reklama

Chci paní učitelku, ne pana učitele!

Dcera dělala svůj první úkol, a když jsem se podívala na její „výtvor", zadržela jsem smích. „Lucinko, napiš to znovu, tohle by se panu učiteli nelíbilo," napsala nám paní Eva K. z Prahy. Toto je její příběh.

Pan učitel
Pan učitel | Foto: Profimedia.cz

Dcera dělala svůj první úkol, a když jsem se podívala na její „výtvor", zadržela jsem smích. „Lucinko, napiš to znovu, tohle by se panu učiteli nelíbilo," napsala nám paní Eva K. z Prahy. Toto je její příběh.

Dcera začala natahovat moldánky: „Mně je jedno, jestli se mu to bude nebo nebude líbit. Já chci paní učitelku!" Zpupně odešla do svého pokoje a já se usmála - přesně to samé jsem před hodně lety řekla svojí mámě já...

Zrada!

Na svůj první školní den jsem se moc těšila. S taškou na zádech jsem si hrdě vykračovala a připadala si náramně důležitě. Ve slavnostně vyzdobené třídě jsem se posadila vedle Janičky, kterou jsem znala ze školky, máma s tátou se postavili na konec třídy k ostatním rodičům.

„Už se těším na naši paní učitelku! Určitě bude hodná," řekla jsem Janičce. „Ale my přece budeme mít..." nestačila doříct větu, protože do třídy vešel vousatý, prošedivělý pán. „Dobrý den, děti, vítám vás. Jsem vaším učitelem a jmenuji se Josef Bokšaj. Věřím, že se vám ve škole bude líbit a že spolu budeme dobře vycházet."

Když mi došla jeho slova, vykřikla jsem: „Já ale nechci učitele, já chci paní učitelku!" Nemohla jsem pochopit, jak mi máma s tátou mohli udělat takový „podraz", a s pláčem jsem ze třídy utekla.

Nechci, a ne!

Rodiče mě objevili ve školní zahradě, schoulenou pod starou lípou. Máma si vedle mě sedla a objala mě. „Evičko, pan učitel je moc hodný a čeká, až se vrátíš do lavice. A děti taky. Uvidíš, že ho budeš mít ráda. Pojď, musíš se vrátit do třídy," řekla máma a jemně mě chytla za ruku. Vysmekla jsem se jí. „NIKDY ho nebudu mít ráda! A do školy budu chodit, až budu mít paní učitelku. Podvedli jste mě - vy jste to věděli a nic jste mi neřekli!"

Vstala jsem a chtěla utéct, ale táta byl rychlejší. „Evko, uděláme domluvu: ty se teď vrátíš do třídy a až vás pan učitel pustí domů, zajdeme do cukrárny na zmrzlinu a něco vymyslíme, jo?" Protože jsem zmrzlinu milovala a také byla zvědavá, co rodiče vymyslí, nechala jsem se odvést do třídy. Posadila jsem se do lavice a provokativně se dívala z okna.

Rok na zkoušku

Učitel mě pohladil po vlasech a tiše řekl: „Nekaž si svůj první školní den - ten už se nikdy nevrátí. Ty neznáš mě, já neznám tebe, ale to neznamená, že bychom si nemohli rozumět." Pan Bokšaj se na mě díval laskavýma, moudrýma očima, jenže já tenkrát v lidských očích číst neuměla, a proto mi připadal zlý a měla jsem z něj strach.

V cukrárně jsem rodičům oznámila: „Dokud budeme mít učitele, do školy chodit nebudu! Chci zpátky do školky!" Táta přede mě postavil zmrzlinový pohár. „Do školky chodit nemůžeš, na to je ti už moc let, a do školy chodit musíš. Takže uděláme dohodu: když nám na konci školního roku řekneš, že pana učitele pořád nemáš ráda, dáme tě do třídy, kde bude učit paní učitelka - platí?" Táta napřáhl ruku a já ji váhavě stiskla. Tenkrát jsem si myslela, jak jsem nad učitelem i rodiči vyzrála...

Panu učiteli s láskou

Lucka si z mrazáku vzala nanuka a utrousila: „Mami, už jsem to napsala, ale víckrát to přepisovat nebudu!" Podívala jsem se do písanky. „Napsala jsi to moc hezky! Určitě dostaneš jedničku a pan učitel tě pochválí," snažila jsem se dceru povzbudit. „Mně na jeho pochvale nezáleží! Od druhé třídy mě stejně bude učit paní učitelka - slíbili jste mi to!" Zadržovala jsem úsměv. „Náš slib platí, ale třeba si do té doby pana učitele oblíbíš."

Lucka sebejistě zavrtěla hlavou. „Učitele si neoblíbím NIKDY!" Dívala jsem se na dceru a věděla, že jako kdysi moji rodiče, tak ani my nakonec nebudeme muset paní učitelku hledat. Věřím, že i Lucka jednou bude vzpomínat na svého pana učitele se stejnou láskou, s jakou já vzpomínám na pana učitele Bokšaje, nejlepšího kantora, kterého jsem kdy měla...

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama