Druhý přehlídkový den oficiálního pražského týdne módy začíná přehlídkou mladého návrháře se slovenským původem - Miro Sabo představí kolekci plnou stuh inspirovanou sportovním oblečením.

Povídali jsme si ale třeba i o slavném Rafu Simonsovi, který nedávno skončil u Dioru, vrátil se do branže překvapivě ke Calvinu Kleinovi, a Miro Sabo u něj před lety byl na stáži.

Na Mirově přehlídce 4. září ve 12 hodin (koná se v garážích obchodního domu Kotva) sledujte kromě modelů i boty - vyrobila je pro něj totiž tradiční česká obuvnická firma Snaha.

Minulý fashion week jsi vynechal - proč, a jak jsi pauzu využil?

Důvod byl čistě logisticko-ekonomický. Nevím, jestli je úplně v mých kapacitách dělat dvě kolekce ročně. Udělat kolekci je extrémně náročné finančně i časově. Je to asi 40 kusů oděvů, které pak není úplně ideální prodávat, takže je to do jisté míry nevratná investice. Ale možná se to teď změní. Některé věci jsem si nastavil jinak, je to snad rychlejší a efektivnější, tak se třeba zúčastním nejen teď v září, ale i v březnu.

Proč se kolekce z přehlídky neprodává?

Půjčuje se a fotí, a tím vlastně ničí, a vůči zákazníkovi je férovější ušít tu věc znovu, i když byla třeba jenom jednou na přehlídce. Když máš za šaty dát deset patnáct tisíc, tak asi nechceš ty, které už na sobě pár lidí mělo. Kromě toho si chci dělat vlastní archiv. Baví mě totiž vycházet ze svých starých věcí, měnit proporce, rukávy, délku, materiál. Vznikne něco nového, a přitom rozvíjím sám sebe a svůj styl.

Nová kolekce, kterou uvidíme teď na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, tedy vychází z té předchozí?

Myslím, že když věci děláš upřímně, tak to vždycky navazuje. Je to jeden svět. Asi nejde, abych ze dne na den začal dělat úplně jiný styl.

Má ta kolekce nějaké téma, nebo nějakou konkrétní inspiraci?

Nemá jedno velké téma téma, ale je tam hodně elementů, které navozují pocit sportovního oblečení. Celé je to vyrobené z elegantních materiálů, ale se sportovními detaily. Stejně jako v předchozí kolekci tu budou stuhy, to je detail, který mě hodně baví. Budou tu i pánské věci. Obecně jsou dva způsoby tvorby. Buď tvoříš look, nebo tvoříš produkty. Buď si nakreslíš ten look, sukni a top, a podle toho, jak spolu fungují, je upravuješ, anebo máš board, kde máš dva topy, čtyři typy sukní, pět typů šatů, a pak to stylingově skládáš dohromady. Mě baví jít po produktech. Ke každému z nich si dělám malé moodboardy, takže někdy vznikne spíš 15 malých témat, než jedno obří. Mezi nimi je teď třeba drapérie, volné oděvy, vždy ukotvené do evropského stylu, takže něco jako evropské sárí bez šílených ozdob a výšivek. Také mě baví míchat styly, které spolu nesouvisí, ale to je myslím záležitost celé naše generace, míchá se všechno se vším.

Proč zrovna sportovní prvky? Nechal ses inspirovat velkou sportovní vlnou, která do módy přišla v posledních letech?

Dlouhodobě pozoruju trendy, které chodí postupně. Nejprve se vrátily osmdesátky, pak devadesátky. Mám pocit, že teď budou hodně frčet věci, které jsme nosili kolem roku 2000. Satén, špičaté boty. Věci, které nám teď připadají hnusné nebo divné, budou za deset patnáct let nejvíc cool. Podvědomě s tímhle určitě pracuju. Ale není to ten sportswear, který vídáme všude na ulici, tedy black and white, tenisky. Celé je to dost barevné, hodil jsem to do elegantních materiálů, jde spíš o takový sportovní feeling. Vlastně když dáš dvě stuhy vedle sebe, vypadá to jako sportovní.

Myslíš, že se trendy opravdu střídají tak postupně, jak popisuješ, nebo se spíš vrací čím dál rychleji?

Samozřejmě se vždycky vrací s nějakou obměnou a ve výsledku je to něco nového. Devadesátky také vycházely něčím ze šedesátek, a zároveň to bylo něco nového. Souvisí s tím make-up, vlasy, i fotka, její světlo. Odrazem dnešní doby je Instagram, ale fotky, které tam teď letí, budou za deset let out. Možná za rok. Je pravda, že žlutozelené instagramové fotky byly nejdřív hit ale dnes už je to něco, co vážně nechceš. Je pravda, že se všechno zrychluje, lidi se věcmi rychleji nasytí. Ale těžko říct, jestli je to tak i s módními trendy. Jsem každopádně zvědavý, kde to bouchne. Možná se nakonec vážně budou nosit nějaké skafandry.

Anebo se to vrátí na začátek.

Jakože kožešiny?

A na léto římské tógy.

To by mě bavilo. Tak super, tak to máme.

Kdo jsou tvoje zákaznice, a teď i zákazníci?

Pánské věci dělám vlastně pro sebe. Tak, abych se je nebál nosit. Spousta návrhářů dělá věci, které by si sami nevzali. Nemusí to být nutně pravidlo, ale pokud nejsi schopná si ani jednu věc ze své kolekce vzít na sebe, přijde mi to pokrytecké. Očekáváš od někoho, že to bude nosit, když si to ty sama neoblíkneš. Ženy, které ke mně chodí, většinou zajímá design a móda, mají přehled v tomto oboru.

Když pánské věci děláš pro sebe, koho si představuješ, když tvoříš dámské věci?

Nikoho konkrétního. Lagerfeld říkal o Chanelu, že je to jeho ženská verze. Tak podobně to mám možná i já. Kolikrát ty věci na sebe hodím, abych věděl, jaké to je, potřebuji vědět, že to funguje, dá se v tom hýbat, chodit. Takže si myslím, že to může být tak, že navrhuju věci, které bych nosil, kdybych byl holka. Obecně ale nerad filozofuju na podobné téma. Většina značek má nějaké múzy, svoje ideální zákaznice, ale ty reálné pak nikdy plně nenaplní tyhle představy. Jednou nebudou mít velikost 36, jindy se nebudou zajímat o umění, nebo jim bude víc než třicet let. Tím se dostávám k tomu, že v módě a o módě je řada iluzí. Jednou říkal Raf Simons, že si můžeme namlouvat, co chceme, ale většina lidí má špatný vkus. A je jedno, jestli ti lidé nakupují u Diora, nebo na tržišti.

Čím to je?

Kulturou. Nebo spíš sebekulturou. Tím, čím se obklopuješ. Tím, co děláš a jaký máš přístup k světu.

Ty pocházíš ze Slovenska, nějaký čas jsi strávil v Paříži, ale rozhodl ses působit v Praze. Proč?

Vždyť tady se úplně perfektně žije. Nikdy jsem nežil přímo v Bratislavě, ani mi nikdy nepřirostla k srdci. V podstatě hned po střední škole jsem šel do Prahy. Většinu lidí, které pak máš do života, potkáš na vysoké škole, takže já mám tyhle lidi v Praze. V našem oboru chce hodně lidí do Paříže a dělat kariéru tam. Já jsem tam byl, ale žít bych tam nechtěl. Ne s ohledem na to, co se tam teď děje, ale život tam není lehký. Pokud nemáš na účtě spoustu peněz, tak se tam trápíš. I když pracuješ v módě, nemáš víkend, pracuješ pořád. Možná že bych tam udělal větší kariéru než tady, ale nechci takový život. Tady si můžu dělat, co chci, pracovat svobodně. Možná to tu není nejlépe oblékané město na světě, ale co! Myslím, že tu je opravdu luxusní život.

Byl jsi na stáži u Rafa Simonse, který nedávno odešel z Dioru s tím, že si chce dát pauzu, a teď se vrátil, aby nastoupil ke Calvinu Kleinovi. Co myslíš, že se tam skutečně stalo?

Myslím, že nikdo z nás nemá páru, jaký výkon museli podávat lidi jako John Galliano nebo Raf. Pamatuju si, že jednou, to už byl u Diora, říkal, že zatímco obyčejně pro svoji značku udělá třeba sedm typů kabátů na sezónu, u Diora jich dělá třeba 60 a navic v různych materiálech. Přičemž dělal šest přehlídkových kolekcí ročně plus další do butiku. To brzy zešílíš. Úplně chápu, že Galliano skončil pomalu na drogách. A tak si osobně myslím, že toho na Rafa prostě bylo moc. Vůbec nelze srovnávat Jil Sander, kde byl předtím, ani Calvin Klein s Diorem, to je něco úplně jiného. Galliano se pak někde svěřoval, že to dospělo k tomu, že v podstatě každé dva týdny pouštěl ven nějakou novou kolekci. To už nemůžeš mít žádné nápady, to už ani nevíš, jak se jmenuješ. Myslím, že je to teď velké téma. Z Lanvin vyhodili Elbaze, Raf odešel. Všichni řeší, how much can you hold?

Takže Raf vycouval, aby se z toho nezbláznil?

To si myslím já. Pokud to opravdu tak je, je to od něj opravdu odvážné gesto, klobouk dolů za to. Dál v tomhle byznyse jít nemůžeš. Když děláš couture pro Dior nebo Chanel, tak výš už jít nemůžeš. A říct si, že tohle není pro mě, to už je velká dávka sebereflexe. Člověk si v takových chvílích musí skutečně uvědomit, co vlastně chce.

Jak moc blízcí jste si s Rafem byli, když jsi u něho pracoval?

On je hodně nohama na zemi. Ve studiu byl jeden velký open space, celý tým jsme obědvali společně a tak jsme se seznamovali. Zatímco Paříž je hodně soupeřivá, v Antverpách jsou všichni příjemní, důvěřiví, znají se navzájem a ví, že nic se neututlá.