reklama
 

Každá žena je odrazem své matky, říká terapeutka

Co nás má naučit vztah matky a dcery? V čem je tak složitý a proč? Může matka na dceru nebo dcera na matku žárlit? Přečtěte si náš rozhovor s terapeutkou Kristinou Baudyšovou.

Foto: iStock

Být matkou je pro mě jedna z nejhlubších a zároveň nejširších radostí na světě. Být dcerou své milující, pronikavě inteligentní a empatické matky, která ví ještě dřív, než já si stačím uvědomit, je občas pro obě náročné. I přes to všechno věřím, že jsem pro ni jednou z největších radostí v životě.

Kristina Baudyšová je terapeutkou, lektorkou sebepoznávacích seminářů a autorkou videoseminářů na podporu ženství. Společně s manželem Antonínem Baudyšem žijí střídavě v Česku a Řecku, vychovávají tři děti. Více na www.kristinabaudysova.cz.

Osobně považuji vztah matka - dcera (i když je láskyplný) za jeden z nejtěžších v životě. A jak tento vztah vnímám u svých kamarádek a přítelkyň, vypadá to všude dost podobně: často jde o velmi komplikovanou lásku. Proč tomu tak je? Proč je ten vztah tak složitý a zároveň křehký?

Vztah s mámou vnímám do velké míry jako setkání sama se sebou. Se svými stinnými stránkami, které na sobě nepřijímám či kritizuji. Říkám ženám, aby napsaly na papír slovo máma. A pod toto slovo vypsaly vlastnosti, které na svojí mámě nemají rády. A po dopsání mohou slovo máma škrtnout a napsat svoje vlastní jméno. Tyto vlastnosti totiž náleží vždy i ženě, která o své matce píše. Pokud žena vypsala vlastnosti, které jí bytostně vadí, jedná se o projekci neboli zrcadlení. To, co mi vadí na tom druhém, je můj vlastní nedostatek, který na sobě nepřijímám. Takové projekce bývají skryté, neuvědomujeme si je.

Mohu vám uvést příklad. Ženě vadí, že je její dcera ve svém pubertálním věku nezodpovědná. Příčina jejího nepříjemného pocitu je v tom, že na nějaké hlubší úrovni se tato žena sama na sebe zlobí za to, že se chová také v určité části svého života nezodpovědně. Anebo to může být naopak: žena je na rozdíl od dcery velmi upjatá, vnitřně touží po větší uvolněnosti, ale neumí to.

A jak se k tomu tedy lze prakticky postavit? Lze si z toho pro sebe vzít něco dobrého?

Vztah s naší mámou nám ukazuje, jaký máme nevědomý vztah samy k sobě, ke svému ženství. Zda se přijímáme jako ženy. Zda umíme být ženou a radovat se ze svého života. Vztahu mezi matkou a dcerou velmi škodí představy o tom, jaká by ta druhá měla být. Pokud by uměly obě strany od těchto představ ustoupit, vytvořily by tímto prostor pro vzájemnou lásku a ohleduplnost.

Může i u matky a dcery, které se milují, fungovat jistý druh žárlivosti a závisti?

Odpovím vám obecněji. Žárlivost souvisí se strachem. Když člověk o sobě vnitřně pochybuje, není si vědom své jedinečnosti. Jedině proto se člověk začíná cítit nejistý. A potom může začít žárlit. Následuje pocit, že není dost dobrý a je lehce nahraditelný někým jiným, někým pro rodiče nebo pro partnera možná i lepším. Žárlivost je vlastnost, se kterou se setkávám napříč všemi vztahy. Ve vztahu, kde se matka s dcerou milují, bych asi závist nehledala.

Opravdu platí ono známé úsloví "Aká matka, taká Katka"? Proč a v čem se nejvíc podobáme svým matkám, když samozřejmě nepočítám fyzickou podobu?

Čím více nechceme být jako naše máma, tím více se jí podobáme. Máma nás vychovala. Od prenatálního období nás tvarovala, vkládala do nás svoje představy, svoje postoje. Je přirozené, že v sobě její otisk nacházíme. Při terapeutické praxi se svých klientek ptám, jakou vlastnost na svojí mámě nejvíce odmítají. Když si toto dokáže žena pravdivě odpovědět, najde klíč nejenom k sobě, ale i k léčení jejího vztahu s mámou. Žena si poté uvědomí, že i ona se v určitých situacích chová podobně - byť v úplně jiných situacích a jiným způsobem - jako máma. Tím žena vstoupí na cestu uzdravení svého vztahu s mámou.

Když kolem sebe pozoruji vztahy matek a dcer (opět opakuji, i když mezi nimi proudí láska), často mě napadá, že kromě terapií partnerských a rodičovsko-dětských by nebylo špatné, aby fungovaly i terapie vyloženě "mateřsko-dceřiné". Bylo by to k něčemu?

Vztah s mámou je pro každou ženu natolik důležitý, že při každé důkladnější terapeutické práci na něj dříve či později dojde. Na tento vztah se zaměřuji s každou ženou.


Proč opakujeme stejné chyby jako naše matky, i když ty chyby vnímáme a jsme k nim kritické?

Představte si malou holčičku. Její maminka je pro ni něco jako bohyně. Tato holčička miluje svoji maminku a je vůči ní zcela otevřená. Přijímá vše, co od mámy přichází, jako zákon, jako pravdu. Vidí, jak se maminka chová, slyší, co říká, co si myslí, to vše se do holčičky zapisuje jako předloha pro život. Toto základní nastavení, které od matky přijala, dívenku doprovází až do dospělého věku. Postupem času matčiny vzorce překryje svými vlastními zvyky a přístupy, avšak matčin základ zůstává hluboko zakořeněný a udává směr.

Jak je neopakovat?

Znamená to najít v sobě ochotu uvidět vzorec chování, který je přejatý od mámy. To je první a nejdůležitější krok. Neopakovat vzorec chování někoho jiného dále znamená najít si své vlastní nastavení neboli svoji přirozenost. V čem se žena cítí dobře. Někdy to jde snadno, jindy v tom může být užitečná právě terapie.

Znám hodně případů, kdy mezi dcerou a matkou panují chladné vztahy. Ať už z důvodů určitého emočního chladu ze strany matky, preferencí druhého sourozence ze strany matky či osobnostní nezralosti matky. Jak s takovým "rodičovským vkladem" naložit coby dcera, která "ví, vnímá a cítí"?

Každá zkušenost, kterou procházíme, je pro nás a náš vývoj důležitá. Tedy i zkušenost náročného dětství. Dokážete si představit, že i taková bolest v sobě může nést dar? A může vám pomoci stát se zralejší a moudřejší ženou? A že přesně o to možná v životě jde? Když člověk projde bolestivou zkušeností, má dvě možnosti. Může tu bolest v sobě uzavřít, zlobit se či se cítit jako oběť a obviňovat toho druhého. Anebo se může zeptat sám sebe, čemu ho tato situace učí. Osobně jsem žila spoustu let svého života s pocitem oběti a obviňovala jsem moji mámu z různých křivd. A nic dobrého mi to nepřineslo.

V takovém případě, který popisujete, kdy je matka emočně chladná a dcera citlivá a vnímavá, bývá zraňováno nejvíce vnitřní dítě dívky. Vnitřní dítě je paměť našeho dětství, je to nejvíce citlivá a mnohdy zraněná část naší bytosti. Léčení vnitřního dítěte obvykle přináší člověku velikou úlevu a pocit radosti.

V čem je zásadně jiný vztah syn - matka a dcera - otec?

Syn bývá přibližně do devátého až dvanáctého roku svého života pod takzvanou ochranou své matky; dcera do stejného věku u svého otce. Pro chlapce je v tomto období důležité od mámy přijímat ženskou energii v podobě něžnosti, péče, laskavosti. Jeho citová složka se v tomto období vyvíjí a dozrává.

Já jsem u svých kluků v tomto období nešetřila láskou a něžnostmi, věděla jsem, jak moc je to pro jejich citovou složku důležité. Po devátém roce, kdy chlapec od mámy načerpal vše důležité, co potřebuje, přirozeně přechází k otci. A ženám doporučuji svého synka pozvolně vědomě v tomto období propouštět. Nastává období, kdy chlapec mámu už moc nepotřebuje, protože je tam táta. Táta může být pro chlapce vzor, který syna provází světem mužů a učí chlapce, jaké to je být mužem. Není-li v životě chlapce otec přítomen, může ho nahradit jiný muž, strejda, děda či někdo, kdo chlapce světem mužů provází. Poté z chlapce vyrůstá muž, který má v sobě obě složky - ženskou i mužskou - v rovnováze. Je sebejistý a zároveň vnímavý.

Dívka oproti tomu přijímá od svého otce pocit jistoty, ochrany, pocit bezpečí. Chybějící otec v tomto období přináší ženě pocit nejistoty, nestability. Ženy, které vyrůstaly bez otce, tyto pocity mnohdy hledají u svého partnera. Byl to i můj případ, proto velkou část své pozornosti věnuji čerpání pocitu ochrany a bezpečí ze svého vlastního nitra.

Okolo devátého roku dívka přechází pod ochranu matky a učí se být ženou. Chybějící matka či jiná žena v rodině, která by dívce tento vzor předala, může být pro dívku a její pocit ženství velikou komplikací. Takové dívky mohou být více chlapecké a své ženství mnohdy hledají velkou část života.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama