Dita Pecháčková vaření a jídlo spojuje především s rodinou. Tradici pravidelných rodinných večeří se snaží dodržovat i teď v rámci své "minirodiny". Cítí se pak občas nervóní, že se jí to někdy nepodaří.

Dita Pecháčková vydala druhou kuchařku a v České televizi momentálně běží již druhá řada pořadu Deník Dity P., který natočila s režisérem Davidem Ondříčkem. Se známým filmařem si sedli už na začátku a stali se z nich dobří přátelé.

Nejenom o něm, ale i o svých kuchařkách, rodině a koníčcích si s námi povídala nad dobrou snídaní v jednom z karlínských podniků, kam si sama denně chodí pro čerstvý chléb.

Studovala jste práva, pak pracovala několik let ve filmové produkci a nakonec jste skončila u vaření. Ke gastronomii vás to táhlo vždycky?

Bohužel to není tak, že jsem skončila u vaření. Ve skutečnosti právě vaření je činnost, kterou mám bohužel možnost dělat ze všeho nejmíň. Zaměstnává mě spousta jiných věcí, které mí zabírají strašně moc času. Navíc mám ještě malé dítě. Dělám kuchařky a časopisy, což je velmi komplexní práce. Trávit čas přípravami v kuchyni je pouze jedna složka, i když to ve finále vypadá, že je to celé právě o tom. Vaření samo o sobě, je spíš takový koníček, ze kterého všechno vzešlo.

 Zkoušíte všechny recepty, které publikujete?

Vydáváme magazín a to je trochu jiná práce než kuchařka. Ale i do časopisu se recepty vyzkouší minimálně jednou. Když se dělají recepty do kuchařky, tak je výběr náročnější. Magazín vychází každý měsíc, knížku máte přeci jen na celý život.

Podle jakého klíče recepty vybíráte?

Vybírám podle toho, co ráda vařím, co bych chtěla vařit, a co bych v kuchařce chtěla mít. Knihy jsem udělala proto, abych měla všechny oblíbené recepty pohromadě a nemusela je hledat různě po papírech. A také abych vždycky, když je otevřu, měla radost, jak hezky vypadají.

Máte i jiné kuchařky? Odkud čerpáte inspiraci?

Těžko pospat, co přesně mě inspiruje. Je toho spousta a děje se to každý den. Mohou to být časopisy, ale i domy, lidé nebo cestování. Není to ale tak, že během dovolené jen chodím do restaurací a ochutnávám. V tomhle ohledu to mám jinak. Stačí mi být jinde, poznávat nové věci a nasát atmosféru.

Přizpůsobila jste výběr recept a tedy i vaření těhotenství a mateřství?

Čím dál tím víc zjišťuji, že jídlo není hlavním tématem všeho, co dělám, ani mých receptů a kuchařek. Čím víc jsem starší, tím víc si uvědomuju, že rodina je pro mě to nejdůležitější. Myslím si, že jídlo spojuje lidi nejvíc. Sejdou se, povídají si a všechno funguje, jak má. Takže moje nejoblíbenější jídla, jsou vždy nějak spjata s mojí rodinou, dětstvím.

Mají Češi jídelní kulturu dostatečně zarytou pod kůží? Umíme si jídlo vlastně vychutnat?

Zvládnu ještě to, abychom se setkávali jako široká rodina. V naší tříčlenné je to pro mě náročnější a nedokážu to občas dobře zkoordinovat. Není to jednoduché, ale když jsem vyrůstala, tak se pravidlo společného stolování dodržovalo. Speciálně můj táta tento zvyk dodržuje dodnes. I kdyby se měli sejít u hemenexu, stolují spolu každý den. Já mám zkrátka zažité, že by to tak mělo být, o to víc jsem pak nervóznější, když se to nedaří. 

Vrátíme-li se k tomu, kde sbíráte recepty, inspirují vás restaurace?

Restaurace je pro mě něco naprosto jiného než domácí vaření, které spojuju s rodinou. Občas si ráda do nějakého podniku zajdu. Neberu to ale jako zážitek, jdu se tam najíst. Když už jíme v restauraci, tak to většinou děláme tak, že si jídlo necháme zabalit a odneseme domů. Já prostě restaurace nemám ráda, nic mi nepřináší. V podstatě nejraději chodím do restaurace jen se svým velkým kamarádem Davidem Ondříčkem. Ale že bych v restauraci nějak „šílela“ nebo si s nadšením fotila jídlo, to ne.

Takže jste tomuto trendu nepropadla?

Musela jsem začít, ale občas jsem se přistihla při tom, že nevařím proto, abych se dobře najedla, ale proto, aby to dobře vypadalo na Instagramu. Vlastně jsem teď mezi dvěma mlýnskými kameny. Dnes kdo nemá Instagram, jako by nebyl. A ode mne se očekává, že na něm budu taky. Na jednu stranu bych z virtuálního světa strašně ráda odešla, protože mi není sympatický a na druhou jsem jeho součástí a stává se mi, že uvažuju takhle úchylně. Ale má to samozřejmě i svoji světlou stránku. Nejenom na Instagramu, ale i Facebooku jsem objevila spoustu zajímavých a talentovaných kuchařů.

Je podle vás česká gastronomická scéna přehlcená food blogy?

Po pravdě z toho mám čím dál tím větší tíseň, že to ztrácí smysl. Podle mě to dokazuje, že se máme strašně moc dobře. Tohle už není o jídle, je to zábava, což samozřejmě není špatné, ale ta kulinářská podstata z toho vymizela.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste začala natáčet s režisérem Davidem Ondříčkem?

Když se mi David ozval, tak jsem ho neznala. Tehdy mi zavolal, že viděl moji kuchařku, že se mu moc líbí a že by rád natočil nějaký pořad o vaření. Do té doby jsem všechny podobné nabídky odmítala, ale když vám zavolá David Ondříček, těžko můžete říct ne. Když jsme se sešli, porozuměli jsme si. Vlastně jsme si ani nic moc nemuseli říkat. V tu dobu navíc Česká televize vypisovala konkurz na nový pořad o vaření, o kterém jsem se zase dozvěděla od své sestry. Poslala jsem nějaké materiály a klaplo to. Samozřejmě, že velkou roli sehrálo i to, že režisérem bude David Ondříček. O tom není pochyb.

Co vám natáčení přineslo?

Strašně mi to pomohlo přestat se stydět mluvit nejenom před kamerou, ale i na veřejnosti. Navíc jsem si uvědomila, že mě to vlastně strašně baví. Na začátku jsem na autogramiádách nemohla mluvit, a teď mi nejde se zastavit (smích).

V čem konkrétně jste se s Davidem Ondříčkem shodli?

Úplně přesně si nevybavuji věci, co jsme si řekli. Určitě tam ale zaznělo něco jako: „budeš prostě taková holka od vedle.“ S tím sem já problém neměla. Mně zase šlo to, aby to bylo všechno hezké, s čímž zase neměl problém on. Protože si s Davidem dobře rozumíme, stačí nám věnovat práci minimum času, a pak si můžeme povídat. A stejné to bylo i napoprvé. Bylo pro mě ale strašně důležité, že jsme se na všech věcech shodli.

David Ondříček si v jednom z rozhovorů pochvaloval, že jste před kamerou přirozená. Jak moc se Dita P. liší od Dity Pecháčkové ve skutečnosti?

Určitě mluvil o druhé sérii, v té první by mě ze začátku určitě nechválil. Pamatuju si momenty, kdy možná litoval, že do toho šel. Hraju jenom v rámci toho, co vás donutí hrát kamera. Jsem v takové křeči. Někdy ve větší, někdy v menší. Texty nejsou dopředu sepsané. Všechno, co říkám, mě napadá v ten moment.

Takže pořad vzniká s vysokou mírou improvizace?

Absolutní. Scénář sice máme napsaný, ale postupem času jsme se dopracovali k bodovému. Máme jasno o situacích, to ostatní vyplyne. Nejsem prostě herečka, nemůžu to mít napsané, s tím, že se to naučím nazpaměť a odříkám. To jsme zkusili a nejde mi to. To pak nejsem úplně já. Vzniká taková určitá ministylizace.

V čem se tedy konkrétně liší Dita Pecháčková od Dity P.?

Tak například nejsem každý den namalovaná. Ale vaříme v mých skutečných kuchyních, s mým nádobím a v reálu i tak mluvím.

Vaříte buď v moderní pražské kuchyni, nebo ve venkovské chalupové? Jaké prostředí je vám bližší?

Obě jsou mojí součástí. Já zbožňuju červenou knihovnu, dokonce sbírám knížky od Jaromíry Hüttlové. Strašně ráda vyšívám, miluju všechny romantické věci, svatby. Například už v deseti letech jsem si začala střádat svojí první výbavu a vlastně to vyvrcholilo tím, že jsem si udělala svůj vlastní porcelán. Na druhou stranu potřebuju ale svobodu v přemýšlení, a proto se nejlépe cítím ve velkých světlých prostorech.