reklama
 

Problémy mezi partnery spočívají v nedocenění vzájemných rolí, říkají lékařky

Co všechno se pro ženu změní narozením dítěte? A jak se to odrazí na muži? "Muž přináší finance, to se dá vyčíslit. Ale to, co přináší žena, se už tak snadno vyčíslit nedá," říkají svorně Lucie Holohlavská a Marie Novotná.

Foto: Shutterstock

Psychoterapeutka Lucie Holohlavská a psychiatrička Marie Novotná vedou společně skupinu pro ženy "Jak být sama sebou" na klinice INEP v pražském Karlíně. Proto jsem je požádala netradičně o dvojrozhovor na téma mateřství, ženství a sebeuvědomění.

Jak je možné, že prazákladní poslání ženy – mateřství – se dnes tak enormně řeší ze všech možných i nemožných stran?

Marie Novotná (dále jen M. N.): Žijeme v informační době. Neustále k nám proudí doporučení, jak dělat věci správně, a řada z nás je aktivně vyhledává. Ale někdy je těžké se v tom zorientovat. Mateřství, hlavně to první, je obrovská změna v životě ženy. Líbí se mi příměr, že je to jako probudit se najednou v zapadlé africké vesničce. A přirozeně mateřství přináší silné emoce – jak pozitivní, tak i negativní.

Lucie Holohlavská (dále jen L. H.): Od dětství slýcháváme, že bychom emocím neměly podléhat a měly bychom se chovat racionálně. To se cení. Ale ty emoce jsou mnohdy tak intenzivní, že to prostě nejde a my nevíme, jak si s nimi poradit. Navíc v časopisech nebo v reklamách vidíme jen ty usměvavé, upravené maminky se spokojeným miminkem, a když se takto samy necítíme, může se nám zdát, že selháváme. To pak přivede řadu žen k psychoterapeutovi či psychiatrovi. Ale můžeme mít samozřejmě ve svém okolí zkušenou ženu, která nám bude naslouchat a bude nás podporovat, abychom si začaly věřit.

Bylo dřív mateřství jednodušší? Proč?

M. N.: Záleží na úhlu pohledu. Většina žen v naší společnosti dnes nemá základní existenční problémy, mají co jíst i střechu nad hlavou, dostupnou lékařskou péči. Nezapomínejme, že v minulosti bylo mateřství spojené i s častější úmrtností matek i novorozenců. Na druhou stranu ženy nebyly tak osamělé jako dnes. Pohybovaly se v komunitě blízkých žen, příbuzných a kamarádek, trávily společně mnohem více času.

L. H.: Setkávání s jinými ženami přinášelo emocionální podporu i větší porozumění tomu, co prožívaly. A přinášelo to i zcela konkrétní pomoc. Někdo na chvíli převzal péči o dítě a žena měla čas nabrat síly. Říká se, že na výchovu jednoho dítěte je potřeba celá vesnice. A my se to dnes snažíme zvládnout samy a ještě k tomu vypadat dobře, zvládnout celou domácnost, případně i kariéru.

V poslední době vidím vyčerpané rozčarované ženy všude kolem sebe: kojí, šatí, pracují, starají se o domácnost i o dítě, ještě by měly a asi i chtěly být dostatečně atraktivní pro svého partnera, ale nějak to všechno nezvládají. Nepodrazily jsme si samy nohy přílišnou emancipací?

M. N.: Emancipace určitě má svůj podíl, ale byla to nutná součást vývoje společnosti. A jsme rády, že jsme mohly studovat a nyní můžeme pracovat jako lékařky. O tom si naše praprababičky mohly nechat jen zdát. Ale jako vše to má i druhou stranu mince. Ještě třeba před sto lety byla žena v domácnosti, která se "jen" starala o rodinu, respektovaná a uznávaná.

L. H.: Dnes od nás společnost, partneři i rodina očekává, že péči o domácnost zvládneme jakoby mimochodem. A co je zásadní, i my samy často vnímáme svoji hodnotu podle toho, jak se nám daří budovat kariéru, či podle našeho finančního ohodnocení.

Znám ženy, které stíhají kdeco, a když mají minutu pro sebe, ovládnou je výčitky svědomí, že nejsou se svým dítětem nebo s rodinou. Proč se to děje?

