Nedávno jste se vrátil ze Sicílie, kde v době vašeho pobytu začalo hořet. Byla i tahle zkušenost v něčem transformační?

Byla to téměř apokalyptická zkušenost. Jeli jsme v autě po silnici a viděli jsme, jak podél cesty z ničeho nic vzplanuly stromy, podrážky bot se nám roztékaly, a když jsme vzlétali, kolem letiště hořel oheň. Mám pocit, že celý tenhle rok je pro mě transformační. Je mi 35 let, a i když jsem zažil dobré i špatné věci, letošní rok mi zatím ukazuje, že opravdu musíme jako lidi začít sami u sebe. Srovnat si vlastní život a neřešit ostatní. Protože stačí jeden oheň na ostrově a to, jestli máte peníze nebo moc, je úplně jedno. Dřeme se jak blázni, porovnáváme se na sociálních sítích, ale ve skutečnosti jsme strašně malincí.

Uvědomoval jste si tohle i předtím, než jste v prosinci zažil syndrom vyhoření?

Ne. Hodně lidí mě upozorňovalo na to, že mám nejlepším způsobem našlápnuto k tomu, abych vyhořel. Já jsem říkal, že žiju zdravě, nekouřím, nepiju alkohol, mám zdravý jídelníček a cvičím, takže se mi to stát nemůže. Spletl jsem se. Tři měsíce předtím, než se mi to stalo, si vůbec nepamatuju. Byl jsem úplně vypnutý. Ráno jsem vstal, šel jsem do fitka, pak do práce, mluvil jsem s klienty, řešil zaměstnance, pořady v televizi, v rádiu, nové projekty, plánoval jsem šest měsíců dopředu turné, kam pojedu, kde budu spát, nákup letenek a do toho jsem se ještě usmíval do kamer. Pořád jsem řešil životy ostatních, svých zaměstnanců, klientů a zapomněl jsem, že i já mám svůj život a že ho mám žít.

Neposlouchal jsem varovné signály

Byl pro vás odpočinek negativní slovo?

Ne negativní, ale považoval jsem odpočinek za zbytečný. Je to dané tím, že mě práce baví, je to můj sen, můj koníček a život, takže nerozlišuju mezi prací a volným časem. Říkal jsem si: Hele, jestli mám být doma a číst si knížku nebo koukat na televizi, když můžu obsloužit klienta nebo řešit byznysové věci, tak budu raději pracovat.

Kdy jste pochopil, že něco není v pořádku?

Když jsem měl minulý rok turné, tak se mi dvakrát stalo, že jsem se sesypal. Z ničeho nic jsem začal brečet v autě a říkal jsem si, že si nemůžu stoupnout před lidi. Viděl jsem, jak si mě budou chtít všichni fotit, sahat na mě a ptát se mě na nějaké názory. Po deseti minutách jsem se ale nakonec oklepal, řekl jsem si, že to dám, a jel jsem dál. To byl signál, který mě měl zastavit, ale nezastavil. Tohle se stalo v září a v listopadu a na konci měsíce došlo k dramatickému konci.

Tomáš Arsov

• Uznávaný kadeřník a poradce vyhledávaný zákazníky i profesionály, majitel značky TOMAS ARSOV, jejímž posláním je změnit způsob, jakým se lidé o své vlasy starají.
• Jako vůbec první kadeřník v ČR představil i řadu své vlasové kosmetiky a parfémů, které s týmem profesionálů neustále vyvíjí.
• V pětadvaceti letech vybudoval svůj první kadeřnický salon v centru Prahy, který letos oslaví deset let existence.
• Vystupoval v několika televizních pořadech (Popelka, Nůžky, prosím! Tomáš Arsov v akci) a média mu začala přezdívat "kadeřník celebrit".
• Loni na podzim vydal knihu Když vlasy poslouchají. V byznysové autobiografii vypráví příběh obyčejného kluka z Čáslavi, který se dostal na vrchol své profese.

Co se stalo?

Jako obvykle jsem šel cvičit, pak jsem měl obchodní schůzku, která byla moc příjemná, a když jsem přišel domů a zavřel dveře, tak jsem omdlel. Minutu předtím by mě nenapadlo, že se něco takového stane. Nějakým způsobem jsem došel do postele, měl jsem zimnici, bolela mě hlava. Bude to znít možná bláznivě, ale cítil jsem, jak se mi v hlavě otáčí celá zeměkoule, vnímal jsem tu sílu a hluk. Když mi zazvonil telefon, tak jsem se pozvracel. Když se můj stav zhoršoval, tak jsem uznal, že to není chřipka, ale že potřebuju pomoc na psychiatrii.

Vyhoření jsem vnímal jako selhání

Jaký to byl pro známého kadeřníka a úspěšného podnikatele pocit, ocitnout se na psychiatrii?

Když mě tam dovezli, tak jsem se zhroutil znovu. Právě kvůli tomu, že jsem měl pocit, že ve své pozici zvládnu všechny problémy světa, a najednou sedím v blázinci. Doktorce jsem tehdy říkal, že mám strach o tom mluvit, protože mě lidi znají a nemůžu jim ukázat svou slabost. Ale zároveň jsem cítil, že potřebuju pomoc a že to sám nezvládnu. Předtím jsem vždycky přišel domů, brečel jsem, ventiloval jsem to o samotě. Když jsem s ní začal mluvit, bylo to, jako když máte přehradu, najednou se zvednou stavidla, voda odteče a hrozně se vám uleví.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se smířil s tím, že jste vyhořel?

Asi měsíc. Měsíc jsem vnitřně bojoval s tím, co si řeknou ostatní, až mi došlo, že mi může být špatně ne měsíc, ale třeba celý rok. Uvědomil jsem si, že mě nikdo nezachrání a musím pomoct sám sobě tím, že to zastavím. Potřebuju čas urovnat si hodnoty a poznat sám sebe, došlo mi, že to lidi musí pochopit. Někdo to pochopil a někdo ne. Velmi pozitivně mě překvapil můj tým, který se semknul a obsloužil v přesčasech i mou klientelu. Naopak negativně mě překvapily nějaké mé klientky, které i přesto, co se mi stalo, řešily svůj účes a ptaly se, kdy je ostříhám. Tak ty už ke mně nechodí. Teď už vím, že krize jsou od toho, aby s vámi zůstali věci a lidi, kteří mají, a ti, kteří tam nepatří, odpadli.

"Raději vyskočím z okna." Matky, které vyhořely. Být doma s dítětem je frustrující

Děti

Jak o sebe teď pečujete?

Od syndromu vyhoření mám pravidelné online sezení s terapeutkou, která mi dost pomohla. Bál jsem se otevřít a ukázat, co se mi přihodilo, protože ze začátku jsem to vnímal jako obrovské selhání. Poradila mi například, že si mám vytvořit "časové polštáře". Neplánovat si denní program jeden za druhým, ale když vím, že mám hodinovou schůzku, tak si ji protáhnout na hodinu a půl. Budu mít klid se najíst, někam se přesunout, a ne že musím být někde rychle za pět minut.

Také se učím některé dny skončit dřív a jít se projít, zaplavat si nebo se podívat dokument a přečíst si knížku. Už mám také dny, kdy nemám nic v plánu. V sobotu ráno vstanu a v daný moment se rozhodnu, na co mám náladu. Jako malé dítě se učím poznávat své hranice a říkat: "Ne, teď nemůžu." Dřív jsem byl schopný říct: "Do šesti večer natáčím, tak pak můžu přijít do salonu." Nebo: "Přiletím ráno v půl osmé a v deset jsem v salonu." Tak to už nedělám.

Když jsem žil v Dubaji, líbilo se mi, jak se tam lidé pětkrát denně modlí. Koncentrují se sami na sebe a jsou vděční za to, co mají. Tady jsme ve stresu, odpojení od reality, pořád je všechno špatně, a až přijdeme večer domů, tak si uvědomíme, jak jsme vyčerpaní, protože teprve v ten moment vydechneme. Takže si myslím, že je dobré se několikrát za den zastavit a navnímat sám sebe. Když toho v práci řeším hodně, uvědomím si, že nedýchám. Takže se zastavím, čtyřikrát se nadechnu a vydechnu. Je potřeba, abychom poznali sami sebe, své potřeby a hranice.

Učím se chovat slušně, ale nebýt otrok

Jak takové nastavování hranic vypadá?

Udělat krok do tmy, nebo utratit tisíce. Proč u dobrého kadeřníka necháte tolik peněz

Krása

Nechci, aby to znělo egoisticky nebo nafoukaně, ale nepotřebuju nikomu nic vysvětlovat. Ani se před nikým obhajovat, protože svou práci dělám s maximálním nasazením, spravedlivě a v noci usínám s dobrým pocitem. Takže nemusím nikomu vysvětlovat, jestli budu dnes pracovat do čtyř hodin nebo budu mít ve středu volno. Lidi se mě často ptají: "Pracujete o víkendu?" A já se ptám: "A vy pracujete o víkendu?" Všechno tohle se učím, chovat se slušně, ale nebýt otrokem, protože nemůžu denně ostříhat deset lidí.

Máte někdy pocit, že jste ve vaší práci v roli psychologa?

Ano, jako kadeřník máte od rána do večera klienty a klientky a s každým řešíte něco jiného. Lidé mají často pocit, že kadeřník je vrba, takže musíte vědět, jak to ze sebe po sezení shodit a nachystat se na další klientku. Často se mi stává, že už nemám po práci sílu se s nikým bavit. A teď už vím, že potřebuju jít někam, kde budu sám a vydechnu.

Pozorujete nějaká společná témata, která lidé na kadeřnickém křesle řeší?

Myslím si, že to často souvisí s komunikací. Konkrétně s tím, jak nám v přátelských, pracovních i partnerských vztazích chybí upřímná komunikace. Vytváříme si domněnky, teorie a na jejich základě jednáme. Přitom by stačilo říct: "Vadí mi tohle, můžeme na tom společně pracovat?" A je to i můj případ. Kdybych důrazněji mluvil o svých pocitech a o tom, co se ve mně děje, tak by mě někdo možná zastavil a nemusel bych vyhořet. Komunikace nám chybí na jakékoliv úrovni.

Video: Synek: Spadl jsem do propasti a vyhořel, ale končím šťastný. Veslování je fakt dřina (16. 10. 2021)

Patnáct let v kuse jsem vozil medaile a byl pod tlakem, bavilo mě to, ale najednou hrozně rychle došly fyzické i psychické síly, líčí skifař. | Video: Martin Veselovský