Máte plnou skříň oblečení, a přesto vás často přepadá pocit, že vlastně nemáte co na sebe? Zeptali jsme se jedné z našich nejznámějších stylistek, jak takovým situacím předcházet, jak se naučit kombinovat i nakupovat.

Martina Matyášová je však nejen stylistka, ale také vizážistka, už víc jak rok i kadeřnice, a také novinářka a módní blogerka (její blog plný inspirace se jmenuje martimaty.cz). Zabývá se nejen osobním stylingem, ale na její jméno narazíte i u módních story v křídových časopisech.

Kdo jiný by tedy měl radit s tím, jak najít svůj vlastní styl, jak zjistit, co člověku sluší, a jak se odpoutat od konvencí a zkusit trochu něco jiného?

"Zdá se mi, že kvůli tomu, že v téhle zemi už dlouhá léta nefunguje estetická výchova, je tak nějak jednodušší vypadat blbě. Když je člověk hezký a hezky oblečený, lidi se tu na něj často dívají skrz prsty a dávají mu hloupé nálepky. Jinde ve světě to funguje přesně naopak – tam vidíte kolem sebe krásu a nějak podvědomě se vám chce vypadat a cítit se podobně," říká Martina bez obalu a příkras, jak je jejím dobrým (a účinným, věřte mi) zvykem.

Máš někdy problém, že ráno nevíš, co na sebe?

To ne, ale mám jiný problém. Z toho důvodu, že neustále měním profese, potřebuju mít nějaký praktičtější outfit na stříhání, pak něco na schůzky, něco, když jdu se psy a něco, když jdu dělat styling. Takže se spíš musím zamyslet, jaký mám přes den režim, a ne vždycky si vezmu to, na co mám největší chuť, ale musím se přizpůsobit. Třeba dneska ráno jsem měla náladu vzít si zvonové džíny a podpatky, ale vím, že budu stříhat a přebíhat sem na schůzku, takže si vezmu něco příjemného, ale pohodlnějšího, prostě méně stylového. Snažím se ale nezakrnět, takže i když stříhám doma, klidně nasadím koženou sukni a sexy highheels. Ale záseky nemívám. Někdy třeba už večer přemýšlím, co bych si mohla další den vzít. Ne že bych se tomu věnovala třeba jako učení angličtiny, ale spíš si tak pohrávám s tou myšlenkou. Navíc mě to baví. Je fajn se ráno nastartovat kávou a udělat si radost tím, že si vezmu něco hezkého na sebe. Cítím se pak dobře a to je kromě cvičení podle mě to nejlepší, co pro sebe můžu udělat.

Ani třeba během dospívání jsi před skříní netrávila věčnost?

To jsem zase neměla tolik věcí, takže bylo jasně dané, že si vezmu na sebe to, co je právě vyprané. Při výběru oblečení nemívám žádné záseky, spíš někdy situaci podcením, nedám si dost času na sebe, protože se více věnuju ostatním. Třeba v přípravě plesů a společenských akcí, na které líčím klienty a sama jsem také pozvaná.

Hledala jsi také svůj styl, nebo jsi měla odjakživa jasno?

Hledala. V době, kdy jsem se neznala. Můj styl se ustálil, tedy on se pořád vyvíjí, ale až v pětatřiceti jsem si uvědomila, že nejradši jsem hippie a bohéme chic kombinovaná s rockerkou. Ale samozřejmě jsem prošla veksláckým obdobím plným růžových bund, růžových manšestráků, ramenních vycpávek ve svetrech v osmdesátkách, během nichž jsem dospívala. Prošla jsem melírama, záviděla jsem těm, co od osmnácti byli hrozně nezávislí, měli červené vlasy a nosilli hábity. Já jsem nejdřív musela objevit, kdo vlastně jsem, a to se potom v mojí vizuální identitě odrazilo. Zjistila jsem, že spousta klientů má podobnou cestu, podobný vývoj. Buď někdo ví, kdo je, ale neumí si najít prostředky, aby to vyjádřil i na povrchu, anebo neví, jaký je, a já mu to pomáhám skrze oblečení a materii, kterou používá, rychleji zjistit.

Jak to probíhá?

S klientem si dám takové zahřívací kolo, zjistím, jaké hodnoty vyznává, jaké jsou jeho životní preference. Potom se mu podívám do skříně a kousek po kousku projdeme celý šatník. Vytřídíme zbytečnosti a já mu na tomto základě připravím plán, co nakoupíme. Po shoppingu probereme možné kombinace nových a starých věcí a je to.

Co bys poradila ženám, které to teď čtou a chtějí najít svůj styl, takhle na dálku?

Asi takhle. Já považuju za největší problém českých žen, že se jim líbí různé věci, které ale neumí smysluplně pospojovat dohromady. Střibrné sportovní hodinky, k tomu flitry, do toho růžová halena s kytkama, tenisky… Jako kdyby byly psychicky roztříštěné osobnosti. Takže já svého klienta vracím na začátek, k jednoduchosti a jistému pořádku nebo řádu. Vyčistím mu skříň, necháme tam základní kusy, které fungují, tedy bílá košile, kožená bunda, neutrální barvy, základní střihy. Základ je v podstatě pro všechny stejný, protože teprve na něj se staví ty osobitější věci, střihy, vzory a barvy. Jenže spousta lidí tu základní část přeskočí a pak se v záplavě vzorů a barev ztratí. Takže moje rada zní: Zbavit se přebytku. Jednu sezónu se vykašlat na nakupování trendů a podléhání slevám, ale vytřídit si šatník a pořídit nadčasový základ a potom si dělat sezónní radosti.

