Když se řekne rozvod, mnoha lidem naskočí v mysli slova jako válka, peklo, konflikt, proč tomu tak je?

Ondřej: Myslím si, že pro mnohé už samotné slovo rozvod v sobě tento význam nese. Rozvod je specifický tím, že se v něm lidé málokdy potkávají ve stejném rozpoložení a psychickém stavu. Většinou jej jeden z páru iniciuje a druhý cítí újmu.

Michaela: Ve společnosti máme automaticky zakotvené, že když pár dospěje k rozvodu, první, co nás napadne, je: "Potřebuju právníka." To už je trochu známka "zbrojení", nejsme si jistí svou pozicí a potřebujeme ke svému pocitu bezpečí a jistoty na svoji stranu někoho dalšího. Prostřednictvím mediace se snažíme lidem ukázat, že není třeba hned zbrojit a nemusí docházet k další eskalaci, že je možné rozvést se i bez boje u soudů. Na základě mediační dohody obdržíte rozhodnutí soudu o rozvodu manželství a vypořádání majetku a také rozhodnutí ohledně péče o nezletilé děti.

Jaký pohled na rozvod se lidem snažíte ukázat?

Ondřej: Naší ambicí je, aby rozvod přestal být vnímaný jako nakažlivá nemoc, kterou jsme dostali a je třeba ji setřást a utéct z ní. Naopak jej vnímat jako přirozenou součást života. Samozřejmě nezlehčujeme, že to může být vrcholně traumatizující zkušenost srovnatelná se ztrátou někoho blízkého. Její prožívání může být velmi náročné. Klientům nicméně připomínáme, že život charakterizuje právě proměnlivost a pohyb a že taková mezní situace v sobě skrývá mimořádnou příležitost jak k osobnímu růstu a poznání sebe samého, tak k novému životu, který je s nimi více v souladu.

Raději negativní vazba než žádná 

Jakým způsobem lidem pomáháte dojít si k takovému přístupu?

Michaela: Stejně jako v terapii i v mediaci jde v první řadě o navození důvěry. O vytvoření prostředí, ve kterém se člověk cítí bezpečně, ví, že ho nikdo nebude soudit ani hodnotit, a má prostor svěřit se s tím, co ho tíží.

Ondřej: Lidé k nám přicházejí s určitými jasnými postoji, pozicemi, názory. Během společných setkání spolu odhalujeme, co za nimi je. Většinou totiž žijeme v deklarovaných postojích, které nám přijdou automatické a jednoznačné, ale když se nás někdo zeptá, proč se chováme konkrétním způsobem, nevíme. Snažíme se tak odhalovat další skryté roviny, které za chováním klientů stojí, což je často pocit ohrožení, nepřijetí nebo nedostatek lásky.

Zmiňujete, že lidé často jednají na základě pocitu ohrožení nebo nedostatku lásky. Vidíte u párů dynamiku, která se často opakuje?

Michaela: Na začátku většinou dochází k tomu, že si partneři sdělí informaci, kterou si chtěli sdělit léta, ale nenašli odvahu nebo vhodný okamžik nebo komunikaci jinak odkládali. Na straně muže se pak často objevuje pocit selhání a viny, že neuspěl. Na straně ženy je to strach z opuštění, že zůstane sama na spoustu věcí, na které si netroufá. Na obou stranách se nicméně objevují strachy, které budí výrazné emoce. Ať už je to hněv, lítost, nebo přístup "Však já ti ukážu".

Strach z opuštění a samoty se totiž mnohdy projeví tím, že chce daný člověk raději vytvořit negativní vazbu než nemít žádnou vazbu. Zahájí dlouhotrvající cestu pomsty a schválností. Mezi partnery, kteří si byli blízcí, nastane absolutní nedorozumění a komunikace vázne. Ani jeden z nich neví, proč se bývalý partner chová daným způsobem, a často to neví ani on sám.

Za vztah mají odpovědnost oba

Jak ale naložit se situací, kdy jeden z páru rozvod iniciuje a druhý zažívá bolest a opuštění? Jak postupujete, aby bolest do jejich komunikace negativně nezasahovala?

Michaela: Záměrně jsme tým muž a žena. Pokud je zraněná žena, přítomnost dalšího muže by pro ni byla zátěží a naopak. V hodně nevyrovnaných případech ze začátku také pracujeme s klienty s každým zvlášť a zprostředkováváme druhému partnerovi pouze to, s čím první partner souhlasí. Až v momentě, kdy se situace stabilizuje a oba souhlasí, setkáme se v plném počtu.

Máte stanovený určitý postup, díky kterému dosahujete co nejsmířlivější a respektující komunikace a nakonec i výsledku?

Michaela: V první fázi se zaměřujeme na emoce. Poskytujeme klientům bezpečný prostor, aby emoce mohli projevit, a zjišťujeme, co za nimi ve skutečnosti stojí. Důležité je, aby klient zjistil, co je jejich spouštěčem a proč je cítí. V další fázi se společně díváme na celou situaci, uplynulý čas, vztah. Je to fáze uznání odpovědnosti za spoluúčast a spolurozhodování ve vztahu. Vztah je totiž výsledkem procesu, který jsme dovolili a ve kterém jsme žili.

Například i když se vztah z vnějšího pohledu jeví jako "špatný", kdy jeden z partnerů utrácel všechny peníze, nestaral se o rodinu, nechodil domů nebo cokoliv vás napadne, tak stále zbývá určité procento podílu na celku na straně druhého partnera, který se za svoje potřeby včas nepostavil, nevyhranil se a tím umožnil, aby se vztah ubíral takovým směrem. Klienti často nechtějí slyšet, že oba mají podíl na tom, v jakém vztahu žili.

Ondřej: Ano, uvědomění si a přijetí vlastní odpovědnosti je klíčem pro úspěšné vyjednávání o podmínkách rozvodu. Přestaneme druhého vnímat jako jediného viníka rozpadu vztahu, a tím pádem i jako nepřítele, což procesu velmi prospěje. Dalším podstatným prvkem vyjednávání je možnost nahlédnout na situaci i ze strany toho druhého a pochopení motivů jeho chování.

Svádíme automaticky vinu na toho druhého?

Ondřej: Když pobídnete klienty, aby řekli, co se dalo udělat, aby jejich vztah fungoval, téměř vždy a do detailu vyjmenují, co měl udělat ten druhý. Vůbec je nenapadne uvažovat o tom, že by mohli sami na sobě něco změnit. Přitom jediné, co můžete změnit, jste vy sám. Druhého můžete změnit jen svou motivací, příkladem. Víte, kolik existuje párů, které do vztahu vstupují s tím, že jim něco vadí, ale čekají, že se ten druhý časem změní, že něco pochopí? A já se vždy ptám: "Chcete s daným člověkem zůstat, i když bude takový, jaký je právě teď?" Pořád si myslíme, že se něco změní a že změnu udělá někdo za nás. Ale pak nad vztahem ztrácíme moc, nejsme hybatelem, ale obětí.

S dětmi o rozvodu mluvte

Děti se mnohdy můžou stávat nástrojem vydírání, pomsty. Jak postupujete v takovém případě?

Ondřej: Většinou jde opravdu všem rodičům primárně o dobro dítěte. Jenže rodiče jsou často natolik zatížení svým příběhem, že jim už nezbývá energie zabývat se potřebami svých dětí. I rodiče mají své limity. Dítě rozvádějících se párů chce nejvíc tři věci - aby spolu rodiče zůstali, aby je rodiče milovali a oni mohli milovat tátu i mámu a za třetí, aby se nehádali.

Tohle je nástroj, se kterým hodně operujeme. Ukazujeme párům, že dítě bude mít mnohem menší trauma, když budou spolu schopní komunikovat, společně se budou scházet a nebudou jeden druhého špinit před tím druhým. Respektující komunikace mezi rodiči dává dětem pocit bezpečí, který jim umožní se na novou situaci dobře adaptovat.

Je respektující komunikace způsob, jak minimalizovat traumatizující dopad rozvodu na dítě?

Ondřej: Určitě, ale zároveň bych na to rád odpověděl vlastním příběhem. Když jsem se před lety rozváděl, se synem jsem důkladně probral, co za mým rozhodnutím stojí, co prožívám a jaké chyby jsem udělal. Měl jsem pocit, že jsem mu vše vysvětlil a že jsem vyčistil stůl. Teď jsem se dozvěděl, že můj, dnes již dospělý, syn chodí na psychoterapii, kde tohle téma řeší. Došlo mi, jak naivní je myslet si, že se dá rozvod vyřešit jednou provždy. Dětem se bude vracet, protože se dostávají do nových životních rolí, znovu se tím příběhem zabývají a zamýšlí se nad ním. Je třeba přijmout, že se jedná o neustále živou zkušenost. A je důležité ji průběžně ošetřovat a pracovat s ní.

Myslíme si, že jsou děti na upřímnou komunikaci ještě malé?

Ondřej: Pro děti i dospělé je nejvíce traumatizující, když nevědí, co se kolem nich děje. Máme tendenci děti chránit, když jim nic neříkáme a argumentujeme tím, že jsou příliš malé. Ale pravda je taková, že nejsou malé na nic. Jde jen o způsob, jakým jim informaci řeknete. Děti nejsou nižším druhem, jsou to kompetentní tvorové, kteří si zaslouží, aby se s nimi mluvilo o věcech, které se jich týkají.

Michaela: A to otevřeně a upřímně. Rodiče mají kolikrát tendenci s dětmi komunikovat jako s méněcennými jedinci. Myslí si, že děti situaci nepochopí, že jsou malé a hloupé a pochopí to, až vyrostou. Ale to není pravda, situaci lze vysvětlit i malým dětem, velmi dobře totiž vnímají atmosféru vztahu rodičů i beze slov.

Ondřej: Já si dodnes pamatuji, když se mnou jako s dítětem nějaký dospělý mluvil jako se sobě rovným. Když se skutečně zajímal o můj názor, když skutečně poslouchal, co mu říkám. Byl jsem za takový přístup vděčný, protože býval mezi dospělými vzácný.

Děti cítí za rozvod vinu

Překvapuje rodiče, co jim od dětí v rámci mediace zprostředkováváte?

Ondřej: Ano. Rodiče se leckdy díky mediaci dozvídají věci, o kterých nemají tušení. Ponoření ve svých partnerských nesnázích si často zcela špatně interpretují chování svých dětí, nebo naopak vůbec nezpozorují podstatné změny, ke kterým u dětí dochází.

Michaela: Rodiče často nenapadne, že děti cítí za rozpad jejich vztahu vinu. Pomáháme takovou situaci v rodině narovnat. Rodiče totiž často vůbec nenapadne důvod, proč by děti měly vinu cítit, protože jim to sami za vinu žádným způsobem nekladou. Jenže dítě v daném pocitu často žije. Žije totiž v malém světě - máma, táta, brácha, já - a tak ho okamžitě napadne, že dělá asi něco špatně. V tomhle přístupu jsme přece byli také všichni vychováváni - najít, kdo udělal chybu, a dělat chyby je špatné.

V rámci svých služeb nabízíte také rozchodový obřad. Co si pod tím můžu představit?

Michaela: Když s námi partneři projdou procesem ukončení vztahu a zvládnou zpracovat emoce, nabízíme jim možnost rozchodového obřadu. Dlouho jsme přemýšleli, jak vůbec tento akt pojmenovat a na našich stránkách prezentovat, protože si lidé často pod pojmem takového obřadu představí nějakou ezoteriku. Přitom já to vnímám tak, že rozchodový obřad by měl být důstojným uzavřením společné cesty partnerů, stejně jako byl svatební obřad na začátku vztahu, tak i konci vztahu přísluší stejná pozornost. Propustit manželský slib, který jsme si dali.

Jak takový obřad vypadá?

Michaela: Obřad sestavujeme každému páru na míru podle počtu účastníků, jestli chtějí zachovat komorní atmosféru obřadu, nebo chtějí přizvat i další lidi. Někdy jsme přítomní jen my čtyři, někdy i desítky lidí. Délka obřadu se pak odvíjí podle toho, co si daný pár potřebuje v rámci obřadu navzájem sdělit. Jsem vždy dojatá, protože hloubka sdělení, co si ti dva řeknou poté, co spolu prošli náročnou situací, je mnohem hlubší, než když se vdáváte a ženíte a máte společnou budoucnost před sebou. Partneři si například říkají, co jim jejich vztah přinesl, děkují si za děti…

Některé páry například společně rozhodnou, jak naloží s prstýnky. Vhodí je do vody nebo je nechají roztavit. Díky takovému ukončení můžou bývalí partneři zůstat v kontaktu s respektem a úctou. Nikdy to totiž není tak, že by vás daný vztah v něčem neobohatil. Bohužel jen často raději vidíme to negativní.

Video: Ptáček: Být s partnerem dlouho šťastný se stává nenormální. Pro děti je rozvod trauma (11. 6. 2022)