Co dělá babička v nebíčku aneb jak mluvit s dětmi o smrti?

Děti jsou plné života. Co dělat, když jim do něj vstoupí smrt z jakékoliv strany? Mluvit s nimi o narození je pro nás automatické, ale o smrti se tak lehce nevypráví. Přitom i ta je přirozenou součástí života.

Foto: iStock

Když se můj syn – na můj vkus dost brzy – začal zajímat o to, co dělá jeho babička v nebíčku, jestli leží na peřinách (mraky), chodí nebo šije na stroji tak, jako na něm šila, když žila, došlo mi, že nejenže nevím, do jaké míry s ním o smrti mluvit, ale že sama na hodně jeho otázek neznám odpovědi.

Jak moc být konkrétní? Zamlčovat něco? Co? Jakým způsobem přizpůsobit své vyprávění jeho věku? Co je pro jeho hlavu příliš abstraktní a co si dovede představit? Dokáže si smrt v celé své šíři vůbec představit? To, že už milovaného člověka nikdy neuvidí, že už na něj bude jen vzpomínat? Jak mu pomoci se ztrátou blízkého člověka, když jsme sami utopeni v hlubokém žalu?

Vítejme dětské otázky

"Buďme k dětem upřímní, vítejme jejich otázky. Je nesmírně důležité vytvořit takovou atmosféru, ve které se budete společně cítit otevřeně. Neskrývejte svou bolest a dovolte dítěti, aby i ono dalo průchod svým emocím. Potlačované nebo skrývané emoce mohou napáchat velké šrámy na duši, které se mohou neblaze táhnout celý život, a to v podobě těžkých nezpracovaných a nevysvětlitelných vzpomínek," říká psychoterapeutka pro děti a dospělé Lucie Mucalová.

Děti jako mucholapky

Je třeba dětem dovolit, aby se ptaly tolikrát, kolikrát potřebují. Aby klidně donekonečna mluvily o tom, co je ve spojitosti se smrtí napadá. Aby se nám dokázaly svěřit s tím, jak si smrt představují, jak o ztrátě milovaného člověka přemýšlejí. "Děti jsou jako mucholapky, na které se lepí vaše emoce. Hrát s nimi v tomto směru nějakou hru se rozhodně nevyplácí. Spíše naopak ubližuje. Skrývat před dítětem téma smrti je jako ho skrývat před každou nocí, která přijde," říká Lucie Mucalová.

Podle odborníků je do věku šesti let dětské vnímání a chápání světa velmi doslovné. Malé děti složitě chápou skutečnost, že lidé a žijící bytosti dříve či později zemřou a že se už pak nevrátí. Je důležité vysvětlit smrt velmi konkrétním a jednoduchým způsobem. Například říci dětem, ze tělo už dál nemohlo sloužit a lékaři mu nedovedli pomoci. Začala vládnout nemoc a staří. Je dobré dětem ukazovat příklady z přírody, kdy je každá bytost součástí přirozeného cyklu narození – života – smrti.

S dětmi na pohřeb?

Jít, či nejít s dítětem na poslední rozloučení se zesnulým? "Osobně jsem zastánce toho, že děti by se měly účastnit smutečního obřadu. Děti mají právo vidět a být u pomyslné tečky za lidským životem. Pohřeb je vlastně rozlučkovým rituálem. Jde sice o rituál plný bolesti a slz, ale nejde dítě izolovat od těchto emocí doma a snažit se ho chránit před touto bolestnou událostí. Dítě všechno vnímá, a když nás pak uvidí zdrcené a smutné, nebude chápat, proč tomu tak je.

Hlavně ale nebude rozumět tomu, proč je jeho milovaný pryč, proč tady není. Má pak odchod ze života zahalen tajemstvím. Toto trauma, strach ze ztráty, si může nést do dospělého života. V terapii se setkávám s dospělými lidmi, co nezvládli odchod blízkého člověka a to mnohdy proto, ze se v jeho dětství a rodině o smrti nemluvilo. Smrt byla tabu, něco, o čem se nesmí mluvit," vysvětluje Lucie Mucalová. Pokud o bolestné události nejste s dítětem schopni mluvit, neváhejte navštívit dětského psychologa nebo terapeuta. Může s dítětem citlivě a s ohledem na věk pracovat a odpovědět mu za vás na otázky, které jsou pro něj zásadní a bolestné.

Mohlo by vás zajímat