reklama
 

Kde dělají rodiče chybu: Jak přistupovat k neposlušným dětem

Stále častěji přichází do ordinace psychologů zoufalí rodiče, kteří neví, co si počít se svými ratolestmi. Výbuchy hněvu, neposlušnost nebo rozmary nejrůznějšího druhu ale nejsou nemocí, co by se měla léčit.

Foto: Shutterstock

"Někdy mám pocit, že být Tadeášovou mámou je největší zkouška mé trpělivosti," vypráví sedmatřicetiletá Lenka, zatímco se její pětiletý synek chystá udělat z dětského koutku v kavárně kůlničku na dříví.

Dětský teror

Ačkoliv se usmívá, je na ní vidět obrovská psychická únava. Lenka patří k rodičům, kteří mají pocit, že se jim výchova dětí tak nějak vymkla kontrole. Někdo si stěžuje na svého miniaturního domácího tyrana, jiní zase nechápou, proč stejný styl výchovy, co fungoval na starší dítě, absolutně neplatí na mladšího.

Pořád křičí, neposedí, vše zničí, je drzý (drzá), často se vzteká nebo si pořád něco vymýšlí. Je toho hodně, co by rodiče chtěli na svých potomcích změnit. Možná je ale problém v tom, že ještě předtím, než se rozhodneme založit rodinu, trávíme hodně času fantaziemi o tom, jaké dítě bude a jakým ho chceme mít.

Perfektní dítě?

Někdo před sebou dokonce vidí úplně konkrétního malého človíčka, ale záchvaty vzteku a jiné potíže ve výchově si představuje málokdo.

Rodiče většinou touží po klidném dítěti, se kterým se snadno domluví. K výchově je ale nutné přistupovat jako k nejdůležitějšímu úkolu, který vás v životě potká. A ten bývá málokdy snadný nebo pohodlný.

"Po kom to naše dítě má?"

Kladete si otázku, odkud se nějaká nevítaná vlastnost ve vašem dítku bere? Vždyť ji nemáte ani vy, ani partner. Dítě je ale samostatná osobnost, jejíž charakter je naprosto jedinečný, proto je omyl ho vnímat jednoduše jako pokračování sebe sama. Čím odlišnější povahu od své ratolesti máte, tím větší empatii musíte zapojit, abyste si porozuměli. Aktivní, činorodá matka bude podrážděná pomalým, introvertním synem nebo dcerou.

Rodiče se psychologů také často ptají, zda je povaha dítěte vrozená, nebo na ni má vliv okolí. Oboje je pravda, už některá miminka jsou v porodnici neklidnější než ta druhá. Řada vlastností, které můžete vnímat jako neduhy (neposednost, velký stud, přecitlivělost), také může odeznít s věkem. Je ale opět důležité zapojit co největší míru nadhledu a empatie.

"Psycholožka mi jednou řekla, že Sandra to má vlastně mnohem těžší než já," vzpomíná Martina, matka teenagerky, se kterou se zrovna snaží najít společnou řeč. Na odborníka se obrátila poté, co se dcera výrazně zhoršila ve škole, začala lhát a Martina se kvůli různým pohledům na výchovu neustále hádala s manželem. Jestli vám to něco připomíná, s konzultací u psychologa neotálejte. Rozhodně je to konstruktivnější přístup, než si na dítě stěžovat v rodině a kamarádům.

Nestresujte se úzkostnými myšlenkami

Nehledejte podporu ani v nejrůznějších diskusních fórech na internetu, kde podle příznaků dospějete k názoru, že vaše ratolest má určitě poruchu pozornosti, ADHD, autismus nebo schizofrenii.

Doslova zabijákem vztahů s dětmi jsou nepřiměřená očekávání rodičů. Žijeme v době, kdy se nespokojíme s průměrným a chceme vše výjimečné. Chceme se chlubit geniálním dítkem nebo alespoň takovým, které vydrží v klidu. Ale tohle není podstata dětství. Dvouletý capart nebude způsobně sedět na židli v kavárně nebo s vámi absolvovat nákupy. Málokterý otec nebo matka tuší, jaké možnosti skýtá konkrétní věk dítěte.

Vztek je důležitá součást dospívání

Pro vaši ratolest je důležité projít si všemi vývojovými fázemi, zažít vzdor a pocit, že má nárok na to, uplatňovat vlastní názor. Pouze tak může jako osobnost dozrát. Vždy poslušné děti se buď dospělých bojí, nebo jim za každou cenu chtějí vyhovět, aby si tak získaly jejich lásku.

Učte své dítě mluvit o jeho pocitech, aby s nimi bylo v kontaktu a umělo vyjádřit, co potřebuje. Zajímejte se, jaké je doopravdy, ne jaké si přejete, aby bylo. Neexistují totiž perfektní děti, ani rodiče.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama