V nové komedii Srdce na dlani hrajete mladého muže, který je po nehodě upoután na invalidní vozík. Působíte tu velmi přirozeně, jak dlouho jste se na roli připravoval?

Tři měsíce jsem poctivě makal v posilovně, abych nabral sílu do horní poloviny těla. Vozíček jsem měl po celou dobu doma a zažil s ním spoustu zábavných, ale i temnějších historek. Před natáčením jsem se potkal s několika kluky, kteří jsou k vozíčku delší dobu upoutaní. Často jde o silné příběhy. Například jeden byl vášnivý snowboarďák a horolezec a měl nehodu na kole. Na rovném úseku na betonu přeletěl přes řídítka a spadl na jediný kámen, co ležel na silnici. V té době měl dva měsíce po svatbě. Mám z toho dodneška husí kůži. Už jen fakt, co podobná nehoda udělá s mužským egem.

Neměl jste ze schůzek s handicapovanými obavy? Jak setkání probíhala?

Ze začátku jsem z nich byl nervózní, protože jsem si nebyl jistý, na co se jich můžu dovolit zeptat, jestli už třeba nejdu za hranu. Při třetím sezení se třetím člověkem jsem ale pochopil, že jejich míra cynismu naprosto přesahuje naše chápání. Vše, co jsem o jejich světě zjistil, dalece přesahuje výkon, který jsem pak před kamerou předvedl. Jedna novinářka mi ale po novinářské projekci filmu řekla, že invalidní vozík vnímala jen na začátku filmu a pak až na konci. Pokud jsem do role dokázal dostat přirozenost, splnil jsem, co se ode mě čekalo. A ještě něco - během natáčení jsem přibral, takže jsem se po poslední klapce musel dát fyzicky do kupy. Jedna moje kamarádka ale říká, že nevěří chlapovi, co má břišáky, protože to znamená, že tráví víc času v posilovně než v práci. To mi přijde sympatické.

Díváte se od té doby na vozíčkáře jinak?

Rozhodně bych zkušenost doporučil každému mladému člověku, který má v osmnácti letech pocit, že nemůže vstát z postele. Ať si sedne na hodinu s borcem, kterému se stalo něco podobného. Hned se mu pak bude líp vstávat. Já osobně jsem zase pochopil, že vozíčkáři nepotřebují soucit a nepotřebují gesta. Když jsem přijel na vozíčku do hospody, najednou se ke mně chovali jinak. "Hele, já ti zaplatím pivo." A já na to: "Já ale nechci platit pivo." Lidi to nemyslí špatně, ale není to příjemné.

Diváci mě vnímají jako pozitivní modroočko

Připravujete se na své role vždy takto poctivě?

Na hraní jako takovém mě baví hlavně všechno kolem, co k roli můžu zjistit. Když jsme natáčeli Místa, tak jsem nějaký čas bydlel v garsonce na sídlišti v Ústí nad Labem. Tehdy mě ještě nikdo neznal, nosil jsem venku obnošené nevzhledné hadry a chodil jsem každé ráno pracovat na pumpu. Během natáčení filmu Do větru jsme zase trávili čas na jezeře, abychom pochopili, jak vše na lodi funguje. Spoustě lidem může přijít taková příprava zbytečná, ale až díky tomu může vzniknout něco pravdivého. Nedokážu říct, jestli pak roli zahraju dobře, nebo špatně, ale přinejmenším znám všechny souvislosti okolo.

Tom Hanks musel kvůli roli v Trosečníkovi přibrat a následně shodit třicet kilogramů.

Přesně na takovou roli čekám.

Převážná většina vašich rolí je pozitivních. Nelimituje vás to v dalším rozletu?

V Dejvickém divadle hraju v Přízracích odpornou postavu Osvalda. Čirá špína. Taky jsem hrál ve filmu Anatomie zrady vojáka československé armády, který kolaboroval s nacisty. A když mu teklo do bot, tak navíc začal nácky bonzovat. Pár negativních rolí jsem odehrál, ale rozumím, že jsem vnímaný převážně jako pozitivní modroočko.

Dostával byste rád víc negativních rolí?

Můj herecký kolega a dobrý kámoš Hynek Čermák tvrdí, že negativní role jsou hrozně vděčné, takzvaně "zlo má mrd". Nepopírám, že dostat koně a nacistickou uniformu je boží. Dostat pušku a zastřelit pět chlapů je boží. V životě bych něco takového samozřejmě neudělal, ale když je člověk vychovaný v době devadesátkových akčňáků jako já, podobné role si užije. Ale vlastně mě baví i ti romantičtí hrdinové, ty klasické shakespearovské postavy. Odehrál jsem jich dost a je vcelku těžké takovou roli ztvárnit a působit přirozeně. Nedokážu říct, jestli to vůbec umím. Každopádně věřím, že to nejlepší mě ještě čeká. Do té doby nemám problém hrát hodné a romantické kluky.

S tátou v obýváku

V Srdci na dlani jste si úplně poprvé zahráli v rolích otce a syna s vaším skutečným tátou Boleslavem Polívkou. Moc společných pasáží ve filmu nemáte, ale například v jedné scéně se v koupelně připravujete na rande a váš filmový otec buší na dveře, abyste si pospíšil. Jaké to je, hrát scény, které s tím samým člověkem důvěrně znáte ze skutečnosti?

Je to trochu jinak. Ve filmu třeba přijdu do obýváku a tam táta. To z života neznám, nepamatuju si, že bych měl tátu v obýváku. Naši se rozešli dřív, než bych si to mohl pamatovat. O to to ale bylo ve filmu lepší. Jinak jsme spolu skutečně neměli moc prostoru a musím říct, že konkrétně tuto roli otce a syna mohl hrát kdokoliv, ono nebylo moc co hrát. Ve všech filmech, kde se potkáme, se ale vidíme rádi. Těším se na roli, kde bude mít náš vztah opravdový význam a bude moct vyniknout naše chemie.

Jedna z vašich nevlastních sester, Anna Polívková, je také herečka. Diskutujete spolu o rolích a herectví obecně?

My se vídáme málo a obvykle se bavíme o jiných tématech, vždycky je o čem mluvit. K hraní se obvykle dostaneme, akorát později. Všechno, co žijeme, se nakonec dotýká našeho hraní. To samé s tátou.

Díky své matce, jež pochází z Francie, máte francouzské občanství. Jaký máte vztah k této zemi? Máte tam oblíbené místo?

Popravdě nejsem dobrý Francouz. Spoustu jejich reálií dokážu snáz pochopit, ale jinak jsem opravdu špatný Francouz. Ve Francii mám speciální vztah k oblasti kolem Marseille, kde to dobře znám. Celkově je mi blízký jih Francie a pak oblast kolem Ženevy, kde mám v jedné vesnici tetu a babičku. Ve Švýcarsku jsem se narodil, nějaký čas strávil ve Francii, ale dětství jsem prožil v Olšanech u Rousínova na Moravě. Můžu o sobě hrdě prohlásit, že jsem Evropan, a není to klišé.

Hrál jste v alternativněji laděných filmech, mainstreamových komediích i menších divadlech. Co je vašemu srdci nejbližší?

Jeden z nejlepších filmů, který jsem kdy natočil, byl jednozáběrový film s Jenovéfou Bokovou. Vnímám to ale tak, že i mainstreamové věci můžou být zajímavé a naopak i alternativní věci můžou zapadnout a vyšumět. Největší vztah mám k divadlu. V divadle můžu vládnout nejvíc. U filmu nemám vliv na konečný střih, ale v divadle jsem vždy svým pánem. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mám větší vztah k rodinným komediím než k divadlu.

Svoji životní roli teprve odehraju

Máte vysněnou roli či postavu, kterou byste si chtěl ve filmu nebo divadle zahrát?

O kousek mě teď minul film o československých legionářích bojujících na Sibiři s bolševikem o transsibiřskou magistrálu. Měl jsem hrát chlapa, který má před sebou morální dilema. Ostatní mu říkají, že válka už skončila, ať se vrátí zpátky domů, ale on stále zůstává na místě. Natáčení se muselo zrušit kvůli… Nebudu ani říkat, kvůli čemu, rozčiluje mě to jen vyslovit. Poslední půlrok života jsem v myšlenkách směřoval právě k téhle roli, a nakonec se to nezdařilo.

Takže vás zajímá spíš konkrétní téma než konkrétní postava?

Jak říkám, to nejlepší mám teprve před sebou, svoji životní roli teprve odehraju. Všechno to slaďoušství, které ve mně - bohužel nebo bohudík - do mých třiceti bylo, se pozvolna začíná s prvními vráskami měnit. A konečně mě začínají potkávat role, které mají koule.

Vaší nejčastější hereckou partnerkou je do této chvíle Jenovéfa Boková. V čem vnímáte největší výhodu toho, že se před kamerou potkáváte tak často?

Určitě v tom, že dokážeme líp pracovat se studem. Vzájemně si rozumíme i mimo natáčení, je s ní sranda a je to skvělá herečka.

Zmínil jste, že jste vyrůstal na Moravě. Znamená to, že si v hospodě raději objednáte víno než pivo?

Ne, to je stereotypizace. Podle chuti. Co teče.

Mohlo by vás zajímat: Polívka: Srdcaře odmítající seriály neznám. Uklidnil jsem se, ale doutná to ve mně (2. 5. 2021)