Ministr Jandák se otočil k českému filmu zády.

Jsem víc než překvapen větou končícího ministra kultury Vítězslava Jandáka v samém závěru jeho ministerské cesty. Před hlasováním o schválení nového zákona o kinematografii poslancům řekl : "Rozhodněte se, zda ho přijmete, nebo nepřijmete, mně už je to po pěti měsících jedno," řekl.

Jednalo se o zákon, o kterém ministr kultury Vítěslav Jandák prohlašoval, že je jedním z nejdůležitějších v jeho práci na ministerstvu. Myslím, že po všech jednáních a slibech českou kinematografii tímto postojem zklamal a vědomě hodil do odpadkového koše.

Přiznávám se, že tomu nerozumím a jediný, kdo bude znát odpověď, je asi sám filmař Vítězslav Jandák. Možná je hra o zničení české kinematografie ještě daleko složitější, nabízí se celá řada konspiračních teorií a spekulací, ale ty jsou pro zdravý rozum ještě méně pochopitelné, než výsledek samotného hlasování.

Česká kinematografie tak zůstává asi jedinou kulturní oblastí bez přímé viditelné státní podpory odpovídající jejímu významu.

To, že prezident Václav Klaus je negativně naladěn vůči české kinematografii je všeobecně známo i z jeho postojů k jednotlivým filmům či tvůrcům. Od herce Vítězslava Jandáka a části ČSSD bych tento krok skutečně nečekal. Bohužel ale většina těch, kteří o české kinematografii rozhodli, jak rozhodli, si možná neuvědomuje, jak komplexní a vrstevnatá je tato část kultury. Že neobsahuje pouze komerční filmy a povrchní zábavu, která je vždycky nejvíce na očích, ale že její součástí jsou a byly kvalitní,
umělecké a mezinárodně oceněné snímky.

Tam patří i kdysi tolik ctěná dokumentární tvorba a v současné době umírající animovaný film. Její součástí je i řada talentovaných mladých tvůrců, kteří by díky státní podpoře mohli rozvíjet svůj talent i jinde, než v reklamních společnostech nebo natáčením seriálů s nulovým přínosem pro osobní umělecký rozvoj. Ano, je možné, že česká kinematografie neumře, stejně jako budou dál stát kulturní památky, na jejichž opravu a kultivaci nejsou peníze. Po letech se ale může stát, že domy jednoduše spadnou.

A ti, kteří dneska mají ještě chuť nevycházet vstříc kompromisům a skrze filmovou tvorbu se s divákem dělit o hluboce niternou tvorbu nebo inteligentní smysl pro humor, jen mávnou rukou a řeknou "mně už je to dneska jedno".

Česká kinematografie má tak nadále jeden z nejhorších systémů podpory v Evropě. Pevně věřím, že se najdou lidé, poslanci, politici, kteří v brzké budoucnosti buď změní svůj názor nebo najdou cestu k živé kultuře, tak jak jsou na to zvyklí kolegové v Evropě.

Petr Vachler, ředitel ČFTA