Novinářka Barbora Postránecká se tématem náhradní rodičovské péče zabývá už několik let. Jak zmiňuje v rozhovoru, při psaní o této problematice se "rozčilovala víc než obvykle". Brzy se proto začala věnovat také happeningům za zrušení kojeneckých ústavů. Před naším povídáním zmiňuje, že je trochu nervózní. Jako novinářka je totiž mnohem víc zvyklá sedět na druhé straně a klást otázky.

Vaši knihu uvozuje příběh z konce osmdesátých let, kdy byl kluk, dnes dospělý muž, odebrán matce, přestože o něj měla zájem. Neměla ale zároveň dostatečné znalosti nebo kontakty, aby jej získala zpět. Stává se něco takového i dnes?

Byt, v němž Michal z prvního příběhu bydlel se svou maminkou, neodpovídal představě sociálních pracovnic o tom, jak by mělo dítě vyrůstat. Ze zápisů je přitom patrné, že se maminka snažila dokoupit vybavení nebo oblečení, ale dítě jí stejně vzali. Tohle se odehrálo těsně před revolucí a děje se to i nyní, i když Nejvyšší soud v roce 2011 rozhodl, že se děti nemají odebírat ze socioekonomických důvodů.

Tyto rodiny často žijí na ubytovnách, řeší existenční problémy. Odebírání dětí také často koresponduje s exekucemi v rodině. Petra Pávková, která vystupuje v knize, mi vyprávěla třeba o mamince, která brala drogy. Chtěla přestat, ale neměla nikoho, kdo by jí pomohl, a sama to nezvládla. Prevence a terénní práce sociálních pracovníků je podfinancovaná, takže když se rodina dostane do menších problémů, nenajde se nikdo, kdo by zamezil, aby se z nich staly problémy velké.

Michala Ďorď byl odebrán matce a dětství strávil v ústavní péči. Dnes je mimo jiné členem vládního Výboru pro práva dítěte. | Foto: Jana Plavec

Odebrat děti je možná jednodušší cesta než problémy dlouhodobě podchycovat a snažit se je s rodinami řešit…

Odebrání se totiž bere jako pomoc. Dítě žije ve špatných podmínkách, tak ho vezmeme a umístíme do ústavního zařízení, kde je v teple a má co jíst. Pak se už ale nepracuje s biologickými rodinami a nezjišťuje se, zda by se z toho za nějakých okolností nemohly dostat a vzít si dítě nazpátek. 

Proč je důležité, aby děti vyrůstaly v rodinách a ne v ústavní péči?

Hlavně u nejmenších dětí je hodně důležitá přítomnost primární pečující osoby. Proto se tak dlouho bojovalo za zrušení kojeneckých ústavů. Absence rodiče nebo blízké osoby, která se o vás stará, když se narodíte, je pro dítě fatální. Potvrzuje to řada studií a hovoří o tom teorie citové vazby. Pokud nemáte někoho, kdo vás pochová, když zapláčete, nezískáváte důvěru, že je tady někdo, kdo se o vás postará, a že svět je dobré a bezpečné místo. Je vyzkoumané, že ve svém životě už pak nedokážete vztahy s takovou důvěrou navazovat. Takoví lidé bývají nespokojení v osobním i pracovním životě. A všechno to plyne z toho, že tady pro ně nikdo nebyl, když byli malí.

