"Blbě se mi mluví o tom, že mi vzali dítě a proč. Nechce se mi o tom mluvit. Doteď mi to přijde nespravedlivé a myslím, že to napáchalo víc škody než užitku," říká Michaela, které OSPOD odebral na rok a půl dnes čtyřletého Matyáše. "Na jeho návrat jsem se prakticky připravovala, ale vůbec mě nenapadlo, že ho už nebudu umět mazlit. Než mi ho vzali, neustále jsem ho chovala, měli jsme tělesný kontakt. Pak ale trvalo týden, než za mnou sám přiběhl a než jsem ho dokázala pořádně obejmout," vzpomíná čtyřiatřicetiletá žena.

Když se bavíme v prostorách terapeutické školičky neziskové organizace HOST - Home Start ČR, Michaelin syn za námi několikrát přiběhne. Říká, že má hlad, nebo ukazuje hračku, gumového hada. "Ano, krásný, teď se ale bavíme s tetou," odpoví mu Michaela. "Chodíme s Matyášem k dětské psycholožce, která říká, že ho odloučení určitě poznamenalo. I když jsem měla skvělou pěstounku, musela jsem mu prý velmi chybět. Jako důsledek terapeutka vidí například opožděný vývoj řeči nebo to, že se u něj objevují různé neobvyklé projevy chování," říká Michaela, které syna odebrali kvůli zjištěnému THC v krvi. Dítě bylo tehdy staré deset měsíců. 

Bojovala o byt, který ji zruinoval

Michaela žila od dětství se svým otcem v bytě na Hradčanech, kvůli kterému se dostala do velkých finančních problémů. Velmi zjednodušeně jej s otcem spoluvlastnili a původní majitelé svůj podíl prodali. Postupně čelila tlaku jak nového vlastníka poloviny bytu, tak ostatních lidí ze společenství vlastníků jednotek. "On i další movití majitelé bytů v domě začali dělat opravy, které jsem finančně jako obyčejný člověk nemohla utáhnout. Snažila jsem se to uhrát, ale nedocházelo mi, že je to finančně strašná past. Vnímala jsem to srdcem, o byt jsem bojovala, protože jsem v něm vyrůstala," vzpomíná Michaela.

Svou tehdejší situaci popisuje tak, že třeba každý půlrok musela sehnat sto tisíc korun na opravy fasády, které se platily ze společného fondu oprav. "Přispívala jsem na opravu střechy, sklepení, barokního zábradlí, renesančních stropů," vyjmenovává. "Kvůli těmto příspěvkům jsem se dostala do finanční krize, která mě zruinovala," říká Michaela a dodává, že ji pak spoluvlastníci domu začali žalovat za dlužné částky. Bylo to v období, kdy ve svých třiceti letech otěhotněla a její otec po vleklých zdravotních problémech pomalu umíral.

Odebrali jí syna. Říká, že kvůli marihuaně

Nakonec o byt přišla a se synem odešla do azylového domu pro matky s dětmi. Stále probíhaly soudní procesy a ona nevěděla, jak má sehnat obrovské finanční částky. "V jeden den jsem musela sehnat dvě stě tisíc do čtyřiadvaceti hodin. Nikdy jsem takovou částku ani neviděla, a povedlo se mi to. To byl den, kdy jsem si od porodu poprvé zakouřila. Nevěřila jsem, že tuto částku zvládnu k soudu složit, jinak bych prohrála. Byla jsem strašně šťastná," vzpomíná Michaela.

"Kouřila jsem od svých čtrnácti let. Byla jsem na to zvyklá, nesetkala jsem se s tím, že by to byl problém. Na vysoké škole se mnou kouřil i můj školitel. Když měl pak táta špatnou paměť, zakouřili jsme si spolu a vzpomínali jsme na zážitky z dětství. Nevnímala jsem to nikdy jako drogu, která mi ničí nebo může zničit život," říká Michaela, které marihuana přinášela uvolnění a také pomáhala od bolestí způsobených artritidou.

Na palandě jsem musela ležet jako prkno

Na základě pozitivních testů na THC jí syna odebrali do přechodné pěstounské péče. "Stal se ze mě bezdomovec. Byla jsem v situaci, kterou opravdu není jednoduché zvládnout, ale to žádnou sociální pracovnici nezajímalo," říká Michaela, která posléze měsíc a půl žila v jiném azylovém domě, tentokrát pro ženy bez dětí.

"Spala jsem na palandě a pode mnou byla starší paní. Když jsem se pohnula, stěžovala si, že nemůže spát. Musela jsem ležet jak prkno. Tak jsem si vzala spacák a spala jsem pod stolem. Nakonec jsem se v únoru vrátila do bytu, do kterého jsem ještě měla přístup. Sice tam nefungovala elektřina a topení, ale měla jsem tam klid," vzpomíná Michaela. Na otázku, jak tohle období zvládala, odpovídá: "Byla jsem vděčná za každé malé něco," říká.

Neměla žádné sebevědomí

Aby získala syna zpátky, musela splnit podmínku stabilního zázemí, odvykací léčby a stálého zaměstnání. Nastoupila sice léčbu, nicméně v momentě, kdy se bez syna octla v azylovém domě pro ženy bez dětí, bylo její zázemí vyhodnoceno jako nestabilní, a z odvykací léčby byla proto vyřazena. Přes známé se jí podařilo sehnat spolubydlení v Karlíně, začala opět navštěvovat motivační skupinu pro závislé, a když ji vyplatili z bytu, podařilo se jí sehnat nájemní byt.

V té době se stranila lidí. "Sháněla jsem práci, která bude bez jakéhokoliv kontaktu s lidmi, ideálně v noci," říká žena, která má vystudovanou vysokou školu v oboru biologie se zaměřením na neurofyziologii. Začala si přivydělávat jako pomocná síla v kuchyni a její kamarádka pro ni uspořádala sbírku, během které se vybralo patnáct tisíc korun. "Byla to pro mě neuvěřitelná věc. Částka mi pokryla tři nájmy," říká Michaela a zmiňuje, že když si hledala práci, nevěřila si. Její sebevědomí bylo na nule.

V těchto nelehkých časech jí finančně i psychicky zachránil soused z domu, ve kterém vyrůstala. Pomohl jí také se soudními záležitostmi kolem bytu. Zpětně vidí, že vyhýbání se lidem i snížené sebevědomí byly první symptomy počínající deprese, kvůli které momentálně užívá medikaci.

Michaela měla po návratu syna obavy, jestli o něj pečuje správně. | Foto: Libor Fojtík

Bála se, že mateřství nezvládá 

Vzhledem k tomu, že podmínkou k získání syna bylo mimo jiné také osvojení si mateřských kompetencí, obrátila se na českou neziskovou organizaci HOST - Home Start ČR. "Říkala jsem, že nevím, jak mám mateřských kompetencí nabýt, když dítě nemám u sebe doma a odmítám chodit po bytě s panenkou," vzpomíná Michaela. Nakonec využila všechny jejich služby - terénní sociální práci, jejich terapeutickou "školičku" a dobrovolnický program.

V rámci toho ji navštěvovala terénní sociální pracovnice Lenka Horová, která jí byla podporou v náročném období, dalo by se říci, že jí do určité míry nahrazovala také roli mámy - babičky -, která jí zemřela na rakovinu ve třech letech.

"Například mě na začátku uklidňovala, když byl Matyáš poprvé nemocný a osypal se. Bála jsem se, že je možná v šoku ze změny prostředí, z toho, že je zpátky u mě. Říkala mi, ať se nebojím a že se to vyřeší," vzpomíná Michaela na konkrétní věci, se kterými jí terénní sociální pracovnice, kterou vídala rok a půl, pomáhala. "Nebo třeba když jsem si myslela, že je moc živý a že ho nezvládám, uklidňovala mě, že i spousta jiných maminek tápe a neví," říká.

Terénní sociální pracovnice Lenka Horová, která byla Michaelinou podporou. | Foto: Libor Fojtík

Shánět zaměstnání ji děsilo

Michaela vlastním úsilím stabilizovala svou životní situaci a v současné době využívá dobrovolnický program organizace. "Jednou týdně se scházím se svou dobrovolnicí a trávíme spolu dvě až tři hodiny. Během nich se bavíme o všech mých trápeních i radostech," říká žena, která má díky této službě možnost pozorovat jinou mámu v její přirozené interakci s vlastními dětmi.

V současné době pracuje jako obsluha v divadelním klubu a říká, že shánět zaměstnání s dítětem ji děsilo. "Byla pro mě hrůza říct, že mám malé dítě, můžu jen v těchto omezených hodinách a že je syn první rok ve školce, takže to znamená, že bude každé dva týdny nemocný," svěřuje se Michaela, která měla nakonec štěstí na chápavého zaměstnavatele. "Když je syn nemocný, může se mnou do práce, sedí u stolu a dívá se tam na pohádky," dodává.

Díky příteli můžu k zubaři

Se synem jí pomáhá také její přítel. Michaela ale přiznává, že vztah s ním není úplně růžový, už několikrát se stalo, že ji po požití alkoholu fyzicky napadl. V současné době se léčí ze závislosti na alkoholu a Michaela doufá v lepší zítřky. I přesto, že jí před několika měsíci zjistili přednádorové stadium na děloze. "Řekli mi, že jestli chci mít ještě děti, tak čím dřív, tím líp, protože je možné, že mi budou muset odebrat dělohu. Uvědomila jsem si, že ještě moc chci další dítě," říká.

Dodává, že být samoživitelkou s dítětem je pro ni horší varianta než být "s tímto divočákem v jedné domácnosti" a mít další dítě, které si tolik přeje. "Nemám čas hledat nějakého prince. Navíc bych to bez svého současného partnera nezvládla. Ačkoliv je to s ním někdy divoké, tak spolu přece jenom máme vztah. Je to rodinný typ, stará se o domácnost, pohlídá mi Matyáše, který mu říká táto. Když jsem chodila často k zubaři, zařídil, abych tam vůbec mohla chodit," vysvětluje.

"Když jsem měla tátu, vše jsme řešili spolu dohromady a je pro mě těžké být úplně sama. Nemám žádnou další rodinu, nikoho, kdo by mi s výchovou syna pomáhal. Navíc už svého partnera znám. Vím, co můžu čekat, čeho se můžu obávat. Potenciální nový přítel mě může taky bít, vykrást byt, být nevěrný… je tam spousta neznámých. Tady vím, na čem jsem, a vidím také klady," uzavírá.

Video: Martinková: Opuštěný chlapec po roce u pěstounů: Prodlení nechápu, málem byl v ústavu (7. 12. 2021)

Chlapec z Děčína se po několika měsících v nemocnicích dostal k pěstounce, našel bezpečný domov. | Video: Daniela Písařovicová