L. H.: Řada z nás byla vychovávána v přesvědčení, že naším úkolem je pečovat o všechno a o všechny. Ale domácnost s dětmi je nikdy nekončící kolotoč, vždy se najde něco, co se dá ještě udělat.

M. N.: A možná málo doceňujeme, jak je pro celou rodinu důležitá naše vlastní spokojenost. Děti spíše ocení, když je maminka usměvavá a v rodině panuje uvolněná a příjemná atmosféra než dokonale vygruntovaný byt. A ze své terapeutické praxe vím, že podobně to vnímá i řada mužů. I když i zde platí ono okřídlené všeho s mírou. (úsměv)

Do jaké míry na sebe vyvíjíme tlak my samy, do jaké míry společnost, nejbližší okolí a média?

M. N.: Rozhodující je tlak, který na sebe vytváříme my samy. To, co z tlaku okolí přijmeme za své přesvědčení, ať už vědomě či nevědomě. Ale když něco neustále slyšíme či "máme před očima", je těžké tomu nepodlehnout.

L. H.: Představa, že žena má být upravená, vypadat mladistvě se sportovní postavou, musí být dokonalou, milující mámou a ještě k tomu má být úspěšná v zaměstnání, na nás útočí z médií a někdy i od těch nejbližších. Ale my nejsme představy, jsme lidé, máme své světlé i stinné stránky.

Jak nepodlehnout pocitu, že bychom měly zvládat všechno?

L. H.: Je užitečné dopřávat si čas k zamyšlení o samotě, i kdyby to mělo být třeba jen deset minut. Klást sama sobě otázky, jak se cítím, co chci, co je v téhle chvíli pro mě opravdu důležité, stanovit si priority. A když se necítím dobře, zkoušet dělat věci malinko jinak a pozorovat, jestli je mi pak lépe. Běžně se moc nezamýšlíme, jak se vlastně cítíme, plníme úkoly, děláme, co je třeba.

M. N.: Když se svých klientů zeptám, jak se cítí, řada z nich odpoví "normálně". A hledají způsob, jak mít pod kontrolou své emoce. Snažím se jim ukázat, že je užitečnější svým emocím rozumět. Třeba strach, kterému bychom se raději vyhnuli, nám může zabránit udělat něco nebezpečného. Uvědomovat si své emoce a mít pod kontrolou svoji reakci na ně jsou dvě zcela rozdílné věci. Emoce – stejně jako třeba bolest – nás mohou přimět udělat v životě nějakou změnu dříve, než přijde tělesné či psychické onemocnění, které už přehlížet nelze.

Kde v tom celém koloběhu mateřství, partnerství, práce, domácnost stojí muž?

L. H.: Muž je v tomto koloběhu taktéž ústřední postavou. Stejně jako žena se vztahuje k dítěti, rozvíjí vztah s ním, naplňuje svoje otcovství. Leží na něm velká míra odpovědnosti za zabezpečení rodiny. A to nejen finanční, muž zajišťuje stabilitu a bezpečí rodiny. Společně se ženou děti vychovává a připravuje pro život. Otec je vzorem čestnosti a spolehlivosti, otec dává jistotu, povzbuzuje, vlévá sílu, učí děti řešit problémy. Otec je nejlepším pasem do světa "venku".

M. N.: Dříve byla péče o nejmenší děti výsadou žen. Dnes tohle řada mužů zvládá, je to tak trochu "in" a rozhodně mají můj obdiv. Zčásti to vidím i jako nutnost v situaci, kdy žijeme daleko od příbuzných, kteří by nám občas vypomohli. Ale hlavní roli muže vidím jinde. Pokud muž naslouchá své ženě, respektuje, že její prožívání je prostě jiné, a vyjadřuje podporu a ocenění, dopřeje jí tak prostor se v dané situaci zorientovat a najít vlastní způsob, jak situaci zvládat. Ale to může být pro muže někdy hodně náročné. Pro oba platí, že pokud mají pocit, že je to nad jejich síly, je dobré požádat o pomoc, obrátit se na rodinu, přátele nebo vyhledat pomoc profesionální.

Jaká je úloha muže v rodinném seskupení a co můžeme udělat pro to, abychom došli k větší vzájemné harmonii?

