reklama
 

Rodí se dnes ještě holčičky s mateřským pudem v DNA?

Když jsem byla malá, trhaly jsme s holkami lístečky kopretin a tiše doufaly: ”Má mě rád, nemá mě rád?” Dneska se hraje úplně jiná hra: ”Mám mít dítě, nebo ne?”

Foto: iStock

Kdy jsme takhle začaly přemýšlet? Nebouchl nás někdo do hlavy? Nezastavil nám někdo srdce? Nemůže za to všechno třeba Černobyl? Myslím, že je společensky nekorektní a hrozně troufalé říkat nahlas tuhle věc, ale když už jsem to nakousla, řeknu ji:

Nikdy v životě jsem nechtěla být princeznou, prezidentkou, modelkou, ani herečkou, přála jsem si být mámou: Mít rodinu a děti. Je mi trochu trapné být takhle upřímná veřejně, ale dokonce jsem se svým potomkem chtěla být i tři roky doma! Vážila jsem si toho, že žiju v této republice a je tady ta možnost…

Tak jsem to vnitřně cítila v osmnácti, i v pětatřiceti, kdy se mi syn konečně narodil. Když byl na světě, pochopila jsem, že není většího faux-pas než popravdě přiznat okolí, že jsem spokojená a absolutně naplněná doma s miminkem, i když to bylo mnohdy k uzoufání těžké, protože nebyl bezproblémové spavé dítě. Kamarádky mi říkaly: "Nekecej, taky se potřebuješ seberealizovat, jenom si něco namlouváš." Nenamlouvala jsem si nic. V kontextu celého života mi tři roky s dítětem doma přišly jako plivnutí. Seberealizovat se teď budu až do hrobu.

Pracovat z porodnice

Ženy kolem mě, které si vylosovaly lístek "Mít teda dítě", pracovaly už z porodnice. Ta, která nepracovala na částečně zkrácený úvazek, měla aspoň nějaké "šolichy" - "Musím vypadnout z toho stereotypu, jsem v hrozné izolaci, snad mě na té mateřské neklepne, když on pořád spí, co mám dělat, co když na mě v práci zapomenou…?"

Kvůli podobným úvahám jiných jsem si připadala tak trochu out. Začala jsem si klást otázky: Na jakém místě v ženském hodnotovém žebříčku dnes stojí děti? Na jakém práce, kariéra a společenské uznání? O co se spíše necháme ochudit? A vnímáme ochuzení vůbec jako ochuzení? Rodí se ještě holčičky s mateřským pudem v DNA?

Děti? Zbytečná oběť

Od žen, se kterými se bavím soukromě, nebo s nimi vedu rozhovor pracovně, stále častěji slýchávám věty typu: "Moje profese a můj život mě tak baví, že mi dítě nechybí. Mít děti mi připadá jako zbytečná oběť." Slovo oběť ve spojitostí s mateřstvím mě vždycky trochu vyleká: Je pro takovou ženu dítě osobní ztrátou? Co je pak pro ni výhrou? Profesní uznání? Cestování na kraj světa? Vyšší životní standard? A vydrží jí tyto, pro ni naplňující, priority až do její smrti?

Nenacházím na tyhle otázky žádné adekvátní odpovědi, protože i kdybych se nějakým pofidérním omylem nebo podvodem stala ředitelkou zeměkoule, nestálo by mi to ani na pikosekundu za to, abych se zřekla možnosti mít potomka: Mít rodinu a děti mi osobně dává ten největší a nejhlubší smysl v životě. Ano, vím, že jsem hrozně nezajímavá "konzerva", málo ambiciózní, bez tahu na bránu, příšerně tradiční, ale neudělám s tím vůbec nic. Je to ve mně jako v koze. Ráda bych věřila, že je nás takových většina. Začínám ztrácet naději.

Mohlo by vás zajímat

reklama

Komerční tip

reklama