Život je poměrně složitá věc, každý jsme si jistě nejednou řekli: "Kdybych to mohl nebo mohla tenkrát udělat jinak, tak bych ..."

Vrátit čas, změnit své rozhodnutí. Někdy jde o zásadní věc jindy si přejete pozměnit jen malou drobnost, která vám nedá spát. Šli byste místo na mateřskou studovat, naučili se více jazyků, nebydleli s maminkou, a dokonce si nepořizovali děti. My se ptáme, vy odpovídáte. 7 příběhů ze života.

Co byste udělali jinak?

Když jsme se v redakci zeptali, co by chtěli kolegové a kolegyně udělat jinak, byli jsme mile překvapeni, že většina by vše nechala tak jak je, nebo by změnili jen malé drobnosti. Je fajn, že kolem nás existuje řada spokojených lidí. A jak to vidíte vy, milí čtenáři?

Nechtěla bych děti!

"Nejspíš budu vypadat jako ta nejhorší matka na světe a asi jí jsem. Ale kdybych mohla něco změnit, nechtěla bych děti! Miluji je jako nic na světě, jen teď vím, že nemám na to být dobrou mámou a zároveň manželkou. Máme velký dům, manžel pracuje 12 hodin denně a já na tom nejsem zrovna zdravotně dobře. Takže každý nový den je pro mě neuvěřitelně vyčerpávající. Vše dělám úplně sama, děti, domácnost, a to mám co dělat sama se sebou. Babičky ještě chodí do práce, proto nemám žádné hlídání ani pomoc."

"První dítě jsem měla hodně brzo, bylo mi 19. Chtěla jsem studovat, cestovat ale můj nynější manžel mě požádal o ruku s přáním, že touží mít se mnou děti. Ještě než jsme se vzali, tak jsem otěhotněla. Nyní je mi 25 let, mám dvě malé děti a velké sny, na které nemám kvůli dětem a pracovní vytíženosti manžela ani čas ani sílu. Jak už jsem řekla, miluji je a dala bych za ně život, jen kdybych dostala šanci něco v životě udělat jinak, chtěla bych je mít minimálně o 10 let později a nenechala bych se uvrtat do manželství a brzkého těhotenství." (Marcela H.)

Nenechala bych svoji babičku zemřít

"Měla jsem svoji babičku strašně moc ráda. Byla jsem u ní každý víkend. Milovala jsem, když mi před spaním zpívala písničky. Bohužel její zdravíčko ji nedalo pokoj. Měla za sebou spoustu těžkých operací, které ji provázely celý život. Když šla na poslední z nich, brali ji část plíce, začali komplikace, její zdravotní stav se zhoršil a z anestezie už se neprobrala."

Čtěte také: Je mi padesát - jsem už úplně odepsaná?

"Tenkrát mě tam jako malou holku (bylo mi 10 let) za ní nechtěli pustit. A 19. ledna v noci přišel strejda a oznámil mi, že umřela, že už přestala bojovat, prostě nechtěla žít. Do dneška (je mi 27) si vyčítám, že jsem za ní nebyla, věřím, že bych ji dokázala přimět k tomu, aby mě tu nenechávala a bojovala. Jenže dospělí prostě rozhodli, že vnoučata tam nepůjdou, abychom ji neviděli v takovém stavu. Ale proč? K čemu to bylo? Ještě teď na ni každý den myslím a jsem naštvaná na to, že mi znemožnili s ní být a pokusit se ji i její tělo přesvědčit, že tu prostě musí zůstat. Vím, že kdyby žila, vše (vztahy v rodině) by bylo jiné!" (Ilona V.)

Nenutil bych svoji manželku bydlet s tchýní

"Hned po svatbě jsme začali stavět domek, a jelikož můj táta před několika lety umřel, rozhodl jsem se přemluvit moji nastávající k tomu, že by bydlela máma s námi. Bylo to dost náročné a ten rok, kdy jsme dokončovali dům, jsme se málem kvůli tomu rozvedli. Přesto se mi podařilo obě dvě nastěhovat pod jednu střechu."

"A dnes? Lituji toho. Bál jsem se, že se budou dohadovat, každá je úplně jiná, ale opak je pravdou. Tak moc si sedly, že se to obrátilo proti mě. Je to jako mít dvě manželky a zároveň dvě matky. Absolutně netuším, jak se tohle dá dlouho vydržet." (Jonáš K.)

Nikdy bych neztloustla

"V papírech od doktora z poslední návštěvy stojí, že jsem "morbidně obézní" (BMI vyšší než 49), šílená diagnóza, avšak pravdivá. A jak jsem k tak děsivé váze přišla?"

"Musela jsem přestat hrát závodně basketball jen proto, že několikrát přelámané prsty by už to nemusely zvládnout. Byla jsem zvyklá jíst hodně, ale také hodně sportovat, po stopce v závodech jsem ale jíst nepřestala, a metabolismus, který byl zvyklý na pohyb se zbláznil. Váha šla nahoru. Při váze 98 kg jsem byla donucená jít do dietologické poradny. Donutili mě jíst strašně malé porce (4 000 Kj). Několikrát jsem kvůli tomu zkolabovala, podařilo se zhubnout 18 kg, ale ve chvíli kdy jsem přestala držet ten příšerně vyčerpávající režim, vylétla váha o 25 kg nahoru."

"O pár let později nastal další problém. Jakási žaludeční nevolnost pokaždé, kdy bylo třeba se soustředit na nějakou činnost. Rozhodnutí doktorů? Nasadit antidepresiva, je to v hlavě. Den vypadal následovně: 16 hodin spánku, okolo 23:00 vstát, najíst se a jít spát. Výsledek toho byl děsný. Dalších 35 kg nahoře. Po bližším vyšetření, kdy po 6 měsících problémy nepřestaly, doktoři zjistili, že mám v žaludku jakýsi zánět." 

"Dnes mám velkou nadváhu, kterou horko těžko dostávám dolů, bojuji s nepříjemnými pohledy ostatních lidí, kteří sledují to, jak jsem "tlustá". Naštěstí mám manžela, který mě podporuje v hubnutí, abychom se pak pokusili o děti, bez ohrožení mě i prcka. A co, že bych vlastně udělala jinak? Nepřestala s basketem, nešla do diabetologické poradny a v životě bych si nenechala předepsat antidepresiva!!!!!!" (Hanka P.) 

Naučil bych se alespoň 5 jazyků!

"Moje přání není nijak zásadní, ale přesto, kdybych mohl něco změnit, naučil bych se hodně jazyků. Netvrdím, že bych vyrazil do světa, i když je to nejlepší způsob, ale věnoval bych tomu více času. Naučil bych se italsky, španělsky, portugalsky a mnoho dalších zajímavých řečí. Dnes už si na to netroufnu a ani nemám na učení čas." (Petr V.)

Nikdy bych neodjela z Nového Zélandu

"Několik let jsem si v Čechách střídala zaměstnání, ale toužila jsem po dobrodružství a poznání jiné kultury a země. Odjela jsem proto na Nový Zéland. A co bych udělala jinak? Že jsem se nesnažila získat víza. Jsem pár dní v Čechách a uvědomila jsem si, že Zéland je místo, kde bych chtěla žít. Bohužel není jednoduché se dostat zpět." (Mirka K.)

Řekla bych rodičům ne a šla na konzervatoř!

" V 15 jsem si chtěla dát přihlášku na konzervatoř v Praze. Chodila jsem zpívat už několik let do sboru, a bylo to skvělé. Hrozně mě to bavilo, a podle své profesorky jsem měla talent. Jednou mě dokonce nechala zpívat před profesorkou z mé vysněné školy, a ta řekla, že k nim rozhodně musím!"

Doma však přišel zákaz. Nejdřív je třeba normální vzdělání. Zpívat můžu kdykoliv. Přesto jsem tajně šla na přijímačky a udělala!!! Byla jsem tak nadšená, že jsem ani nemohla dýchat. Když jsem rodičům radostnou zprávu sdělila, přišlo razantní zamítnutí! Dnes mám vystudované gymnázium, nemám vysokou školu a dělám asistentku ředitele. Proč jsem se tenkrát nevzepřela a nešla dělat operní zpěv nevím, ale rozhodně bych to dnes udělala jinak!!!!" (Dita P.)

A co byste ve svém životě udělali vy?

Jde o velkou změnu nebo jen nějakou drobnost, která vám nedá spát?

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Mateřská je náročnější než práce. A manžel to nechápe

Manžel je mimozemšťan aneb Proč ženy muže nechápou

Jak na dokonalé hamburgery, radí odborník

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková