Tak pravil Daniel Lumen Landa
Dokončení článku
Řád, který se poprvé představil na uzavřeném koncertě na Vyšehradě, sám sebe popisoval jako úzkou skupinu čestných a poctivých bratří, kteří chtějí náš národ (Landa používá výraz Čechové) morálně povzbudit. Teď se asi chystají do montérek a začnou pěkně od oltáře.
O chrámu svatého Václava za několik miliard korun se má mluvit po celém světě, přiláká turisty, zajistí duchovní vyrovnanost Čechů a Moravanů a zároveň je vrátí mezi největší světové národy.
Když tohle Landa naprosto vážně vyprávěl, leckdo si možná vzpomněl, že chtěl být v dětství popelářem nebo kosmonautem - a taky to nevyšlo.
Landovy fantasmagorie ale pokračovaly rytmem samopalu. Postavit chrám není složité, když tomu věříte a následujete hvězdu. Hvězda je Bůh a každý má hvězdu v sobě. Kdo její energii využije, může se stát součástí zlatého draka...
A tenhle znáte? Daniel Landa získal od vyšší moci obrovskou energii. Měl možnost ji ignorovat, což nejde, mohl ji rozmělnit do mnoha činností, což nechce, takže se rozhodl jít příkladem a spojovat lidi dohromady.
Chvílemi Landa připomínal člověka trojjediného: jednou to byl kardinál Roark ze Sin City, který se stal náboženskou ikonou a měl větší moc než politici; podruhé se zjevil coby Zdeněk Perský, který se z kozla stal zahradníkem a jako bývalý kriminálník teď přesvědčuje lidi na scestí, aby svých špatností nechali.
Ale nejvíc je v Landovi něco z Paula Coelha. Oba přišli na to, že není špatné postavit kšeft na lidské hlouposti a nabízet jim Cestu, Víru, Lásku a Dobro.
Večer sjednocení ale taky mohl dobře znamenat, že si Landa v týdnu sjednocoval svazky v knihovně. Díky tomu víme, že disponuje výtiskem Störigových Malých dějin filozofie (tedy středoškolskou učebnicí), na straně 124 objevil citát z Platona a o pár stránek dříve slova Konfucia. Našel v nich paralelu s politickou situací v Česku.
A mimochodem, taky si přečetl knihu Legenda o grálu nebo aspoň ty části, kde se mluví o archetypech. To všechno se dalo zjistit z improvizovaného čtení a následného amatérského kázání, které postrádalo přesvědčivost.
Při Večeru sjednocení museli diváci napínat uši, jakýkoliv zvuk se v kostele dvakrát odrazil, slovům nebylo rozumět a zpěv vždy spolehlivě zakryly bicí mimo rytmus.
V porovnání s kýčovitě agresivním koncertem na Vyšehradě, který bez studu vysílala veřejnoprávní televize, ubylo razance. Až to místy vypadalo, že Ordo Lumen Templi je mírumilovný sbor dobrovolných hasičů, kterým jde o to uhasit plamen zla, jenž se nás chystá pozřít. Peníze vybrané ze včerejšího koncertu navíc jdou na stavbu dětského hřiště.
Kéž by to tak skutečně bylo. Plány řádu jsou směšné a Landovy názory pořád extrémní.
Večer sjednocení dopadnul jako nepovedený recesistický večírek, kdy humoristé neměli skeče předem nazkoušené a falešné vousy se odlepily po třech minutách. Společnost ale jejich přítomnost trpěla dlouho do noci. Ranní kocovina pak byla strašlivá.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
