok žiji s partnerem, atraktivním zubním lékařem. Nabídl mi, abych se k němu přistěhovala po krátké, asi tříměsíční známosti. Když jsem v práci, ještě to nějak zvládám, ale pak každou hodinu, kdy nejsme spolu, doslova protrpím. Představuji si, že k němu do ordinace přijde nějaká hezká pacientka. Vím, že ženy jsou na "bílé pláště" dosti vysazené a tomu mému to sluší i v roušce…

Když nepřijde domů přesně v době, kterou přislíbil, nastávají mi už úplná muka. Několikrát jsem se vypravila i do jeho ordinace, ale nikdy jsem jej s žádnou hezkou pacientkou nepřistihla. Nikdy jsem nepřišla na nic, co by partnera z čehokoli usvědčovalo. Přesto jsem mu volala, naštvávala jsem se, provázely mne šílené představy. Dlouho se mnou měl trpělivost. Vím, že mě má rád, říká mi to, milujeme se téměř denně, hrdě mě představil všem svým přátelům i příbuzným. Nejdřív se mé žárlivosti smál a říkal, že věrnost má jedinou chybu - nedá se dokázat.

Vlastně se kvůli mně vzdal i chození s kamarády na volejbal a na pivo. I tak mne užírala žárlivost. Žárlila jsem na všechno, na jeho pacientky, na předchozí partnerky, na herečky v kině. Pak můj partner začal vážnět. Navrhl mi, abychom zašli za jeho známým psychiatrem. Nejprve jsem odmítla a urazila jsem se. Měla jsem pocit, že jsou na mě domluveni, že ze mne chtějí udělat blázna… Partner mi řekl, že je to pro něho i pro mne velmi důležité, pokud spolu máme nadále žít. Neřekl přímo - léčba, nebo rozchod, ale cítila jsem v jeho slovech značnou naléhavost…

Léčba, nebo rozchod!

To naplno řekl až můj psychoterapeut, respektive vysvětlil mi, proč je terapie nezbytná. Jsem ráda, že jsem sebrala odvahu. Nikdy v životě mě nenapadlo, že půjdu k psychiatrovi. Nikdy jsem se necítila "nemocná". Asi i díky tomu, že se podobným způsobem chovala má matka k mému otci, jsem na svém chování neshledávala nic zas tak mimořádného. I když pravda je, že se naši rozvedli. Teď mám za sebou prvé tři terapie a už vím, že existují dokonce i léky, které mohou pomáhat, pokud terapie nestačí. Asi nejdůležitější, co jsem si uvědomila, je to, že jsem opravdu nemocná, a kdybych to takto nechala běžet dál, o partnera bych přišla.

Přečtěte si: Co dělá správná česká opuštěná žena?

Dívám se na sebe už trochu jinak. Žárlím dál, ale snažím se svoji žárlivost korigovat, zapracovávám si do svého života postupy, které mne učí můj terapeut. Můj parter mi hned po prvé terapii koupil krásný dárek. Řekl mi, že jsem mu udělala obrovskou radost a že mi bude pomáhat. Vím, že mne čeká dlouhý boj, který asi nikdy úplně nevyhraju, ale už jsem ze svého života vypustila prohledávání kapes, čtení zpráv v mobilu i snahu dostat se do manželovy soukromé e-mailové korespondence.

Partnerovi jsem dokonce řekla, že si přeju, aby si zase chodil zahrát volejbal a sama jsem začala chodit cvičit. Začínám si trochu více vážit sama sebe. Přestávám být tím šíleným otrokem žárlivosti. Jde to velmi, velmi ztuha, kousek po kousku, ale už cítím úlevu. Snažím se najít vzor a oporu u těch, kteří se dokázali s touto nemocí vyrovnat. I proto píšu toto doznání a budu čekat na reakce těch, kteří mají podobnou zkušenost…

Jste borec, milá Martino!

Máte můj velký obdiv! Jste jedna z mála, kdo tohle dokázal. Léčba, nebo rozchod, to platí pro patologického žárlivce stejně jako pro alkoholika. Ale zatímco rozumný alkoholik nezřídka dokáže sobě i okolí svoji nemoc přiznat a podrobit se léčbě, paranoidní žárlivec totéž dokáže jen v ojedinělých případech. Většinou se bije do krve za svoji "pravdu", obhajuje nesmyslné konstrukce svých obvinění, špehování partnera, nekonečné obviňování. Žárlivostí tak ničí svůj partnerský protějšek i vztah jako rakovina. Odbornou pomoc pak paradoxně častěji vyhledá jeho oběť v okamžiku, kdy nemá sílu to dál snášet.

Mezi žárlivostí a žárlivostí chorobnou je velký rozdíl!

Možná by bylo dobré, abychom si jasně řekli, o čem je řeč. K tomu, že prožili či prožívají stav žárlivosti, se hlásí 80 % lidí. Jistě to všechno nejsou patologičtí žárlivci. Ačkoli je žárlivost považována za devastační emoční poruchu, která je jakousi tragickou dvojkombinací dvou negativních emocí - strachu (ze ztráty) a vzteku (z toho, že si objekt naší lásky nemůžeme uzavřít do klece jen pro sebe), velmi záleží právě na té míře.

I náš nejznámější psychiatr profesor Hőschl připouští, že žárlivost může v míře rozumné skutečně fungovat jako koření vztahu. Kde však končí ta rozumná míra žárlivosti a začíná chorobná? Pro mne vede dělítko v její odůvodněnosti. Běžný žárlivec potřebuje nějaký reálný podnět. Patologický žárlivec si jej dokáže sám vygenerovat. Řečeno s větší obrazností a nadsázkou - pokud se ocitnete na pustém ostrově s běžným žárlivcem, nebude žárlit, žárlivec patologický žárlit bude. Že nemá na co? Nebojte se, on si něco zcela jistě najde.

Třeba se vás bude vyptávat na předchozí partnery. Na to, jaký se vám líbí herec či zpěvák. Jen chorobný žárlivec je schopen retrospektivní žárlivosti, tedy dokáže žárlit i na ty, kteří byli dávno před ním, i když s nimi už dávno není udržován jakýkoli kontakt. Dokáže žárlit i na nedostupné "idoly" - herce, zpěváky, sportovce. Ostatně tak se dá při troše pozornosti odhalit hned v počátku vztahu. Sama píšete, že se vaše maminka k otci chovala podobně a vedlo to k rozvodu. Chorobná žárlivost se asi ve třetině případů dědí, tedy není od věci se při zahájení vztahu trochu zajímat i o soužití rodičů našeho protějšku.

Jak maminka honila tatínka s nožem po domě…

Snad mi skutečnost, že mám dvanáct let po rozvodu a moje bývalá žena žije už zase deset tisíc kilometrů daleko ve svém rodném Saigonu, umožňuje již beztrestně zmínit i moji zkušenost. Když jsem svoji budoucí ženou poznával, vyprávěla mi, že její maminka občas honila tatínka s nožem po domě. Podotýkám, že jakkoli to bylo v dalekém "rozvojovém" Vietnamu, maminka byla bankéřka a tatínek generální ředitel velké firmy.

Taky mi má milá vyprávěla, že její sestra spáchala z "nešťastné lásky" sebevraždu. Ve dvaceti letech. Byla to krásná vysokoškolská studentka. A mne prostě tenkrát nenapadlo, že tu emoční poruchu mohla ta má milá po té své mamince stejně jako její sestra hezky pěkně "nakoupit"… Nějakou dobu se vlastně nic zlého nedělo. Pak jsem ale pomalu začal zjišťovat, že věrnost rozhodně nestačí.

Přečtěte si také: Můj muž má dvě ženy. Co s tím?

I když jsem věci uspořádal tak, že moje manželka po dvou "mateřských" nastoupila do mé firmy, a tedy jsme spolu byli čtyřiadvacet hodin denně, nic jsem tím nevyřešil. Stejné scény pokračovaly jako dříve, jako dříve mi jednou za čas sbalila tašku a řekla, abych šel za těma kurvama, a pak začala žárlit na mého nejlepšího a nejoblíbenějšího zaměstnance. Chlapa! "Buď on, nebo já," řekla mi. A tak jsem přišel o svého nejlepšího zaměstnance…

Má žena u bazénu s kamarádem, já doma s telefonem u ruky…

Nebylo nic platno, že jsem také nešel ani s kamarády na pivo, že jsem svoji ženu na všechny společenské akce a povinnosti všude bral s sebou. Naučil jsem se chodit tak, abych se ani náhodou nepodíval na nějakou ženu. A do té hospody jsem na to pivo s kamarády našel, ani když má polovička odjela s dětmi na měsíc do Ameriky za svým bývalým spolužákem a kamarádem ze střední školy, svobodným, úspěšným dallaským lékařem.

A tak zatímco má žena po večerech popíjela někde v Dallasu u bazénu campari se svým kámošem, já jsem pracoval a večer seděl doma. Věděl jsem, že mi bude každý večer volat, a kdybych okamžitě nevzal telefon a kdyby slyšela, že jsem v restauraci, nastalo by další peklo. Nic mi nepomohlo, že jsem se tenkrát trochu přátelil s panem doktorem Plzákem, že jsem s ním strávil hodně času nad tímto problémem. "Pošlete ji za mnou, víte, kde bydlím, máte na mě telefon. Ať zavolá a přijde na kafe. Ne se léčit, na kafe! Pokud se nebude léčit, rozveďte se s ní. Bez terapie to nikdy nebude lepší, jen horší!"

Stejně mi pak trvalo dalších pět let nesmyslných scén, balení tašek, demonstrativních pokusů o sebevraždu a posílání "za těma kurvama", než jsem si jednou tu tašku opravdu vzal a odešel a už se nevrátil. Odešel jsem od ženy, kterou jsem miloval, která milovala mě, která byla výbornou matkou mých dětí, se kterou bychom se teď mohli společně těšit na vnoučata našich docela povedených potomků. Nikoli nějaká jiná žena či nějaký jiný muž, ale jen a jen rakovina žárlivosti náš vztah, který by jinak byl normálním, dobrým manželstvím, prostě zničila.

Milá Martino, takhle byste dopadla…

Možná dříve, možná později by takto nějak skončil váš vztah s někým, koho milujete a kdo miluje vás. Asi dříve, protože ještě nemáte děti. Já sám jsem si nikdy neuměl představit, že bych opustil rodinu a tu sbalenou tašku jsem vzal až tehdy, když byly děti větší, to rodinné pouto bylo příliš silné. Váš partner vazbu na děti ještě nemá, a třeba i bolestně, přeťal by vazbu na vás o to snáze. Važte si ho a jeho pomoci, která nese znaky značné oběti, nebudeme si nic nalhávat.

Je nesmírně důležité, že jste se sama rozhodla zachránit váš vztah, a především sebe a svoji schopnost soužít, aniž by to soužití zničila ta "rakovina". Držím palec, a jak jste si přála, přispěl jsem svým příběhem. Doufám, že najdete v diskuzi pod tímto článkem více příběhů jiných, těch se šťastnějším koncem, těch, které vám více pomohou a budou inspirací k další cestě.

Všechny příběhy Honzy Zlatohlávka najdete ZDE >>

Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři žen a jejich (ne)pochopitelného světa? Pak by vás mohl zajímat úspěšný humoristický román Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu" s jeho volným pokračováním "Jak jsem (ne)našel ženu" nebo podobně vtipná nová kniha "Můj pes je erotoman". Všechny knihy si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected], který vám je rád zašle i s věnováním.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Zlatohlávek: Proč my muži neděláme to, po čem toužíme?

Jan Zlatohlávek: Jak hloupá ženská o muže přišla

Manžel je mimozemšťan aneb Proč ženy muže nechápou

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama