Jsou jich desítky, stovky, tisíce. Maminek a tatínků, kterým odešlo dítě z tohoto světa dříve, než stačilo dospět a zestárnout. Někdy nečekaně a rychle jako rána z čistého nebe, někdy pomalu a pozvolna, po zoufalém boji s těžkou nemocí. Vždy však s nesmírnou bolestí a smutkem těch nejbližších.

Občanské sdružení Dlouhá cesta se jim snaží pomáhat najít po ztrátě blízké osoby cestu zpět do života. Jeho zakladatelka Martina Hráská udělala rozhovor se Simonou Vlkovou, spisovatelkou a maminkou devatenáctileté studentky Barči, jež zemřela předloni na maturitním plese.

Čtěte také: Nejhorší je vidět umírat děti, říká válečná fotografka

Pro její maminku Simonu nastalo nejtěžší období v životě. Kolem události se roztočil nemilosrdný mediální kolotoč lží, polopravd a omylů. Musela čelit ztrátě dítěte a zároveň tlaku médií a veřejnosti. Rozhodla se proto uvést vše na pravou míru a napsat knihu o tom, co prožívá. Pojmenovala ji Najít světlo ve tmě. Díky její otevřené zpovědi o smutku i o naději si možná i vy uvědomíte, co má doopravdy v životě smysl.

Kdy tě poprvé napadlo, že bys všechno, cos prožívala, sepsala do knížky?

Bára měla v březnu 2014 první výročí od jejího odchodu. Já jsem nebyla schopná se nastartovat. Ptala jsem se sama sebe: Tak to je ten konec? Teď přijde realita a nový život? Nechápala jsem to, nebyla jsem smířená. Na facebook jsem dala status, že je čas zamávat Báře a napsat knížku. Přidávali se ke mně další a další, začali sdělovat svoje pocity. Svoje zkušenosti se smrtí. Začali se vyprávět příběhy. Příběhy se přitahují.

Dokážeš popsat, co jsi cítila, když jsi držela v ruce první výtisk?

Byla jsem úplně mimo, křtila jsem knížku přesně na své 40. narozeniny a přijeli mě podpořit kamarádi i z velké dálky. Já jsem nestíhala, mluvila jsem s maminkou, která se poprvé od smrti své dcery rozhodla, že mi zavolá. Byl to dlouhý rozhovor. Přijela jsem na křest knížky pozdě. Čekalo se na mě.  Byl to ten nejúžasnější křest, který jsem zažila. Plula jsem si v nějaké bublině a sledovala, jestli stíhám odpovídat na otázky. Po akci jsme se přesunuli oslavit křest a mé narozeniny, to už jsem byla já. Nervozita spadla.

Kdo tě při psaní nejvíce podporoval?

Nejdříve jsem se zeptala mých sester, jestli mohu náš příběh a Báry příběh napsat. Souhlasily. To bylo prvotní. Kdyby nedaly souhlas, tak se do toho nepustím. Je to osobní zpověď´a má rodina v ní hraje podstatnou roli.

Čtěte také: Dítě a smrt: Věci, o kterých se nemluví

Negativních věcí ze svého okolí jsem slyšela hodně. Připadala jsem všem, že se v něčem pořád máchám a nechci vystoupit ze světa Báry. Propadala jsem skepsi a ptala se sama sebe, jestli to má cenu. Jestli to není bláznovství.

Ale vždycky, když jsem nemohla a potřebovala si odpočinout, abych se nezbláznila, někdo přišel a táhl chvíli za mě. Měla jsem neskutečnou podporu, měla jsem neuvěřitelný vnitřní svět, ve kterém mi drželo strašně moc lidí palce. Díky nim jsem to dokázala. Díky těm, kteří mi věřili.

Jak knížku přijali Barči spolužáci?

Jsou dvě skupiny lidí. Někteří její spolužáci a kamarádi se potřebovali vypsat a zamávat, rozloučit se s Bárou. Moje dcera byla totiž taky neuvěřitelné tvrdohlavé stvoření, které si jako malá holčička dupalo nohou, dokud nedostalo to, co chtělo. Introvert s vnitřní silou.

Druhá skupina nereagovala a nemohla. Chápu to. Pro ně to byl většinou první zážitek se smrtí. Jste na maturitním plese, máte být za prince a princezny, a ono to skončí smrtí, koronerem a televizními novinami. Najednou zjistíte, že je to všude: na internetu, ve zprávách. Byl to váš ples, a teď je z něj ta nejhorší noční můra. Spousta z nich měla i dlouhodobé psychické problémy. A do toho já se svým temperamentem, která chtěla svou dceru očistit, že nebyla feťačka. Ano, to byl první impuls. Očistit Báru.

Dokážeš popsat, jak ti bylo před tím, než jsi uviděla světlo ve tmě?

Žila jsem v bublině. Tělo mě chránilo, abych se nezbláznila. Rok jsem byla schránka, která chodila po světě, dělala věci, jež měla, a já jsem byla jinde. Neviděla jsem svítit slunce, neviděla jsem kytky. Hezké počasí ve mně prohlubovalo pocit bezmoci. Řvala jsem sama v sobě - proč svítíš?

Můj muž se snažil udržet chod rodiny, a já jsem byla jinde. Neuměla jsem mluvit, sdílet pocity, připadala jsem si, že obtěžuju. Knížka a reakce od lidí mě naučily to nejdůležitější. Mluvit o pocitech, mluvit o smrti. Mluvit o změně. Sdílet a komunikovat. Otevřely se brány, které jsem neznala. Dennodenně se mi lidi se mi svěřují a já naslouchám.

Světlo jsem začala vidět v maličkostech. Najednou jsem si začala vážit úsměvů své druhé dcery Elišky. Toho, že mě obejme a řekne: Miluji tě! Naučila jsem se říkat hezké věci. Máme vyměřený čas tady a je důležité říkat hezká slova.

Na co se těšíš?

Od odchodu Báry jsem se otočila o 180 stupňů. Změnila jsem hodnoty, všechno jsem v sobě přeskládala. Těším se na novou lásku, těším se na výlet s Eliškou, těším se na objetí. Těším se na strašně moc věcí. Těším se na nové výzvy, na nová znamení. Najednou jsem zjistila, co má v životě smysl.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Máma ji odhodila u popelnic. Teď ji dcera (46) našla

Mapa příjmení ČR: Najděte příbuzné a slavné jmenovce!

Matka chce vajíčka své mrtvé dcery a porodit vnouče