M. N.: K harmonii je nutná komunikace a respekt mezi partnery. To ale nutně neznamená, že partner musí přesně pochopit, co prožívám, o což se my ženy někdy snažíme. Není ani možné zprostředkovat vše muži, třeba jaké to je být těhotná nebo kojit, zde to chápeme, ale ono se to týká i dalších okolností. Důležité je, když muž dokáže respektovat vnímání ženy, i když mu někdy připadá iracionální, když nebagatelizuje či nekritizuje. To samozřejmě platí i v opačném směru.

L. H.: Problém často spočívá ve vzájemném nedocenění našich rolí, které jsou odlišné a také se v čase mění. Rodina je jako loď, která má svůj cíl jako celek. Nejde o rozdělení domácích prací a povinností, ale spíše o společné směřování a rozdělení rolí tak, aby loď plula vytyčeným směrem. Důležité je, aby každý člen posádky znal hodnotu toho, co přináší, viděl v tom osobní smysl a zároveň cítil ocenění a respekt od ostatních členů posádky.

Stále mě překvapuje, jak je i v dnešní době tabuizované téma rodinných a partnerských financí. Velmi často se setkávám s tím, že žena buď neví, kolik její muž vlastně vydělává, nebo se o to raději ani nezajímá, protože ví, že by došlo ke střetu, a tak si raději s vyplazeným jazykem vydělává na sebe, dítě a potažmo i domácnost sama. Je tohle v pořádku?

M. N.: Společné finance, stejně jako jakékoliv jiné zásadní téma partnerství, nemá žádnou jedinou a ideální variantu. I tady je důležitá komunikace. Problém nastává, pokud jeden z partnerů, případně oba mají pocit, že přináší do společného soužití mnohem více než ten druhý. Muž přináší finance, to se dá vyčíslit. Ale to, co přináší žena, se už tak snadno vyčíslit nedá.

L. H.: Žena investuje svoji energii, čas, kdy by mohla třeba budovat kariéru, v souvislosti s mateřstvím se někdy musí vyrovnávat i se zdravotními problémy. To všechno se těžko srovnává. Pokud vztah funguje, tak oba vnímají příjmy jako společně dosažené a rovnoměrně je pak využívají. Pokud ne, nastává problém.

Co všechno se rodičovstvím mění pro muže a co pro ženu?

L. H.: Role ženy v partnerství se zásadně mění s nastávajícím mateřstvím. Žena zůstává více uvnitř rodiny – pečuje o dítě, muž zabezpečuje a chrání rodinu. Žena vyživuje zevnitř, muž zvenku. Žena myslí v první řadě na celek. Z ohniska mateřství vyvěrá pro ženu vlastní tolerance – má pochopení pro nedokonalost a slabost v osobním i společenském přístupu. Jako matka dovede čekat a vyčkávat. Dává život a připravuje na samostatný život. Z toho pramení její úcta k životu. Chápe život jako dar. Muž je ten, kdo dává jistotu, povzbuzuje, ochraňuje, určuje pravidla a řád.

M. N.: To, čím s příchodem dětí prochází žena a čím muž, je hodně rozdílné. Pro oba ale platí, že děti nás učí větší toleranci a také díky nim někdy narážíme na své limity. Mnohdy se nám celkově změní pohled na svět okolo nás; to, co bylo dříve důležité, už mnohdy tak důležité není a obráceně. Velkou změnou prochází i partnerství. Najednou prostě není tolik času trávit společně jen s partnerem příjemné chvíle. Ale pro vztah je to velmi důležité.

Vedete kurzy "Jak být sama sebou aneb jsem to ještě já?" Jak být sama sebou?

M. N.: Být sama sebou v první řadě znamená vědět, kdo jsem. Znát svoje silné i slabší stránky, co je pro mě důležité, co mě těší a naplňuje.

L. H.: Je třeba být upřímná sama k sobě a respektovat své pocity, které jsou našimi vnitřními navigátory. Nezapomínat na svoje potřeby, sny a touhy.

S čím mají vaše klientky největší potíže?

L. H.: Myslím, že je třeba si stále uvědomovat, že nemusíme a ani nemůžeme být ve všem perfektní a také být neustále k dispozici. To je nejčastější problém, chceme zvládat všechno a perfektně. Zapomínáme na sebe a svoje potřeby.

M. N.: Klientky často mají pocit, že selhávají v porovnání s ostatními i v porovnání s představami, jaké o mateřství měly. I v tom je síla ženského společenství. Když zjistím, že mnoho dalších žen řeší podobné situace, můžu si s odstupem uvědomit, že si vlastně vedu docela dobře.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip