Narodila se na Slovensku, zamilovala se do Čecha, odstěhovala se za ním do Prahy a otěhotněla. Když zůstala s malou dcerou sama v cizí zemi, začala šít. Dnes má po deseti vyvzdorovaných letech vlastní značku YaxiTaxi a stálou klientelu.

Jak se holka od Tater dostane do Prahy?

Pocházím z Kežmarku, vystudovala jsem užité výtvarnictví v Košicích, obor propagační grafika. Učili jsme se řemeslu: písmo, plakáty, stará technika. Na vysokou školu mě nepřijali, tak jsem nějaký čas cestovala, žila jsem tři roky v Izraeli. Pak jsem se v Bratislavě seznámila s Čechem, otěhotněla jsem a přestěhovala se s čerstvě narozenou dcerou do Prahy. Dceři byly čtyři roky, když jsme se rozvedli. Před 14 roky jsem sem tedy přišla a už jsem tu zůstala.

Nikdy jste se netoužila vrátit zpátky?

Zpátky mě to netáhlo, já jsem šla z domu na kolej ve 14 a začala být už tehdy samostatná...

Jak jste v cizí zemi všechno zvládala bez tatínka své dcery, bez rodičů, bez kamarádek?

V období po rozvodu, když byla dcera malá, to bylo šíleně náročné. Bez babiček, bez jediné kamarádky, bez práce, respektive na mateřské. Začala jsem trochu z bezradnosti šít. Inspirací mi byla moje máma, která nám vždycky všechno šila.

Šití přišlo jen tak, zčistajasna?

Když jsem se jednou s dcerou procházela po Praze, našla jsem jeden alternativní obchod. Všimla jsem si, že tam pro ně šijí různí návrháři, tak jsem zkusila nabídnout dvě sukně, co jsem ušila, a ty se do druhého dne prodaly. A to mě strašně nakoplo, protože jsem hrozně potřebovala peníze. Měla jsem 2500 slovenských korun mateřskou a rodiče mi pomáhali platit nájem. Prvních pět let bylo "z ruky do huby". Rodiče mě hrozně prosili, abych se vrátila...

Vy jste se ale nedala. Jaké byly vaše úplné začátky?

Na Pankráci, kde žiju, býval trh, kam chodila jedna paní prodávat látky a já je od ní kupovala. Pak jsem si koupila stroj, to byla první investice. Neexistovalo, aby mě někde zaměstnali, byla jsem jediná, koho dcera měla, takže jsem pro ni musela být stále po ruce. Tak jsem pracovala, pracovala a pracovala. Ze začátku jsem neměla žádný plán zakládat nějakou značku, brala jsem to opravdu jako přivýdělek při mateřské.

Kdy nastal ten moment, kdy jste si řekla, že už nebudete žádné místo hledat a zůstanete u šití?

Byla jsem ve správné době na správném místě. V době, kdy jsem začala šít, vznikaly různé alternativní akce, markety, obchody, Fler a moje věci se všude poměrně rychle prodávaly, což mi dodávalo kuráž začít se šití a návrhům věnovat víc a víc. Profesionálně.

Pod jakou značkou jste začínala?

Na začátku moje věci neměly žádné jméno, potom jsem vymyslela značku YaxiTaxi.

Ta vznikla jak?

To byla taky náhoda. Šila jsem nějakou sukni, která se mi vůbec nedařila, a pořád jsem ji párala. V jednom okamžiku jsem ji hodila na stůl a řekla jsem: "Jak jsi, tak jsi, kašlu na tebe." A pak mi došlo, že YaxiTaxi zní dobře, a svou značku jsem tak nazvala.

Jak to šlo všechno po pracovní stránce dál?

Hrozně ráda se dívám na vývoj značky. Moc děkuji rodičům, že mi dali do vínku tu pracovitost. Že jsem se všechno dokázala sama naučit, jsem úplně ve všem samouk. Ze začátku to bylo všechno o sukních a topech, po nějakých třech letech jsem už měla nějaké peníze, tak jsem si našla švadlenu, se kterou jsem pracovala půl roku, postupně přišly další švadleny. Teď mám tři, každá pro mě pracuje doma, externě.

Jak jste fungovala coby matka i otec v jednom?

To bylo těžké. Deset let jsem byla zavřená v bytě, s látkami a s dcerkou. S nikým jsem se nestýkala, i když už jsem tady měla kamarády, postupně jsem o většinu z nich přišla, protože jsem na ně neměla čas. Jenom jsem pracovala. Jsem na sebe strašně přísná a moje cíle byly někdy strašně vysoké.

Co to znamená?

Nejdřív jsem si předsevzala, že ušiju pět věcí denně, pak deset věcí denně, pak to začalo přecházet do úplného zmagoření. 

Co jste komu potřebovala dokázat?

Nevím. Na to dodnes hledám odpověď. Teď už si na to dávám velký pozor. Asi před dvěma lety jsem si uvědomila, že si kamarádi něco mezi sebou domlouvají a mně už nikdo nic neřekne. Tehdy jsem si uvědomila, že to není vůbec v pořádku.

Byla to ambice, nebo jste se za něco trestala?

Ambice určitě ne. Byla jsem k tomu dotlačena okolnostmi a životní situací. V noci jsem stříhala, přes den jsem šila, jela jsem nonstop. Teď, když jsem starší já i dcera, jsem si uvědomila, že to všechno uteklo. Sofie má 14 let a její dětství je pryč, už se to nikdy nevrátí. Takže v současné době, když se dopracuji k nějakým penězům, chci být s ní. Chci se jí věnovat. I Sofie mi ve svém věku říká, že život strašně letí. Když jsem byla v jejím věku, tak mi čas vůbec neubíhal, a jí to běží. To mě děsí. Je to zrychlená doba.

Jak to tehdy všechno vnímala dcera?

Sofie mi nedávno napsala takové vyznání, že mě strašně obdivuje, ale že ji strašně mrzí, že mě zatěžovala, když byla malá, protože ví, jak moc jsem musela pracovat. Tak to mě úplně vyděsilo. Děti vycítí tu náročnost situace a hodí ji na sebe. Že to je jejich vina. Bylo mi z toho strašně úzko.

Jaké poučení jste si z toho vzala?

Nepracuju už dva roky doma, mám konečně salon. Taky nepracuju o víkendech. Občas si na noc beru domů střihy, protože puberťačka se mnou už nekomunikuje a co já tam budu sama dělat, že? Víkendy ale dělíme. Dva víkendy jsme spolu, třetí víkend má ona pro sebe a čtvrtý já pro sebe. To si myslím, že je fér. Teď jsme byly měsíc v Indii. To byla zkouška i pro mě, protože jsem tady nechala celý obchod, i novou kolekci před ušitím. Ale byla jsem mile překvapená, nic se nestalo, přestože jsem měsíc nebyla na příjmu. Naopak, vrátila jsem se, celá kolekce byla ušitá a za týden se fotila. Teď už bych chtěla přestat šít a věnovat se jen navrhování.

Jak se dnes shání švadleny?

Dost těžce. Většinou nejsou precizní, jsou nespolehlivé, ušité je to jak z Číny a tím já nechci prezentovat svou značku, takže si na správném výběru švadlen zakládám. Mám pár zákaznic, jsou to starší dámy a ty umí ocenit jak střih, tak i způsob, jakým je oděv zpracován, a to mi dělá hrozně dobře.

Kde berete inspiraci?

Inspiruje mě úplně všechno. Rozhovory, zážitky, vůně, moc ráda vkládám do věcí vyšité básničky, texty nebo odkazy. Například: "Drahá moje, pojďme si spolu hrát, budeme se dobře mít." Tím, že jsem vystudovala užitou grafiku, mě vždycky bavily koláže, takže ráda mixuju materiály. Moc ráda používám geometrické prvky. Vždycky jsem dělala hodně barevné věci, mixovala folklor se sportem a tak dále, ale kolekce, která vznikla před čtyřmi lety po všech těch výbuších, je čistá, skoro jednobarevná. Když jsem pak zpětně přemýšlela, kde se najednou ta přesnost vzala, přišla jsem na to, že moje dcera začala být v pubertě a já jsem doma postrádala řád. Tak jsem se začala upínat na tu geometrickou kolekci, pruhy musely sedět do milimetru. Myslím, že v celé té kolekci se odráželo všechno to, co mi doma chybělo. A od té doby mám pocit, že věci, které vytvářím, jsou čistější. Raději používám jednobarevné materiály. Měla jsem ráda bavlnu s elastanem, obdivuju viskózu, ale už jdu do jakýchkoli materiálů, protože to beru jako výzvu.

Například?

Latex. Vždycky jsem ho nesnášela. Evokoval ve mně vulgaritu. Dneska už je to jinak. Celkově v současné době miluju uniformitu. Když je žena oblečená do pánského stylu.

Nosíte, předpokládám, všechny své oděvy. Děláte tak sama sobě neustále reklamu?

Ano, nosím, protože nesnáším nakupování.

Kde tedy kupujete látky?

Mám oblíbené obchody v Praze, ale nejvíc nakupuju přes internet.

Látky přes internet? Jak si je osaháte? Není to riziko, že přijde úplně jiný materiál?

Miluju to, čekám, co přijde. Už jsem se to naučila. Díváte se na gramáž, na složení. Ale risk to je. Už se mi i stalo, že ta látka byla špatná a jiná, než jsem původně myslela. Ale většinou přijde to, co jsem očekávala.

Koho z módních návrhářů obdivujete?

Obdivuju Rafa Simonse, který dělal pro Dior, Stella McCartney je úžasná. Taky se mi líbí Pavel Ivančic a Denisa Nová. Máme hodně šikovných a skvělých návrhářů.

"Máme." Myslíte ty české, nebo slovenské?

Československé.

Dceru jste návrhářstvím nenakazila?

V životě by to nechtěla dělat. Nebude prý pracovat tolik jako já. Chtěla by být spisovatelkou. A to je v pořádku.