Moje dítě kamarádí s Vietnamcem - no a co?
Říkají si banánové děti a jsou jako to ovoce: na pohled odlišně žluté, uvnitř ale bílé stejně jako všichni Češi okolo. Někteří jsou už třetí generace žijící v ČR, někteří první. Všichni se ale musí vypořádat s jinou barvou pleti.
Říkají si banánové děti a jsou jako to ovoce: na pohled odlišně žluté, uvnitř ale bílé stejně jako všichni Češi okolo. Někteří jsou už třetí generace žijící v ČR, někteří první.
Všichni se ale musí vypořádat s jinou barvou pleti. Jak na ně reagují české děti a čeští učitelé? A co když nejde o Asiata, na které jsme si už víceméně zvykli, ale třeba o černocha nebo o Roma? Jak spolu vycházejí různé barvy pleti ve škole?
Černoška to měla těžké
„Na gymnáziu jsem měla spolužačku Ivanu Novotnou - běžné jméno, a pod ním typická černošská tvář," vzpomíná produkční Majka. „Dodnes nevím, jestli byla Ivana adoptovaná či zda došlo k nějakému genetickému přeskoku. Každopádně měla úplně obyčejné české rodiče, mluvila od narození česky, ve škole patřila k průměru - lišila se jen vzhledem. Vzpomínala, že na základní škole se jí děti posmívali, a vím, že docela trpěla i v pubertě. To byla ještě osmdesátá léta a žádný kluk s ní nechtěl chodit. I když to možná bylo tím, že Iva byla sice fajn holka, ale žádná krasavice. Holky i kluci ji brali jako dobrou kamarádku. Kdyby vypadala jako Halle Berry zamlada, asi by to bylo jiné."
Tu neboli Tomík
„V prváku jsem sice zaregistroval, že má Tomík šikmé oči a že je prcek - jenže malých kluků je u nás ve 4.A hodně. A studenta nebo studentku vietnamské národnosti najdete v každé třídě. Vůbec to nevnímám, pro mě barva pleti nehraje roli. S rasismem popsaným třeba v knize Bílý kůň, žlutý drak se nesetkávám," krčí rameny student brněnského osmiletého gymnázia Kuba.
„Ten náš Vietnamec se jmenuje Nguen Duong Tu a říkáme mu Tomík, protože Tu znamená vietnamsky Tomáš. Učí se hodně dobře, ale určitě není šplhoun. Je v pohodě, prostě normální kluk. Hraje závodně fotbal, je jazykově nadaný, anglicky i německy mluví lépe než většina třídy a považuje se za Čecha. Jednou týdně po tréninku pomáhá celý den u rodičů v obchodě. Stěžuje si na rýži ve školní jídelně, že prý ta česká je hnusná. A prázdniny tráví na střídačku buď v Hanoji, odkud pocházejí jeho prarodiče, nebo v Berlíně, kde vyrostli rodiče, nebo v Chomutově, kde vyrůstal on. I ve vztahu k holkám splývá s většinou, a to oboustranně. Vietnamci se holkám líbí stejně jako čeští kluci a Vietnamky zase nám. Taky jsem chvilku s jednou chodil, ale pak se přestěhovala zpět do Hanoje, protože rodiče tam dostali lepší místo. Byla odlišná, a přitom jsme si rozuměli, to se mi na ní líbilo," dodává Kuba.
Také kantoři si asijské studenty pochvalují. „Většinou jde o velmi šikovné a příjemné děti. I ty méně nadané se daleko víc snaží. Kdybych měl ve třídě samé Vietnamky a Vietnamce, výrazně by se zlepšila její celková úroveň," je přesvědčen Jindřich Vobořil, učitel na pražské střední ekonomické škole.
Odlišný romský svět
Zatímco dítě s africkými či asijskými geny se obvykle od svých spolužáků liší jen barvou pleti, s romskými dětmi to bývá složitější. Tato menšina se liší také sociálně a kulturně, což přináší daleko víc problémů oběma stranám.
Svět romského dítěte a českého je velmi odlišný už od prvních okamžiků života. Romská miminka si užívá mnohem víc mazlení, dotyků a polibků než slov. Ta jsou navíc mnohoznačná a pojmově nepřesná. Velkým handicapem romského dítěte nastupujícího do školy je proto především jazyková nevybavenost, a to často i v rodném jazyce, natož v cizí češtině. Další odlišností je úzké propojení fantazií a představami, to je dáno tradicí dávné země původu Romů - Indie. Zatímco Evropané oddělují poměrně přesně realistické od vymyšleného, Romům psychické děje ve vyprávění splývají, což bývá považováno za lhaní. Také utváření sebevědomí je odlišné: u Roma je zcela závislé na sociálním prostředí a spojené s rodinou. Individuální hodnoty romské dítě nechápe a bez pochvaly trpí.
K tomu připočtěte absenci základních hygienických a sociálních návyků, neschopnost se soustředit, zcela cizí prostředí školy, nezvykle pevný režim, odlišnost rodiny dítěte, s nímž nikdo nedělá úkoly, leckdy ani nekoupí pomůcky do školy... Tak vzniká nedůvěra Čechů k Romům, která romským školákům značně ztěžuje začlenění mezi ostatní. Vzdělávání romských dětí zůstává proto v ČR trvale ožehavým problémem.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