Jak moc se podle tebe máme řídit módními trendy?

Trendy jsou chytře vymyšlené, je jich víc, a tak by neměl být problém vybrat si z nich něco pro každého z nás. Na každou sezónu se uvádí osm až deset trendů a obchody minimálně polovinu z nich nabízejí. Je fajn se s těmi trendy seznámit a říct si, aha, hippie šaty, to už tady bylo, ty už vlastně mám, tak je třeba jenom doplním něčím novým. Rozhodně nemusím nakupovat všechno znovu. Pomáhá i to, že si letní šatník nastavíš s předstihem. Já už sobě i klientům v tuhle chvíli dávám stranou zimní věci a už vidím, co mi na léto podle trendů chybí, nebo co naopak mám. Rozhodně se pak nespletu v tom, že nakoupím něco, co se mi vlastně nehodí nebo to nepotřebuju. Myslím si, že když někdo používá zimní a letní šatník dohromady, tak to nefunguje. Zimní věci je dobré na jaře zazimovat, říct si, že tyhle boty sice můžu nosit i v létě, ale radši je mám v zimě, takže je uklidím. Pak se nestane, že jedeš celoročně jedny boty a další patery jsou nevyužité. A když vidím, že něco dlouhodobě nefunguje, tak to prodám nebo dám pryč. Takže já ani moji klienti už tolik nenakupujeme, spíš investujeme do něčeho speciálního.

Je lepší mít méně věcí?

Ano. Je to šetrnější. Kvalitní šatník vydrží dlouho, já nosím věci sedm osm let a jsou pořád v dobrém stavu. Je dobré si uvědomit, do čeho investuji peníze a jak mi ty věci budou sloužit. Móda je trochu jako vaření. Když chci uvařit něco pořádného, také se tomu musím trochu pověnovat, získat informace a inspiraci, vypsat si ingredience… Myslím, že stejně jako se věnujeme tomu, co dáváme do sebe, bychom se měli věnovat tomu, co dáváme na sebe.

Proč je podle tebe důležité se vzhledu věnovat?

Mám pocit, že jsme tady v posledních desetiletích úplně opomenuli estetickou výchovu. Ta vlastně od první republiky nefungovala, proto ji lidi podceňují a kašlou na ni. Jenže já nechci trávit třeba osm hodin v práci každý den s někým, kdo mě už od pohledu neinspiruje. Lidi jsou jako obrazy, když jsou pěkné, ráda se na ně podívám, a nemusím potom osm hodin koukat do stolu, protože pohled na kolegu mě děsí. My prostě bereme oblečení za nutné zlo, nechceme si s ním hrát. Chápu, že si s tím někdo neví rady, ale může si tedy najmout stylistu, stejně jako neurotik vyhledá psychologa.

Co říkáš na názory, že řešit, co má člověk na sobě, je povrchní?

Povrchní… Já z lásky k sobě chci sama se sebou dobře zacházet. Chci jíst kvalitní jídlo, ale nepřejídám se, mám umyté vlasy, ne odbarvené a zničené. Stojím si za to, abych se sama sobě věnovala. Pokud strávím před zrcadlem několik hodin a budu mluvit jen o tom, tak asi jsem povrchní, ale tak to nemám. To vždycky řekne masa, že je něco povrchní, když se nechce změnit. Ono je to totiž jednodušší. Zajímalo by mě, kdo z těch, co tvrdí, že jsou na světě důležitější věci, se doopravdy věnuje třeba charitě. Já myslím, že skoro nikdo. Že oni jsou jen neestetičtí, upatlaní, a ještě nikomu nepomáhají. Možná je to také tím, že mají skříň plnou divných věcí, do kterých se jim nechce, a proto je nebaví nad tím přemýšlet. A já se na to potom mám dívat? (smích)

Je něco, co by podle tebe v šatníku neměl mít nikdo, nebo tohle striktní odsuzování nepraktikuješ?

Nepraktikuju. Já spíš říkám: "Tohle pro tebe ne" než "Tohle v žádném případě ne!" Co na jednom vypadá špatně, na druhém naopak může dobře fungovat.

Je těžší naučit oblékat muže nebo ženy?

Je to tak nastejno, ale má to jiný průběh. Ženy se do toho víc ponoří, víc se na to těší, ale hůř se zbavují starých věcí, a déle se rozhodují, než si něco koupí. Chlapovi se do toho nejdřív nechce, ale brzy vidí progres a chce do sebe investovat. Když zjistí, že potřebuje nové hodinky, prostě jdeme a koupíme je. Od muže nikdy neslyším: "Tak se sem ještě vrátíme, musím si to rozmyslet." Na druhou stranu když muž zjistí, že mu něco sedí, je schopný si nakoupit třeba deset stejných triček, jen v jiné barvě. A to také nechceme.

Souhlasíš s tím, že styl není o penězích?

Je to pravda, ale jen do určitého věku. Mladá holka si na sebe může vzít sekáč, může být hodně odvážná, mládí to utáhne. Po čtyřicítce už je lepší, když toho žena má klidně míň, čímž se vykompenzuje vyšší cena, ale kvalitní věci z kvalitního materiálu, které ji, v uvozovkách, podrží. Když má pomačkanou a vytahanou sukni mladá holka, vlastně si toho ani nevšimnu, ale na pětačtyřicetileté ženě to bohužel vypadá příšerně.

První článek, který Martina napsala pro Žena.cz, si přečtěte zde