Náhradní rodinná péče

Náhradní rodinná péče je záchrannou sítí pro děti, o které se nemohou nebo nechtějí starat biologičtí rodiče. Díky ní mohou i nadále vyrůstat v rodinném prostředí, nikoliv v ústavní péči. Má několik forem, těmi hlavními jsou:

1. Pěstounská péče na přechodnou dobu: Je první a okamžitou pomocí a měla by trvat maximálně rok. Během této doby se zjišťuje, zda se dítě bude moct vrátit k rodičům či příbuzným, nebo zda bude třeba najít náhradní rodinu. 
2. Pěstounská péče: Pěstouni se mohou o dítě starat až do jeho plnoletosti, byť i z jejich péče se může dítě k rodičům či příbuzným vrátit. Pěstouni nemají rodičovská práva ani vyživovací povinnost. Dostávají dávky pěstounské péče. Biologičtí rodiče mají právo dítě vídat, pokud to není v rozporu s jeho zájmy. 
3. Adopce: Je určena pro děti, jejichž rodiče pozbyli rodičovských práv. Adoptivní rodiče se stávají zákonnými zástupci dítěte, to získává i nový rodný list a rodné číslo. 

                                                                                                    Zdroj: Náhradka

Překvapilo mě, jak moc lidi ovlivní, když stráví začátek života v ústavu. V paměti mi zůstaly výjevy dětí, které vůbec nepláčou a samy se ukolébávají ke spánku tím, že sebou házejí ze strany na stranu. Myslím, že tyto dopady nejsou široké veřejnosti známé. 

Asi ne, vzhledem k tomu, že kojenecké ústavy stále máme a ještě rok mít budeme. Trvalo opravdu dlouho, než se zakázaly. Třeba na Slovensku jsou progresivnější a děti se tam do sedmi let do ústavu nedostanou. Také vím, že tam zaměstnance v ústavních zařízeních školí ohledně teorie citové vazby a vysvětlují jim, jak je pro děti fatální. Jeden z respondentů v knize se ale skoro rozčílil a říkal mi: Ale chápete, jak je absurdní, že musíme vysvětlovat, že dítě po narození potřebuje mít u sebe někoho blízkého? 

V knize vystupuje terapeutka, která popisuje právě teorii citové vazby, a mluví o tom, jak s dětmi, kterým chyběla pečující osoba, pracovat. 

Jana Kovařovicová je certifikovaná lektorka terapeutického rodičovství, které může dítěti hodně pomoct dorovnat ztráty a pochopit, že mít někoho rád a někomu důvěřovat pro něj není ohrožující. Tyto děti tím totiž brání samy sebe.

Šokoval mě způsob odebírání dětí. Možná to tak vnímali jen svýma dětskýma očima, ale někteří dnes už dospělí lidé vzpomínají na to, jak je zničehonic někdo nabral do auta a odvezl z domova. Je to běžný postup? 

Přiznám se, že nevím, jestli sociální pracovníci za dětmi dnes chodí a připravují je na to, že půjdou pryč. Myslím ale, že na to nemají čas. Určitě rodinu upozorňují, že pokud se něco nezmění, tak odebrání hrozí. V jeden okamžik ale musí přijít a dítě prostě vzít, i když rodina nechce. Jedna pěstounská rodina mluví v rozhovoru o tom, že pro holčičku, kterou měli v péči, přijela sociálka do školy. To se děje zejména v případech, kdy je potřeba děti před něčím, co se v rodině děje, ochránit a rychle je odebrat. 

Pro svou knihu jste vyzpovídala řadu pěstounských rodin s odlišnými příběhy. Řekla byste, že je něco spojuje?

Jsou to lidé, kteří se rozhodli věnovat svůj domov, čas a lásku někomu, kdo se u nich nenarodil. Často se setkávám s tím, že se v nějaký moment života rozhodli, že chtějí dělat něco smysluplnějšího, než do té doby dělali. V knize je třeba liberecká rodina přechodných pěstounů. Říkali mi: "Podívejte se kolem, všechny fabriky, ve kterých jsme pracovali, už nejsou. Nechali jsme tam dvacet let života, a nic z nich nezbylo. To, co dáme dítěti, v něm zůstane."

Přechodní pěstouni to navíc mají složitější, protože u nich dítě zůstává jen na rok. Musí se smířit s tím, že odejde. Často jim pomáhá právě myšlenka, že dítěti dali ten nejlepší rok, jaký mohlo mít, rozhodně lepší než v ústavu. Přechodní pěstouni jsou v systému opravdu důležití. Nahrazují právě zmiňované kojeňáky. 

Jedna dvojice přechodných pěstounů v knize připouští, že někdy váhá, jestli je návrat do biologické rodiny pro dítě tím nejlepším. Jak se na to díváte vy? 

Je to příběh od příběhu. Líbí se mi, co v knize říká sociální pracovnice Alena Svobodová o systému ve Velké Británii. Když tam hrozí nějaké rodině odebrání dítěte, napnou sociální pracovníci všechny síly a snaží se během několika měsíců s rodinou problémy řešit. Alena Svobodová tvrdí, že sociální pracovník do půl roku pozná, jestli je rodina schopná se o dítě dlouhodobě starat a je motivovaná, nebo jestli to opravdu nejde. Je za tím přesvědčení, že je pro dítě nejlepší, aby bylo s biologickou rodinou. Pokud to nejde, jde do náhradní rodiny.

  Dospělý kamarád do deště. Patron chrání lidi z "děcáku" před nástrahami života venku

U některých rodin popisujete, jak se k pěstounství dostaly. Jedna paní si oblíbila opuštěnou holčičku v nemocnici, jiná se o náhradní péči dozvěděla z rádia. Jak si toto téma našlo vás jako novinářku? 

Jsem už dlouho novinářka na volné noze a stále přemýšlím, o čem bych psala. Před čtyřmi lety jsem se doslechla, že jsme jedna z posledních zemí, která stále má kojenecké ústavy. To je vždycky novinářsky zajímavé, když jsme v něčem jedni z posledních. Tak jsem o tom napsala, a u psaní jsem se hrozně rozčilovala, víc než obvykle. Přišlo mi totiž paradoxní, že dětem ubližujeme a ještě se tváříme, že je to pomoc. Rozhodla jsem se tedy, že o tom budu psát dál. Skončilo to tak, že jsem ani ne do roka stála na Malostranském náměstí a dělala happeningy za zrušení kojeňáků. 

Řešila jste v sobě přitom někdy konflikt novinářky a občanky, která se snaží něco změnit? 

Ano, z mnoha rovin. Jednak jsem spíš introvert a nedokázala jsem si představit, že burcuju davy ke změně. Do toho jsem si nebyla jistá, jestli to jako novinářka vůbec mohu dělat. Nakonec ale převládlo přesvědčení, že se nejedná o nic kontroverzního, protože výzkumy mluví jasně. Připadalo mi, že bojuju za správnou věc. Novinářsky mi přijde čisté, že když píšu text, který se tomuto tématu věnuje, zmíním, že jsem zároveň založila iniciativu Vyrůstat doma a byla jsem na těch happeninzích. Čtenář tak ví, z jaké pozice píšu. 

A právě na Malostranském náměstí se zrodil nápad na knihu, pokud jsem to pochopila správně. 

Tam jsme se spojily s fotografkou Janou Plavec. Po happeninzích jsem dostala nabídku napsat do časopisu Heroine o pěstounech-mužích a Janu jsem přibrala k sobě, aby mi to nafotila. Oslovila jsem ji pak i ve chvíli, kdy jsem dostala z nakladatelství nabídku napsat o náhradních rodičích a dětech z ústavní péče knihu. 

Rozárka žila do čtyř let v kojeneckém ústavu v Mostě. Dnes bydlí s náhradní rodinou v Praze. | Foto: Jana Plavec

To bylo ještě předtím, než se odsouhlasil konec kojeneckých ústavů?

Ne. Happeningy byly na přelomu jara a léta 2021 a v srpnu téhož roku poslanci odsouhlasili zrušení kojeneckých ústavů s tím, že se zavřou k 1. 1. 2025. Kniha vznikla až potom. 

Já jsem si totiž myslela, že jste knihou původně chtěly podpořit debatu o zrušení ústavů. 

To jsme dělali prostřednictvím těch happeningů, ale nechci se tvářit, že to byla jen naše zásluha. Klára Laurenčíková (v současnosti zmocněnkyně vlády pro lidská práva - pozn. redakce) říká, že jim už po patnácti letech docházel dech, a my jsme byli takový čerstvý vítr. Kniha na naše snažení na Malostranském náměstí navazuje. Dává realistickou, nezidealizovanou představu o tom, co všechno náhradní rodičovství obnáší, těm, kteří o pěstounství uvažují. Protože když se zruší kojenecké ústavy, nutně potřebujeme mít dostatek pěstounů. 

Jak na tom s počty pěstounů jsme? Je jich dostatek?

V kojeneckých ústavech je nyní lehce přes sto dětí do tří let věku, potřebujeme tedy najít přes sto přechodných pěstounů. Je úkolem každého kraje, aby je hledal. Ve Zlínském kraji už ale kojenecké ústavy třeba nemají, tam kraj jako zřizovatel rozhodl o zrušení už před lety. Kraje musí pěstouny aktivně shánět, pořádat například setkání pěstounů, kampaně a podobně, což některé kraje dělají a jiné ne. Pěstouni se také musí školit, což nyní zjednoduší novela zákona. Nově se nebude muset školit v místě bydliště, ale klidně tam, kde to jde rychle. Teď se totiž stává, že některé kraje, vám řeknou, že budete na přípravu čekat třeba rok, pokud se chcete stát pěstounem. 

Je nějaký kraj, kde je s tím obzvlášť velký problém?

Často se hovoří o Ústeckém či Plzeňském kraji, kde jsou hodně rezistentní a pěstouny často i odrazují. Říkají jim třeba, že si nemají brát romské děti. Zároveň ale platí, a to pro všechny kraje, že musí pěstouny shánět neustále. V jeden okamžik jich můžete mít dostatek, ale oni také odcházejí, stárnou nebo zjišťují, že to není pro ně. 

  Pár gayů pečuje o romské kluky. Vystupujeme otevřeně, ale nebývá to příjemné, říkají

Zmiňovala jste problematiku romských dětí. Do jaké míry se v pěstounství promítá rasismus?

Bohužel stále hodně. V ústavní péči je romských dětí v porovnání s tím, kolik jich je v populaci, větší podíl. Když se rozhodnete být pěstounem či adoptivním rodičem, dostanete dotazník. V něm vyplníte, jak staré dítě chcete, jestli chcete holčičku nebo chlapečka, jaká zdravotní omezení byste zvládli, pokud nějaká, a zda vám nevadí odlišné etnikum.

Sociální pracovnice Alena Svobodová, kterou už jsem zmiňovala, je v tom razantní a říká, že v Británii byste z příprav vypadli, pokud byste uvedli, že chcete bílé dítě. Argumentuje tím, že jako pěstoun či pěstounka musíte být otevřený člověk, umět čelit výzvám a přijímat jinakost, protože děti v náhradce, které si prošly traumatem, nutně jiné jsou. Lidé, kteří si začnou vybírat, co chtějí a co nechtějí, nejsou z tohoto pohledu ideální otevření kandidáti.

Zároveň ale chápu, že to chce odvahu vzít si romské dítě, pokud žijete ve společnosti, kde je otevřený rasismus součástí života Romů. Alena Svobodová, která dělá pro náhradní rodiče přípravy v Praze, mluví také o tom, že v každé je minimálně jeden stejnopohlavní pár a že je to skvělé, protože oni vědí, jaké to je být jiný a čelit diskriminaci. A ti si romské děti často berou. 

Video: Mít dítě v dnešní době přirozeně? Je to dar, ne nárok (14. 11. 2023)

Spotlight Aktuálně.cz - Kateřina Veselá | Video: Tým Spotlight